Moc a slabost

Je nejvyšší čas přestat si namlouvat, že Evropané a Američané sdílejí společný pohled na svět, ba dokonce i to, že stále obývají jeden a tentýž svět. V nanejvýš důležité otázce moci - její účinnosti, mravnosti a potřebnosti - se americký názor od evropské perspektivy odlišuje. Evropa se od moci odvrací anebo, máme-li to vyjádřit jiným obratem, postupuje kamsi za ni, do soběstačného světa zákonů a pravidel, mezinárodního vyjednávání a spolupráce. Vstupuje do posthistorického ráje míru a poměrného blahobytu, uskutečnění Kantova „věčného míru". Spojené státy zůstávají ponořeny v dějinách a uplatňují moc v anarchickém hobbesovském světě, kde na mezinárodní zákony a pravidla není spolehnutí a skutečná bezpečnost a obrana i prosazování liberálního řádu dosud závisí na vojenské moci a jejím nasazení. To je důvodem, proč na zásadní strategické a mezinárodní otázky Američané pohlížejí, jako by byli z Marsu, zatímco Evropané z Venuše: jen málo je toho, na čem se dokáží shodnout, a rozumějí si stále méně a méně. Nejde přitom o žádnou přechodnou nesnáz, o výsledek jedněch amerických voleb nebo o dopad konkrétní katastrofální události. Důvody vzniku transatlantické propasti jsou zásadní, vyvíjely se dlouho a nelze očekávat, že brzy zmizí. Když přijde na to stanovit národní zájmy, definovat hrozby, formulovat výzvy a utvářet či uplatňovat zahraniční a obrannou politiku, je jasné, že Spojené státy se s Evropou rozešly.

Američané obecně pojímají svět jako rozdělený na dobro a zlo, na přátele a nepřátele, zatímco Evropané vidí složitější obraz. Kdykoli čelí skutečným či potenciálním protivníkům, Američané obvykle spíše než přesvědčování upřednostňují politiku donucování a spíše než podněty k lepšímu chování zdůrazňují trestní sankce; bič je jim bližší než cukr. Američané mají sklon hledat v mezinárodních záležitostech konečná řešení: chtějí, aby potíže byly odstraněny a hrozby odvráceny. Není jistě pochyb, že na mezinárodním poli směřují ve vzrůstající míře k unilateralismu. Nemají tolik chuti postupovat prostřednictvím mezinárodních organizací, jako jsou Spojené národy, a méně se snaží spolupracovat s jinými státy a usilovat s nimi o splnění cílů, jež spolu sdílejí. Na mezinárodní právo pohlížejí s větší skepsí a jsou ochotnější zajít za jeho rámec, kdykoli to považují za nutné či dokonce jen užitečné.

Evropané trvají na tom, že k problémům přistupují promyšleněji a s větším citem pro detail. Snaží se ovlivňovat druhé rafinovaně a nepřímo. Umí se lépe vypořádat s neúspěchem a jsou trpělivější, když se řešení nedaří dosáhnout rychle. Všeobecně vzato dávají přednost mírovým řešením problémů a raději se spoléhají na vyjednávání, přesvědčování a diplomacii než na donucování. Ochotněji se ve snaze rozsoudit spory odvolávají na mezinárodní právo či mezinárodní konvence a mezinárodní mínění. Evropané se také pokoušejí uplatnit obchodní a hospodářská pouta a s jejich pomocí vázat státy dohromady. Často zdůrazňují proces spíše než výsledek a věří, že se proces nakonec může stát podstatou věci.

Kde se tyto rozcházející se strategické perspektivy vzaly? V době, kdy ještě byly Spojené státy slabé, samy používaly nepřímé strategie, strategie slabosti, ale dnes jsou mocné a chovají se tak, jak se mocné státy obvykle chovají. Když ještě byly evropské velmoci silné, samy věřily v sílu a vojenskou slávu; nyní však na svět pohlížejí očima slabších mocností. Právě tato velmi odlišná východiska, moc a slabost, mají ovšem za následek rozdíly ve strategických přístupech, různé hodnocení hrozeb i správných prostředků, jež by měly být proti nim uplatněny, a dokonce i jiné chápání vlastního zájmu.

To je však jen část odpovědi. Vedle těchto zcela přirozených důsledků transatlantické mocenské propasti se otevřela rovněž hluboká propast ideologická. Evropa si totiž v důsledku jedinečné historické zkušenosti, kterou v posledním půlstoletí udělala (a jejímž vrcholem se v poslední dekádě stalo vytvoření Evropské unie), zformovala soubor ideálů a zásad týkajících se užitečnosti a mravnosti moci, jež se od ideálů a zásad vyznávaných Američany, kteří se na této zkušenosti nepodíleli, diametrálně odlišují. Zdá-li se strategická propast mezi Spojenými státy a Evropou dnes hlubší než kdykoli předtím a prohlubuje-li se rychlostí, která mnohým přidělává vrásky na čele, je tomu tak mimo jiné i proto, že se tyto materiální a ideologické rozdíly navzájem posilují. Dohromady je jejich výsledkem rozkladné směřování, jehož zvrácení dnes může být už zcela nemožné.

Mocenská propast: vnímání a skutečnost

Evropa je mocensky slabá již dlouho, ale až do doby dosti nedávné nebyla její slabost zřejmá. Druhá světová válka bezmála zničila světový velmocenský status evropských států a jejich poválečná neschopnost udržet si koloniální říše v Asii, Africe a na Blízkém východě je po pěti stoletích imperiální nadvlády donutila k masivnímu ústupu - dost možná to byla vůbec nejvýznamnější redukce celosvětového vlivu v historii lidstva. Avšak celé půlstoletí po druhé světové válce byla jejich slabost maskována jedinečnými geopolitickými okolnostmi studené války. Oslabená Evropa byla sice ve srovnání se dvěma supervelmocemi trpaslík, přesto však představovala nejdůležitější strategické jeviště, na němž se odehrával celosvětový zápas mezi komunismem a demokratickým kapitalismem. Jejím jediným a přitom klíčovým strategickým posláním bylo bránit své vlastní území před jakýmkoli sovětským útokem alespoň tak dlouho, dokud na místo nedorazí Američané. Ačkoli Evropa přišla o většinu tradičních znaků velmocenského postavení, zůstávala geopoliticky ve středu, což ve spojení s pře­trvávajícím návykem na vůdčí úlohu ve světě Evropanům umožňovalo zachovat si mnohem větší mezinárodní vliv, než jaký by jim náležel jen z hlediska jejich vojenských možností.

Pak tu byl ještě příslib „nové Evropy". Mnozí chovali naději, že sjednotí-li se Evropa a vytvoří-li politickou a hospodářskou jednotku (což vlastně dokázala Maastrichtskou smlouvou z roku 1992), znovu si v nové politické podobě vydobude svou bývalou velikost. „Evropa" se měla stát supervelmocí budoucnosti, a to nejen hospodářsky a politicky, nýbrž také vojensky. Měla být schopna postarat se o krize, k nimž na evropském kontinentu dojde, jako jsou například etnické konflikty na Balkáně, a vrátit se jako klíčový hráč na světovou scénu. V devadesátých letech dvacátého století mohli Evropané sebevědomě prohlašovat, že moc sjednocené Evropy konečně obnoví světovou „multipolaritu", jež byla rozvrácena studenou válkou a tím, co po ní následovalo. Mnozí Američané (se smíšenými pocity) uznávali, že v budoucnu opravdu něco jako supervelmoc Evropa vznikne.

Ukázalo se však, že evropské naděje i americké obavy jsou nepodložené. Devadesátá léta se nestala svědkem nástupu evropské supervelmoci, nýbrž ústupu Evropy až do postavení relativní slabosti. Balkánský konflikt počátkem posledního desetiletí dvacátého století odhalil, že Evropa je vojensky neschopná a politicky ve zmatku, zatímco konflikt v Kosovu na konci téhož desetiletí ilustroval transatlantickou propast ve vojenské technologii i ve schopnosti vést moderní válku, jež se měla v následujících letech ještě prohloubit. Mimo Evropu byl na konci devadesátých let tento rozdíl dokonce ještě patrnější, poněvadž začalo být jasné, že schopnost evropských mocností nasadit - ať už individuálně či kolektivně - rozhodující sílu v oblastech mimo evropský kontinent, kde vypukly konflikty, je zcela zanedbatelná. Evropané mohli jen dodávat mírové jednotky pro Balkán, ba byli dokonce schopni poskytnout převážnou většinu těchto sil v Bosně i v Kosovu - a také je nakonec poskytli. Postrádali ovšem prostředky k nasazení a udržení bojové síly v potenciálně nepřátelské oblasti, a to dokonce i v Evropě. I za vůbec nejpříznivějších okolností se evropská role omezovala jen na doplňování mírových jednotek poté, co Spojené státy, z větší části bez cizí pomoci, provedly rozhodující fáze vojenské akce a stabilizovaly situaci. Jak říkají někteří Evropané, skutečná dělba práce tkvěla v tom, že Spojené státy „udělaly večeři" a Evropané „umyli nádobí".

Během studené války bylo úlohou Evropy jen bránit sebe samu. Bylo stěží realistické očekávat její návrat do postavení světové supervelmoci, nebudou-li evropské národy ochotny přesunout významné zdroje ze so­ciální oblasti do vojenských rozpočtů.

Je však zřejmé, že takovou ochotu postrádají. Místo aby zhroucení Sovětského svazu pojali jako příležitost zmocnit se znovu svých bývalých globálních pozic, Evropané se raději chopili možnosti vybrat si rozsáhlou mírovou dividendu. Průměrný evropský vojenský rozpočet klesl postupně až pod dvě procenta hrubého domácího produktu, takže navzdory řečem o tom, jak se Evropa zakrátko stane globální supervelmocí, její vojenské schopnosti po celá devadesátá léta zaostávaly za možnostmi Spojených států více a více.

Jak by mohla tato prohlubující se trans­atlantická mocenská propast nevyvolat rozdíly ve strategickém vnímání? Dokonce i v době studené války měla americká vojenská převaha a relativní slabost Evropy za následek významné a někdy dokonce vážné neshody. Gaullismus, Ostpolitik a různá hnutí za evropskou nezávislost a jednotu, to nebyly jen projevy evropské touhy po uznání a svobodě jednání. Odráželo se v nich evropské přesvědčení, že americký přístup ke studené válce je příliš konfrontační, příliš militaristický a nebezpečný. Evropané měli za to, že vědí lépe, jak se Sověty jednat: skrze angažovanost a podněty, obchodní i politické vazby, trpělivostí a zdrženlivostí. Byl to legitimní názor, který sdíleli i mnozí Američané. Odrážela se v něm však také evropská slabost ve srovnání se Spojenými státy, méně vojenských možností, jež měla Evropa k dispozici, a její větší zranitelnost tváří v tvář mocnému Sovětskému svazu. Snad měly svůj význam také vzpomínky Evropanů na konvenční válku. Američané, pokud se sami nezabývali jemnostmi détente, pokládali evropský přístup za formu appeasementu, tedy za návrat k ustrašené mentalitě let třicátých. Slovo appeasement však nikdy nezní až tak špatně v uších těch, jimž jejich skutečná slabost ponechává jen nemnoho přitažlivých alternativ. Pro ně se stává politickou linií kultivovanosti a rafinovanosti.

Konec studené války prohloubil mocenskou propast a s ní také rozdíly ve stanoviscích. Třebaže se nyní všeobecně předpokládá, že transatlantické napětí začalo nástupem George W. Bushe do úřadu amerického prezidenta v lednu 2001, dosti patrné bylo i v době Billa Clintona a jeho kořeny lze nalézt už v době George H. W. Bushe. Roku 1992 si obě strany vyměňovaly obvinění ve věci Bosny, kde Spojené státy jednat odmítly a Evropa zakročit nedokázala. V průběhu devadesátých let se objevovaly transatlantické spory v otázce amerického plánu vybudovat si protiraketovou obranu a mnozí Evropané si začali stěžovat na americký sklon dávat přednost síle a trestání spíše než diplomacii a přemlouvání.

Clintonova administrativa byla sice sama poměrně krotká a zdrženlivá, přesto jí však s evropskou krotkostí docházela trpělivost; se zvláštním odporem se setkávala neochota Evropy postavit se Saddámu Husajnovi. Roztržka spojenců v otázce Iráku nezačala až volbami v roce 2000, nýbrž roku 1997, kdy se Clintonova administrativa pokusila vystupňovat tlak na Bagdád, jenže zjistila, že jí v Radě bezpečnosti Spojených národů stojí v cestě Francie a (v menší míře) Velká Británie. Dokonce i pro válku v Kosovu byla typická nervozita a obavy mezi některými spojenci (patřila k nim zejména Itálie, Řecko a Německo), že přístup Spojených států je příliš nekompromisně vojenský. Evropané a Američané sice nakonec stáli v konfrontaci s Bělehradem bok po boku, avšak Evropané akci v Kosovu navzdory tomu přijímali s menším uspokojením z úspěšně provedené války a pociťovali spíše neklid z toho, co vypadalo jako všemohoucnost Ameriky. Americká vojenská akce, jež následovala po 11. září 2001, takové evropské pocity ještě dále posílila.

Psychologie moci a slabosti

Stručně řečeno dnešní transatlantický problém se určitě nejmenuje George W. Bush. Je to otázka moci. Americká vojenská síla pěstuje v Američanech sklon ji používat, zatímco evropská vojenská slabost přivedla Evropany k tomu, že mají k nasazování vojenské síly odpor. Důsledkem této slabosti je, že Evropa má dnes veliký zájem žít ve světě, kde na síle nezáleží, kde převládají mezinárodní instituce a mezinárodní právo, unilaterální jednání mocných národů se nepřipouští a všechny národy bez ohledu na vojenskou sílu mají rovná práva a požívají rovné ochrany ze strany mezinárodních pravidel chování, ke kterým se dospělo společnou dohodou. Evropané mají bytostný zájem na postupné devalvaci a v posledku vymýcení surových zákonů anarchického, hobbesovského světa, v němž je bezpečnost a úspěch národa nakonec určen mocí, kterou vládne.

To není žádná výčitka. Slabší mocnosti zhruba o něco takového usilovaly odnepaměti. Američané chovali podobné touhy v osmnáctém a devatenáctém století, kdy brutální evropský systém mocenské politiky ovládané Francií, Británií a Ruskem ponechával Američany tváří v tvář evropským impériím trvale zranitelnými. Také menší evropské mocnosti té doby měly na ustavení systému ko­operativního typu veliký zájem, ale dočkaly se jen pošklebků ze strany bourbonských králů a dalších mocných monarchů, kteří raději mluvili o raison d'état. Velkým zastáncem mezinárodního námořního práva byly v osmnáctém století Spojené státy, zatímco jeho velkým odpůrcem byla „vládkyně moří", totiž námořní síly Velké Británie. V anarchickém světě se malé mocnosti vždy obávají, že se stanou oběťmi. Naopak velmoci se často pravidel, jež by je mohla omezovat, obávají více než anarchie, v níž je jejich moc koneckonců zárukou bezpečnosti a blahobytu.

Tento přirozený a historický nesouhlas mezi silnějším a slabším se projevuje v dnešní transatlantické rozepři o otázce unilateralismu. Evropané obecně věří, že jejich námitky proti americkému unilateralismu představují důkaz jejich větší oddanosti jistým ideálům týkajícím se světového řádu. Bývají méně ochotni uznat, že jejich odpor k unilateralismu je motivován rovněž osobním zájmem: Evropané mají z amerického unilateralismu strach. Obávají se totiž, že jeho prostřednictvím bude udržován při životě hobbesovský svět, v němž jejich zranitelnost může stále narůstat. Spojené státy jsou snad celkem laskavým hegemonem, avšak do té míry, nakolik jejich činnost brání nástupu světového řádu, který poskytuje slabším mocnostem větší bezpečnost, jsou objektivně vzato nebezpečné.

To je jeden z důvodů, proč v několika posledních letech patří ke stěžejním cílům evropské zahraniční politiky snaha „multilateralizovat Spojené státy", jak to nazývá jeden evropský pozorovatel. Evropané koneckonců svou moc nezvětšují. Jejich taktika je taktikou slabých a totéž lze říci i na adresu jejich cílů. Dou­fají, že americkou moc omezí, aniž by sami museli vynaložit sílu. Chtějí obludu ovládat tím, že budou apelovat na její svědomí - to by byl skutečný triumf evropské rafinovanosti a nepřímého postupu.

Evropané unilateralismu odporují dílem i proto, že sami unilaterálně jednat nemohou. Průzkumy veřejného mínění mnohokrát prokázaly, že Američané multilaterální jednání sice v zásadě podporují (platí to dokonce i pro jednání v rámci Spojených národů), avšak skutečností zůstává, že Spojené státy dokáží jednat unilaterálně a mnohokrát unilaterálně jednaly, přičemž měly nemalý úspěch. Pro Evropany má apel na multilateralismus a mezinárodní právo velice reálné praktické výhody, navíc za cenu minimálních nákladů. Pro Američany, kteří mohou ztratit minimálně určitou míru svobody jednání, je každá podpora všeobecných pravidel chování ve skutečnosti spíše otázkou idealismu.

Dokonce i v případech, kdy se Američané s Evropany dokáží dohodnout na tom, jaký druh světového řádu by chtěli spojenými silami vybudovat, mají ve vzrůstající míře jiný názor na otázku, co představuje ohrožení této mezinárodní snahy. Vskutku, Evropané a Američané se dnes jen zřídkakdy dokáží shodnout v hodnocení toho, která hrozba se ještě dá snášet a kdy už je třeba zakročit. Také to je v souladu s rozdílem v moci.

Rozdílné vnímání hrozeb ve Spojených státech a v Evropě tudíž není čistě jen otázkou psychologie. Rozdíly mají kořeny právě tak i v reálně panující situaci, která je dána také tím, jak se moc Ameriky a Evropy od sebe liší. Irák a další „zlotřilé státy" (rogue states) totiž objektivně nepředstavují pro Evropany hrozbu takové úrovně jako pro Spojené státy. Na prvním místě je tu americká bezpečnostní záruka, které se Evropané těší po šest dlouhých desetiletí, v podstatě už od chvíle, kdy se Spojené státy rozhodly, že převezmou břemeno udržování řádu v různých oblastech světa - od Korejského poloostrova až k Perskému zálivu - odkud se moc Evropy z větší části stáhla. Evropané si zpravidla myslí - bez ohledu na to, zda si to sami připouštějí - že kdyby se stal Irák v budoucnosti opravdu reálnou a přítomnou hrozbou (v proti­kladu k hrozbě pouze potenciální), Spojené státy by s ním něco udělaly, jak to provedly již v roce 1991. V době studené války Evropa ke své vlastní obraně nevyhnutelně musela sama přispívat, ale dnešní Evropané se těší bezprecedentní míře „bezplatné bezpečnosti", protože většina pravděpodobných hrozeb se nachází v oblastech mimo Evropu, kde mohou účinnou silou zasáhnout pouze Spojené státy. Ve velmi praktickém smyslu - jinak řečeno když dojde na skutečné strategické plánování - není Irák, Írán, Severní Korea ani žádný z ostatních „zlotřilých států" celého světa primárně evropským problémem. Nepochybně jím není ani Čína. Evropané se s Američany shodnou na tom, že tohle všechno jsou v první řadě americké problémy.

Kořeny moderní evropské zahraniční politiky

Mocenská propast mezi Spojenými státy a Evropou je však jen částí celého příběhu. V Evropě se v průběhu minulého půlstoletí vytvořilo skutečně odlišné chápání role, kterou moc hraje v mezinárodních záležitostech, a tato evropská perspektiva pramení z jedinečné historické zkušenosti Evropy v době po skončení druhé světové války. Američané ovšem tuto evropskou perspektivu nesdílejí a ani ji sdílet nemohou, vždyť formativní historické zkušenosti na jejich straně Atlantiku byly zcela odlišné.

Moderní evropská strategická kultura je produktem nedávných evropských dějin: jde v ní o odmítnutí hrůz evropské Machtpolitik, o odraz horlivého a pochopitelného úsilí Evropanů nevrátit se do minulosti. Kdo zná lépe než Evropané nebezpečí, jež s sebou přináší nespoutaná mocenská politika, přílišným spoléháním se na vojenskou sílu počínaje a politikou opírající se o národní egoismus, ctižádost, rovnováhu moci a raison d'état konče? Jak to vyjádřil Joschka Fischer ve své řeči na Humboldtově univerzitě (12. května 2000), „základem ideje Evropy po roce 1945 bylo a dosud zůstává odmítnutí principu rovnováhy moci v Evropě a hegemonické ctižádosti jednotlivých států, který byl ustaven po Vestfálském míru z roku 1648". Evropská unie sama je výsledkem strašlivého století evropského válčení.

Novou evropskou mission civilisatrice se nyní stala snaha rozšířit evropský zázrak do celého světa. Tak jako Američané vždy věřili, že objevili tajemství lidského štěstí, a usilovali o jeho export do celého zbytku světa, mají dnešní Evropané svou vlastní vizi zrozenou z jejich vlastního objevu věčného míru.

Tím se konečně dostáváme k tomu, co je dost možná vůbec nejdůležitějším důvodem, proč se názory Evropanů a Američanů rozcházejí. Moc Ameriky a její ochota uplatnit sílu - unilaterálně, pokud nebude zbytí - představuje ohrožení toho, co Evropané chápou jako své nové poslání, dokonce snad jeho vůbec největší ohrožení. Americkým politikům z toho jde hlava kolem, ale státní úředníci i politici v Evropě si dělají větší starosti s tím, jak by se Spojené státy mohly vypořádat s Irákem (pomocí unilaterální vojenské akce, která se na mezinárodní právo nebude příliš ohlížet), než s Irákem samotným či se zbraněmi hromadného ničení, jež má Saddám v rukou. Je samozřejmě pravda, že obavy z následné destabilizace Blízkého východu i ze ztrát na životech, kterým by se jinak dalo předejít, jsou opodstatněné, ale jde o víc. Americká akce tohoto typu představuje útok na samu podstatu „postmoderní" Evropy. Je to útok proti novým ideálům Evropy, popření jejich obecné platnosti, stejně jako byly evropské monarchie osmnáctého a devatenáctého století útokem na ideály americké republiky. Američané by si jako první měli uvědomit, že ohrožení něčího přesvědčení může vyvolávat právě takové obavy jako ohrožení jeho fyzické bezpečnosti.

Evropané - tak jako po dvě století Američané - mluví s velikým sebevědomím o svém mimořádném globálním porozumění světu, o zkušenostech při řešení konfliktů, jež by mohli jiným státům nabídnout, i o evropském způsobu urovnávání mezinárodních sporů. Avšak stejně jako tomu bylo v prvním desetiletí americké republiky, dá se v tom, jak si Evropané dělají nárok na „úspěch", vycítit náznak nejistoty, očividná potřeba, aby se jejich úspěchu dostalo uznání a jejich mínění přijetí ze strany ostatních zemí, zvláště pak mocných Spojených států. Popírat platnost nového evropského idealismu, to navíc znamená vznášet zásadní pochybnosti o životnosti evropského projektu jako takového. Pokud nelze mezinárodní problémy ve skutečnosti vyřešit evropským způsobem, nevyplývá snad odtud, že řešení se nakonec může nedostávat, a to se všemi hrůzami, jež mohou v důsledku toho nastat, Evropě samotné?

Reakce Spojených států

Uvažují-li Američané o tom, jak se jejich názory liší od přesvědčení Evropanů, neměli by přitom ztratit ze zřetele hlavní fakt: nová Evropa je skutečně požehnaným zázrakem, který má být důvodem k velikým oslavám po obou stranách Atlantiku. Pro Evropany představuje uskutečnění dávného, nepravděpodobného snu o kontinentu prostém nacionalistických třenic, krvavých rozmíšek, vojenského soupeření a závodů ve zbrojení. Dnes je válka mezi hlavními mocnostmi Evropy čímsi bezmála nepředstavitelným. Po stoletích bídy - nejen pro Evropany, nýbrž i pro ty, které Evropané do svých sporů zatáhli (a to se v průběhu minulého století stalo Američanům hned dvakrát) - se nová Evropa ukázala být skutečným rájem. Je něčím, z čeho se musíme radovat a co je potřeba bránit, a obojí platí v neposlední řadě i pro Američany, kteří v minulosti na evropské půdě prolévali krev, přičemž není asi pochyb, že by ji prolévali znovu, kdyby se měla nová Evropa rozpadnout.

Neměli bychom zapomínat ani na to, že dnešní Evropa je z podstatné části výsledkem po šest desetiletí uplatňované zahraniční politiky Spojených států. Evropská integrace byla po druhé světové válce rovněž americkým projektem, stejně jako jím byla - na to nezapomínejme - i slabost Evropy. V prvních letech studené války si Američané, jako byl Dean Acheson, dělali naději, že se z Evropy podaří vybudovat mocného spojence proti Sovětskému svazu. To však nebyla jediná americké vize Evropy, jež stála ve dvacátém století v pozadí americké politiky. Ještě před ní existovala představa Franklina Delano Roo­sevelta, podle níž měla být Evropa přetvořena v oblast, která je v důsledku strategicky bezvýznamná. Jak upozornil historik John Lamberton Harper, Roosevelt „chtěl dosáhnout radikálního snížení váhy Evropy" a tím umožnit „odchod Evropy ze scény světové politiky".

Nejvýznamnější americký příspěvek k dnešnímu statusu Evropy jakožto „světa sama pro sebe" byl ovšem dán pohnutkami pro-evropskými, nikoli proti-evropskými. K tomu, že Spojené státy v době bezprostředně následující po druhé světové válce držely na kontinentu své jednotky a založily NATO, je motivovala jejich věrnost Evropě, rozhodně ne nepřátelství. Přítomnost amerických sil jako bezpečnostní záruky v Evropě byla - a byla tak i zamýšlena - klíčovou součástí počátku procesu evropské integrace.

Vývoj Evropy až k jejímu současnému stavu se odehrál pod ochranou bezpečnostních záruk ze strany Spojených států a bez nich by se uskutečnit nemohl. Spojené státy po více než půl století poskytovaly štít proti takovým vnějším hrozbám, jaké představoval Sovětský svaz, i potížím vnitřním, například etnickému konfliktu na Balkáně. Mnohem důležitější však bylo, že se Spojené státy staly klíčem k řešení německého problému, a dost možná jsou jím dodnes. Německý ministr zahraničí Fischer ve svém projevu na Humboldtově univerzitě zdůraznil dvě „dějinná rozhodnutí", jimž nová Evropa vděčí za to, že vůbec začala být možná: „rozhodnutí Spojených států zůstat v Evropě" a „oddanost Francie a Německa principu integrace počínaje hospodářskými vztahy". Je samozřejmé, že druhé z nich by nikdy nebylo možné přijmout bez prvního. Ochota Francie riskovat opětovné začlenění Německa do Evropy - a Francie měla v této otázce přinejmenším dosti vážné pochybnosti - závisela na příslibu pokračující americké angažovanosti v Evropě jako záruky proti jakémukoli znovuvzkříšení německého militarismu. Podobně si také pováleční Němci byli vědomi, že jejich vlastní budoucnost v Evropě závisí na uklidňující přítomnosti americké armády.

Stručně řečeno Spojené státy nalezly pro Evropu řešení kantovského paradoxu. Kant prohlašoval, že jediným řešením nemravných hrůz hobbesovského světového řádu je utvoření světové vlády. Zároveň se však také obával, že „stav všeobecného míru", jejž taková vláda uskuteční, bude pro svobodu člověka představovat ještě větší ohrožení než hobbesovský řád v mezinárodních vztazích, neboť tato vláda s mocenským monopolem se stane „nejstrašnějším despotismem". Jak by mohly národy dosáhnout trvalého míru, aniž zničí svobodu člověka, to je problém, který Kant vyřešit nedokázal. V Evropě jej však rozlouskly Spojené státy: tím, že Evropě zajišťují bezpečnost zvenčí, činí nepotřebným, aby totéž činila i evropská nadnárodní vláda. K tomu, aby si zaručili mír, Evropané nikdy žádnou vlastní moc nepotřebovali a stejně tak ji nepotřebují ani k tomu, aby si jej uchovali.

Současná situace překypuje ironií. Evropské odmítání mocenské politiky a devalvace vojenské síly jako nástroje mezinárodních vztahů závisí na přítomnosti americké vojenské síly na evropské půdě. Nový kantovský řád v Evropě může zřejmě kvést jen pod deštníkem moci Spojených států nasazované podle zákonů starého hobbesovského řádu. Americká moc tudíž Evropanům umožnila uvěřit, že na moci už nezáleží. A nyní - což je vrchol ironie - skutečnost, že vojenská moc Spojených států evropský problém (a zvláště německý problém) vyřešila, umožňuje dnešním Evropanům domnívat se, že americká vojenská moc a „strategická kultura", která ji vytvořila a uchovala, je zastaralá a nebezpečná.

Většina Evropanů si neuvědomuje klíčový paradox spočívající v tom, že jejich odchod do post-historie závisí na tom, že Spojené státy se podobnou cestou nevydají. Evropa postrádá jak vůli, tak i schopnost hájit svůj vlastní ráj a zabránit tomu, aby ho převálcoval - duchovně i fyzicky - svět, který na pravidlo „mravního vědomí" prozatím nebere zřetel. Proto začala být závislá na ochotě Ameriky nasazovat svou vojenskou moc s cílem zastrašit po celém světě ty, kdo v mocenskou politiku ještě stále věří.

Někteří Evropané této zamotané situaci rozumějí; stěží překvapí, že nejlépe ji chápou Britové. Například Robert Cooper píše o nutnosti soustředit se na nepříjemnou pravdu, že sice „uvnitř postmoderního světa [tedy v dnešní Evropě] neexistují žádná bezpečnostní ohrožení v tradičním smyslu", navzdory tomu však v celém zbytku světa - Cooper mluví o „moderních a předmoderních zónách - je hrozeb více než dost. Nebude-li postmoderní svět sám sebe bránit, může být zničen. Jak se však má Evropa bránit, aniž přitom zahodí právě ty ideály a principy, o něž se její pacifistický systém opírá?

„Úkolem, před nímž stojí postmoderní svět," říká Cooper, „je přivyknout představě, že existuje dvojí standard." Mezi sebou navzájem mohou Evropané „jednat na základě zákonů a pravidel otevřené kooperativní bezpečnosti". Když ovšem stojí tváří v tvář mimo-evropskému světu, „je třeba vrátit se k drsnějším metodám dřívějšího věku: k síle, k preventivním útokům nebo i k úskokům, k čemukoli, co bude nutné". V tom spočívá Coo­­perova zásada sebe sama chránící společnosti: „Mezi sebou dodržujeme zákon, ale kdykoli musíme pracovat v džungli, musíme se i my řídit zákonem džungle."

Cooperův argument je určen Evropě a je zcela správně doplněn výzvou, aby Evropané přestali zanedbávat svou obranu „jak fyzickou, tak i psychologickou". Avšak tím, co Cooper ve skutečnosti popisuje, není ani tak budoucnost Evropy, jako spíše současnost Ameriky. Jsou to totiž právě Spojené státy, komu byl přiřčen nesnadný úkol hledat si cestu na pomezí těchto dvou světů, snažit se dodržovat, hájit a prosazovat zákony civilizované společnosti a zároveň nasazovat vojenskou sílu proti těm, kdo se takovými pravidly řídit odmítají. Spojené státy již dnes postupují v souladu s Cooperovým dvojím standardem a činí tak právě z těch důvodů, které Cooper vyjmenovává. Také američtí vedoucí představitelé totiž věří, že globální bezpečnost a liberální řád - stejně jako evropský „postmoderní" ráj - nemohou dlouho přežít, pokud Spojené státy nebudou uplatňovat svou sílu v nebezpečném hobbesovském světě, který dodnes v plné síle přežívá mimo Evropu.

To znamená, že Spojené státy sehrály sice klíčovou roli v procesu, jímž Evropa došla do svého kantovského ráje, a doposud hrají zásadní úlohu při jeho udržování, avšak samy do tohoto ráje nikdy vkročit nemohou. Amerika bude bránit hradby, ale branou projít nemůže. Se vší svou drtivou mocí vězí Spojené státy trvale v dějinách; jejich úkolem zůstává čelit různým Saddámům a ajatolláhům, Kim Čong-ilům a Ťiang Ce-minům, přičemž prospěch, který z toho plyne, sklidí jiní.

Přijatelný rozdíl?

Je tato situace pro Spojené státy snesitelná? V mnoha směrech ano. Navzdory tomu, že mnozí jsou přesvědčeni o opaku, Spojené státy dokáží samy nést břemeno udržování globální bezpečnosti, aniž se jim ze strany Evropy dostane nějaké zvláštní pomoci. Bez spolupráce Evropy udržují strategickou stabilitu v Asii. Při válce v Perském zálivu byla pomoc z Evropy jen symbolická a totéž platilo i v nedávnější válce afghánské, kde Evropané zase jen „umývali nádobí"; stejné by to bylo i v případě invaze do Iráku s cílem odstranit Saddáma. Dnes Spojené státy utratí na obranu zhruba tři procenta hrubého domácího produktu. Kdyby Američané měli tuto položku zvýšit až na čtyři procenta, což by znamenalo obranný rozpočet ve výši více než 500 miliard dolarů, stále ještě by se jednalo o menší díl národního bohatství, než jaký Američané utráceli na obranu po většinu minulého půlstoletí. Evropa má ve strategicko-vojenské oblasti jen málo, co by Spojeným státům mohla nabídnout - ovšem s výjimkou nejcennějšího strategického přínosu, kterým je mír v Evropě.

Problém tedy neleží v americké vůli či schopnostech, nýbrž v mravním napětí, které je současné mezinárodní situaci vlastní. Jak tomu v lidských záležitostech často bývá, to, oč se tu ve skutečnosti jedná, je zcela nehmatatelné: jde o obavy, vášně a přesvědčení. Problémem je, že Spojené státy čas od času musí hrát podle pravidel hobbesovského světa, třebaže tím porušují evropské normy. Musí odmítat dodržování jistých mezinárodních konvencí, které by mohly omezit jejich schopnost účinně bojovat v džungli, o níž mluví Robert Cooper; musí podporovat kontrolu zbrojení, ale ne vždy vlastního. Musí žít podle dvojího standardu. A občas také musí jednat unilaterálně, nikoli však proto, že by po unilateralismu nějak zvlášť toužily, nýbrž v důsledku toho, že s ohledem na Evropu, která se vydala na cestu do sféry mimo skutečnou moc, jim nic jiného, než jednat unilaterálně, ani nezbývá.

Jen málo Evropanů připouští, jak to ale­spoň implicitně činí Cooper, že takové chování na straně Američanů může být ku prospěchu civilizovaného světa a že americká moc dokonce i v případě, kdy bude uplatňována podle dvojího standardu, může být tím nejlepším prostředkem k dosažení pokroku lidstva - dost možná dokonce jediným takovým prostředkem. Místo toho dnes nemálo Evropanů považuje samotné Spojené státy za psance a za „zlotřilý" kolos. Tak se stalo, že si Evropané stěžují na „unilateralismus" prezidenta Bushe, avšak krok za krokem dospívají k hlubšímu poznání, že problémem není Bush či kterýkoli jiný americký prezident: jde o systémový problém, který nemá žádné řešení.

Vzhledem k tomu, že Spojené státy jen stěží omezí svou moc a Evropa právě tak stěží dosáhne růstu své vlastní moci a vůle uplatňovat alespoň tu moc, kterou již má, budoucnost téměř jistě přinese vyostření transatlantického napětí. Nebezpečím (pokud jde o nebezpečí) je, že se Spojené státy a Evropa skutečně navzájem odcizí. Evropané vystupňují své útoky na Spojené státy a Amerika bude mít stále menší sklon jim naslouchat, a snad jí na nich i přestane záležet. Přijde den, pokud tu již není, kdy se Američané na prohlášení Evropské unie nebudou ohlížet o nic více než na názory sdružení, jako je ASEAN či Andský pakt.

Takže co je teď zapotřebí podniknout? Přirozenou odpovědí je, že Evropa by se měla vydat po cestě, kterou jí doporučil už Cooper a někteří další, a posílit své vojenské možnosti, i kdyby jen v minimální míře. Není mnoho důvodů doufat, že k tomu dojde. Ale i tak, kdo ví? Třeba obavy z drtivé moci Spojených států vyprovokují v Evropě nějakou proti­akci. Třeba by se dalo nějak využít atavistických impulsů skrývajících se dodnes hluboko v srdcích Němců, Britů a Francouzů - jejich vzpomínek na moc, mezinárodní vliv a národní ctižádost. Někteří Britové stále vzpomínají na své bývalé impérium, někteří Francouzi nepřestali toužit po la gloire a někteří Němci doposud chtějí své místo na slunci. Tato nutkání dnes z větší části vytěžuje veliký evropský projekt, avšak nedá se vyloučit, že si najdou tradičnější vyjádření. Zda bychom měli doufat, že k tomu dojde, anebo z toho mít spíše obavy, to už je jiná otázka. Ještě lepší by bylo, kdyby Evropané dokázali překonat obavy a nevoli, které v nich vyvolává „zlotřilý" kolos Spojených států, a uvědomili si znovu, jak životně nutná je moc Ameriky - pro celý svět a obzvláště pro Evropu.

Podle anglického originálu Power and Weakness, Policy Review 113/2002, připravil Tomáš Suchomel.