„My dva spolu souhlasíme v tom hlavním…“

Kdykoli někde mluvím o Janu Balabánovi, uvádím svou knihu o jeho díle a podobně, vždy padne dotaz na naši korespondenci. (Z Honzových dopisů totiž leccos cituji jak v knize, tak ve svém příspěvku do sborníku Honzo, ahoj. Setkání s Janem Balabánem.) Dokonce i na to, mám-li v úmyslu ji vydat. Myslím, že nemám. Ačkoli není rozsahem úplně malá, přece je dost fragmentární: mám v paměti mnoho vět i z těch Honzových dopisů, které kdovíproč nemám – a není jich málo. Nemám též dopisy svoje – až na výjimky, kdy jsem rozepsaný dopis měla natolik už přeškrtaný, že jsem ho raději přepsala a ten původní uložila k Honzovým.

Přece však ty Honzovy dopisy, které se dochovaly, obsahují leccos, co bych si možná neměla nechat pro sebe. Přestože Honza v těchto případech většinou vychází z hodnocení mých textů, dostává se do poloh zcela obecných a podstatných. Po rozhovoru pro Kontexty jsem souhlasila s tím, že pro tento účel něco z Honzových dopisů vyberu. Jenom jsem trochu namítala, že jsou vůči mně leckdy až příliš příznivé – ale to prý podle slov autora rozhovoru nevadí. Snad to tedy nevyzní jako nejapnost, ale tak, jak je to míněno: jako prezentace Honzových myšlenek a názorů. (…)