Místa

Začněme od začátku. Tedy otázkou: „Co je architektura?“ Asi se příliš nepletu, když předpokládám, že většina architektů na ni odpoví legendární Le Corbusierovou formulací: „Architektura je umnou, přesnou a velkolepou hrou objemů seskupených ve světle“.
Kdo miluje paradoxy, může být šťasten. Máme v hlavách uloženu definici architektury vytvořenou a zafixovanou modernou. Tedy doktrínou, která přinesla „rozluku“ architektury a společnosti, když způsobila, že společnost přestala architektuře rozumět. Proč? Protože proti všem jejím proklamacím šlo moderně o novou estetiku. A ta ušila sociálně spravedlivou uniformu pro všechny druhy staveb. Zrušila historické konvence umožňující podle vzhledu stavby poznat její funkci. S nadsázkou můžeme říci, že snížila možnost rozlišení kostela od trafostanice. Avšak toto rozlišení, tato schopnost sdělení, tato vlastní a svébytná řeč architektury, je jejím základním předpokladem. Výstižně ho v textu Architektura nárokuje Adolf Loos takto: „Architektura probouzí v člověku nálady. Je proto úkolem architekta tuto náladu zpřesnit. Pokoj musí vyhlížet útulně a dům bytelně. Justiční budova se musí jevit domácí neřesti jako hrozící gesto. Bankovní dům tě musí ujistit, že zde u poctivých lidí jsou tvé peníze spolehlivě a dobře uloženy. (…) To může architekt docílit jen tehdy, naváže-li na tradici budov, které dosud tuto náladu v lidech probouzely.“ A právě tuto tradici moderna zničila. (…)