Na okraj debaty o evropské ústavě

Na okraj debaty o evropské ústavě

Michal Tošovský

Debata o evropské ústavě se u nás zúžila do dvou poloh. Jedna část debatérů tvrdí, že vlastně o nic podstatného nejde, že se jedná jen o kosmetické úpravy současného stavu, a proto by nic nemělo bránit schválení dokumentu. Druhá část naopak tvrdí, že se jedná o změnu fundamentální, přinášející podstatné zhoršení pozice České republiky a možnosti formulování jejích vlastních východisek z obtížné situace, v níž se dnes Evropa nachází. Ve skutečnosti mají svůj kus pravdy obě strany. A jak si ukážeme, nic dobrého to nevěstí.

Základní prvky evropského státu byly reálně položeny již předcházejícími smluvními dokumenty a navazující praxí evropských institucí. Jak jinak než o státu hovořit o útvaru, na jehož území platí přímo a nezprostředkovaně sada jednotných právních předpisů? Jejich porušení má závažné právní důsledky jak pro veřejné instituce, tak pro soukromé subjekty, neboť existuje jednotný systém, který zaručuje jejich soudní vymahatelnost. Kromě toho má tento útvar jednotnou měnu a cíleně chce všechny ostatní měny na svém území zlikvidovat. Taky se snaží o jednotnou zahraniční a bezpečnostní politiku a konečně má i exekutivu, která je schvalována přímo voleným parlamentem.

Všechny uvedené "státní instituce" mají dnes v podstatě přednost před institucemi členských zemí. Státy jsou na základě stávajícího smluvního uspořádání přesunuty do pozice jakýchsi regionálních samospráv bez vlastní, nedělené svrchovanosti. Mají totiž kompetence pouze v oblastech, které nejsou centrální správou pokryty. Jestliže jsou v systému i elementy mezinárodní smluvní spolupráce či konfederace, nemohou na podstatě uvedených skutečností nic změnit. Určité prvky přímého vstupu regionálních reprezentací do celostátních institucí mají ostatně o patro níže na úrovni svých regionů i mnohé členské státy EU - Německo, Španělsko, Rakousko a další.

První skupina má tedy pravdu, že podstata věci se nemění. Pokud za podstatu věci považujeme založení či nezaložení evropského státu, pak ten již (alespoň de facto) evidentně založen byl. A vytvořený složitý propletenec evropských nadnárodních a mezinárodních institucí má do značné míry za úkol jen optické skrývání této skutečnosti.

Pravdu má ovšem i skupina druhá. Pokud byl zatím evropský stát založen pouze de facto, pak v evropské ústavě se jedná o založení státu de iure. Jak jinak by bylo možno nazvat právnickou osobu uplatňující na určitém území moc zákonodárnou, výkonnou i soudní? Jakkoli se v minulosti pro takový útvar používaly různé termíny (království, říše, koruna a mnohé další), již po několik století je ustálen právě pojem "stát". Vznik právnické osoby (jinými slovy státu) je tedy naprosto zásadním posunem proti stávající situaci. Dříve bylo možné se alespoň pokoušet vzniklý stát kamuflovat větami o mezistátní spolupráci, o "sdílené suverenitě" bez ztráty skutečné suverenity, i když již tehdy byly tyto konstrukce evidentně umělé a absurdní. Pokud si již delší dobu nemohou členské státy o mnoha svých záležitostech rozhodovat samy, pokud mohou být přehlasovány, pak prostě suverénní nejsou a tvrzení opaku je jen směšnou dětskou lží snažící se zakrýt podstatu věci. Evropská ústava existující podstatu nemění, pouze ji jednoznačně právně zakotvuje a současně ji potenciálně dramatickým způsobem rozšiřuje.

Často se objevují pojmy "nadstát" či "superstát", které však věci spíše zatemňují (připouštím, i já jsem je vícekrát použil). Evropský státní útvar totiž není v dnešních světových měřítcích něčím "super". Jsou zde státy podstatně větší (Čína, Indie), srovnatelné (USA) i o něco menší, ale rovněž s globálními mocenskými aspiracemi (Rusko). O EU proto raději mluvme přímo jako o státu. Z logiky věci ovšem vyplývá, že nadále budeme moci jen obtížně hovořit o členských zemích EU jako o státech. Je to ostatně posun v historii vícekráte vídaný. Ze samostatných království a vévodství se v Evropě stávaly postupem času plně integrované součásti státu, i když si třeba ještě po dlouhou dobu své původní názvy formálně ponechávaly. Podobný vývoj vidíme dnes i na celoevropské úrovni. Hlavním smyslem takového postupu vždy bylo alespoň formální zastření centralizačního vývoje před zraky dotčených obyvatel, kteří nejčastěji nebyli takovému vývoji nakloněni. Prakticky identické okolnosti můžeme vnímat i dnes. Proč se dnešní "Proevropani" snaží vznik evropského státu tvrdošíjně zahalovat do mlhy lží a polopravd?

Důvod je jednoduchý a je i jednou z hlavních příčin obav. Evropané si neuvědomují, že už evropský stát mají. Kamuflážním řečem věří, změny, které euroústava přináší, příliš nerozebírají a podporují EU jako mezistátní útvar. Skutečný evropský stát ale většinově nechtějí. Necítí takovou sounáležitost, jež by vznik společného státu odůvodňovala. Jejich pocit sounáležitosti je výrazně nižší, než byl třeba pocit sounáležitosti Bavorů s Branibory v 19. století. Možné důsledky tohoto stavu jsme již na stránkách Revue Politika rozebírali (viz "Proevropský pravičák", Revue Politika 8/2004). Shrňme si je tedy jenom jednou větou: jsou hrozivé.

Na tomto místě si musíme poctivě odpovědět, zdali přece jenom není v dnešním globalizujícím se světě vznik skutečného evropského státu pozitivem. Dlužno říci, že nadstátní instituce, která zajišťuje liberalizovaný evropský volný trh, odstraňuje obchodní bariéry a garantuje osobní svobody včetně ochrany majetku, určitě opodstatnění má. Budovaný evropský stát je již ze své podstaty levicový a doktrinářský a uplatňuje centralistické regulace, často bez ohledu na lokální zvyklosti. Základní otázka dnešní Evropy tedy zní, jak tuto skutečnost změnit, jak tento vývoj otočit. Je vůbec takový obrat ve strukturách dnešní EU možný?

Odpověď zní - jen velmi obtížně. A současná debata o evropské ústavě této skepsi jen nahrává. Zatímco upadající Evropa potřebuje vést naléhavé debaty o reálném zvýšení své konkurenceschopnosti, zatímco potřebuje naléhavé činy k řešení dnešní katastrofální situace, vede debaty o ústavě. Dlužno říci, že v celé historii posledních let nevidíme nic jiného než nahrazování reálných problémů pseudoproblémy. Zatímco rizika dalšího vývoje Evropy byla správně identifikována již v 80. a především v 90. letech, s jejich ošetřením dosud neudělal nikdo nic. Místo odstraňování zjevných příčin nekonkurenceschopnosti byly upřednostněny megalomanské projekty typu eura, bezobsažná slohová cvičení typu Lisabonské strategie a v poslední době pokus o další utužení evropského státu formou ústavy. Stále lze nalézat nová a nová témata, jen aby bylo možno obcházet témata potřebná a reálná. Bohužel tak k neřešeným problémům přibývají další. Třeba v souvislosti s jednotnou měnou tzv. pakt stability, jehož nedodržování nikoho netrápí a je jen důvodem k jeho zrušení. Co na tom, že za těchto podmínek společná měna bude jen dalším důvodem hospodářských problémů eurozóny? Místo důsledného dotažení užitečných projektů (jednotný vnitřní trh dosud v podstatných oblastech hospodářského života reálně neexistuje) se pádí vpřed a rýsují se projekty nové. Ani sympatická snaha Barrosovy Komise tuto situaci změnit se nemůže setkat s úspěchem. Už ve své velmi okleštěné a nedostatečné podobě její záměry narazily na velmi tvrdý odpor evropské levice.

Evropa skýtá obraz nemocné civilizace, která se utápí ve vlastní neschopnosti a spoléhá se na své dříve vytvořené bohatství, aniž má reálnou představu o dalším postupu vpřed v klíčových oblastech, jakými jsou konkurenceschopnost, bezpečnost a obrana. Evropa není schopna svou politiku nadefinovat ani na úrovni dosavadních států, ani na úrovni EU. Toto jsou klíčové problémy a debata o evropské ústavě je bohužel jenom překrývá.

V této souvislosti stojí zato zmínit se ještě o jednom fenoménu, který dnes pozorujeme nejen v české politice, ale i v jiných státech EU. Jsou jím opakované a již úsměvné diskuse o "sjednocení" či "vytvoření" tzv. liberální proevropské pravice. Charakteristické je, že lidé propagující pojem "liberální pravice" nejčastěji nejsou ani liberální, ani pravicoví. Ve skutečnosti mají jediné pojítko - stanovisko "pro" evropskou ústavu, které zaměňují se stanoviskem "proevropským". A zatímco vymýšlejí "liberální pravici", jejich ideový vůdce Václav Havel se již bez obalu hlásí k zelené (tedy levicové) ideologii. Všimnou si vůbec naši proevropští pravičáci této změny? Neskončí díky ní nakonec náhodou v lůně reformované blairovské ČSSD?

Základním argumentem těchto lidí je, že v případě nepřijetí evropské ústavy by se Česká republika dostala "na okraj Evropy". Hrozivý je už samotný způsob této argumentace. Veškerý demokratický proces schvalování smlouvy tak významné pro další osud země je kladen do pozice procesu předem rozhodnutého, nemajícího rozumnou alternativu. Takové myšlenkové schéma ve skutečnosti obsahuje situaci, kdy se ve vládní koalici těsnou většinou jednoho hlasu schválí zásadní změna postavení státu a občanům je pak upíráno právo svobodně zvážit výhodnost nebo nevýhodnost takového aktu. Ad absurdum toto schéma dovedl sám Václav Havel, když smlouvu prohlásil za příliš "složitou a technicistní", aby jí občan porozuměl a mohl o ní hlasovat v referendu. U bývalého bojovníka za právo občanů rozhodovat o svých věcech cestou přímé demokracie je to opravdu nevídaný obrat. Není ovšem tak překvapivý, propojíme-li si jej s jeho dnes již přiznávanou levicovostí. Podstatou levicových postojů (a postojů Václava Havla zvláště) je intelektuální pýcha a nedostatek pokory, podceňování úsudku občanů a uzurpování si práva rozhodovat o jejich problémech lépe a osvíceněji.

Pro debatu o evropské ústavě je u nás dále charakteristické, že většina Čechů o jejím obsahu zatím příliš mnoho neví a k problému se staví indiferentně. Zdá se, že Češi mají skeptický názor na EU jako celek a ústavu považují jen za další z mnoha nepříliš chytrých nápadů, které je nutno vytrpět, protože příslušnost k Unii má vcelku více výhod než nevýhod. Typická je tato pozice pro voliče ODS. Velkým rizikem pro tuto stranu pak je, že se příliš silně spojila s odmítnutím ústavy a nedokáže přitom svou pozici voličům dostatečně srozumitelně vysvětlit. "Protiústavní" stanovisko ODS navíc znamená odklon od původního Topolánkova postoje, který byl původně vůči EU nekonfrontační. I když je ústava dokumentem závažným a mohla by "změnu kurzu" opodstatnit, hrozí ODS ve volbách propad, pokud svým voličům podstatu problému nevysvětlí.

Může se přitom ukázat, že Češi měli a mají alespoň částečně pravdu. Ať už se ústava schválí, nebo ne, nelze očekávat výrazně odlišný scénář dalšího vývoje EU. Již dnes je v Unii v rozporu s národními zvyklostmi zunifikováno přespříliš a další regulace se jen hrnou. Po celé Evropě rostou nálady, že unijní regulace poškozují národní zájmy jednotlivých zemí. Paradoxně i v mnoha případech, kdy Unie působí pozitivně a kdy jsou odstraňovány letité zvyklosti zakotvující národní ochranářská opatření. Národní vlády pak takové regulace raději ignorují ve snaze o vlastní přežití. Existují sice donucovací mechanismy, často však nejsou dostatečně účinné. Buď jsou příliš pomalé (Evropský soudní dvůr), nebo se vůbec nepoužijí (případ rozpočtových schodků a účetních podvodů ve státních rozpočtech). Jednomu pak projde to, co jinému nikoli. Dohromady to povede k růstu nacionalistických a extrémistických nálad překrývajících vše pozitivní, co Unie pro Evropu znamená. K tomu je třeba připočíst rostoucí tlak pružných ekonomik třetího světa na bohatou Evropu jako takovou a naprosto neadekvátní reakce ze strany EU. Je jenom otázkou času, jak dlouho může toto napětí trvat. Názory, že moc dlouho ne, se čím dál více množí - a jsou zřejmě čím dál více relevantní.

Zdá se tedy, že výsledkem popsaného vývoje nutně musí být (dříve nebo později) zhroucení. Podíváme-li se do historie, uvidíme, že kolapsy nejčastěji probíhají rychle, nekontrolovatelně a s výraznými ztrátami pro všechny zúčastněné. Pozdější pozorovatel si pak může hlavu ukroutit, jak to tehdy mohli dopustit, když na to všichni doplatili. V podobných historických procesech ovšem na nějaké počty nebývá čas, události se řítí vpřed samy od sebe.

Na tuto argumentaci již slyším odpověď: ale dnes je Evropa jinde, právě proto máme EU, proto je vše smluvně zajištěno, aby se nic podobného nemohlo stát. V tomto tvrzení je však opět skryta pýcha a nedostatek pokory a předvídavosti. Podobné argumenty Evropa slýchala nejen v 60. letech 19. století (aby pak došlo k největším válkám druhé poloviny tohoto století), ale slýchala je rovněž počátkem století dvacátého (před jednou z nejničivějších válek v Evropě vůbec). A kdo by si v roce 1990 představil, že válečné hrůzy se budou prakticky ve středu Evropy odehrávat ještě koncem 20. století? Neočekává se, že rozpory v EU skončí válkou, roste však pravděpodobnost, že pokračující nadměrné integrační a regulační pokusy skončí kolapsem, který nakonec poškodí všechny.

Z těchto hledisek je otázka schválení nebo neschválení euroústavy spíše podřadná. Scénáře dalšího vývoje nejsou v obou případech příliš odlišné, oba vážně hrozí katastrofou. Důsledkem ústavy může být určité urychlení celého procesu a tím paradoxně i urychlení překmitu do nějaké rozumnější podoby integrace s nižšími celkovými náklady. Je ovšem evidentní, jak riskantní všechny scénáře, které v té souvislosti připadají v úvahu, jsou. Takový pohled pak má důležitou implikaci pro odpůrce evropské ústavy. Je potřebné činit z jejího neschválení politickou prioritu č. 1? Není lepší jenom nashromáždit střízlivé argumenty a nechat odpověď otevřeně na občanech? Věřit jejich zdravému úsudku? Až pak se může diskutovat o všech konkrétních problémech EU a jejich možných řešeních. O ochraně svobod občanů, o nezbytných reformách trhu práce a penzijního zabezpečení, o liberalizaci obchodu a o odstranění distorzí trhu v některých segmentech. A především o kardinální otázce, zdali jsou podobné reformy ve stávajícím nebo budoucím institucionálním uspořádání Evropy možné a jak v případě negativní odpovědi najít cestu vpřed. S Evropou jsme pevně svázáni, její katastrofa by byla i naší katastrofou.