Na obranu historie

Cambridgeský historik, odborník na německé moderní dějiny, se ve druhé polovině devadesátých let, kdy na Západě vrcholil vliv postmoderny, odhodlal napsat „smiřující práci“. V ní chtěl sice uznat určitá pozitiva tohoto mainstreamového směru, který mohutně znejistil historiky zejména v oblasti epistemiologické, na druhé straně chtěl ukázat jeho hranice a vnitřní rozpornosti. Kdo si jeho knihu přečte pozorněji, uvidí, že se miska Evansových vah přece jen výrazně naklonila na stranu kritiků postmodernistických teorií, tudíž na stranu obhájců těch, kteří zdůrazňují možnost sice omezeného, nicméně pravdivého historického poznání.

Současně jeho kniha představuje hlubinný vhled do anglické historiografie (přiznejme si, že naše vnímání minulosti je více ovlivněno pracemi německých a francouzských dějepisců), neboť autor své uvažování opřel o dvě významné a do jisté míry sobě odporující práce, Carrovu s názvem What Is History? z roku 1961 a Eltonovu s názvem The Practice of History z roku 1967, které fungovaly v britském vysokoškolském prostředí jako preferované učebnice právě až do „jazykového postmoderního otřesu“. Evansova kniha tudíž splňuje dvojí účel: kritizuje postmodernu a ještě přehledně a s vtipem prezentuje ostrovní, kontinentální i severoamerickou historickou produkci a její hlavní aspekty. (…)