Na okraj francouzského a holandského „ne“ euroústavě

Prohlášení, která se v médiích objevila poté, co nejprve francouzští a o tři dny později také nizozemští voliči v referendu odmítli evropskou ústavu, hraničila ponejvíce s hysterií. Plně to však odpovídá tomu, co předcházelo. Zastánci schválení euroústavy více než co jiného připomínali zfanatizované chiliastické zástupy a očekávali katarzi navzdory všemu, co hovořilo proti. Očista se sice nakonec dostavila, ale z jiného směru a v jiné podobě, než tito lidé původně očekávali. Na povrch přitom vyplulo všechno to, co bylo v dosavadním integračním procesu latentně přítomno. Většina pozorovatelů si ale zcela zjevných signálů nevšímala, nebo je nechtěla vidět. Podívejme se, co se skutečně stalo a jaké to bude mít důsledky.

Dosavadní ratifikační proces probíhal vzhledem k tomu, že se odehrával téměř výhradně na půdě jednotlivých národních parlamentů, poměrně hladce a ukazoval především na preference jednotlivých politických uskupení, nikoliv na bezprostřední vůli voličů. Samotná evropská ústava nebyla předmětem zájmu a debata, která tu a tam probíhala, postrádala jakýkoli meritorní rozměr.

Před referendem ve Francii se konal jen jeden plebiscit. Španělské lidové hlasování v únoru skončilo s výsledkem 77 % pro euroústavu. Fakt, že se jej účastnilo pouhých 42 % voličů, nikoho nezarazil. Podstatný byl "proevropský" úspěch. Důvody a motivace, které k němu španělské voliče dovedly, byly podružné. Skutečnost, že právě Španělsko dlouhodobě patřilo mezi tzv. kohezní země a z evropských fondů vyčerpalo miliardy eur, nikoho nezajímala, stejně jako to, že většina Španělů, kteří se referenda zúčastnili, otevřeně přiznávala, že evropskou ústavu vůbec nezná.

Po francouzském a nizozemském "ne" se argumentace obrátila. Výsledek, který v obou případech krom jiného ukázal na drtivý neúspěch evropských politických elit v přibližování Unie občanům, prakticky nebyl sám o sobě vůbec vzat v potaz. Přestože se ve Francii proti evropské ústavě postavilo 55 % a v Holandsku dokonce 62 % občanů a účast byla nezvykle vysoká (70 %, resp. 62 %), klíčovou otázkou se stalo "proč". Velká část komentářů se soustřeďovala na ony hanebné důvody a jakoby nemohla uvěřit tomu, že podstata problému leží úplně někde jinde. Důsledkem toho pak byla přinejmenším relativizace francouzského a holandského rozhodnutí, častěji však přímé opovrhování demokraticky projevenou vůlí občanů, kteří (když už jim k tomu byla dána možnost) chtěli pouze ukázat, kam by měla Evropská unie nadále směřovat. Cestu explicitní konstitucionalizace přitom odmítli. Paradoxní (avšak z hlediska projektu evropské integrace signifikantní) je to, že jak Francie, tak Nizozemí jsou země, které stály u zrodu Společenství a jejich občané mají demokracii nepochybně v krvi. Jinými slovy, hledaní motivů bez jednoznačné akceptace výsledku je jen urážkou, úhybným manévrem a snahou o zesměšnění voličů coby hlupáků, kteří pouze nevědí, že to s nimi vrchnost myslí dobře.

Otázka důvodů, které Francouze a Holanďany vedly k tomu, že euroústavu odmítli, však není - jak by se mohlo zdát - nezajímavá. Ostatně i zde se ukazuje alibismus zastánců ústavní smlouvy, kteří tvrdí, že pokud by se rozhodovalo skutečně jen o ní, pak by referenda nepochybně skončila docela jinak. Jakoby si neuvědomovali, že každá volba je - ať už se nám to líbí nebo ne - výsledkem zvažování mnoha pro a proti a nelze ji vytrhávat z celkového kontextu, v němž se občan pohybuje. Příznačně se po oznámení francouzského výsledku vyslovil premiér současné předsednické země, Lucemburčan Jean-Claude Juncker: "Kdybychom ke všem hlasům ,pro' přidali všechny ty, kteří chtějí ,více Evropy', pak bychom nepochybně dosáhli kladného výsledku."

Demokratický deficit "euroústavy"

Kontext, v němž se odehrává ratifikační proces, podobně jako způsob vzniku a obsah evropské ústavní smlouvy, spojuje v podstatě technokratický princip s odkazy na hodnoty demokracie a západního konstitucionalismu, přičemž demokracie má podle představ technokratů v praxi prohrát. Valéry Giscard d'Estaing pod vlivem výsledků francouzského a holandského referenda oznámil, že ratifikační proces musí pokračovat - a měl by se opakovat tak dlouho, dokud občané Evropy, k nimž euroústava hovoří, nepřijdou k rozumu a nezvolí konečně správně. V této snaze mu přizvukují francouzský prezident Chirac a německý kancléř Schröder, klíčoví představitelé evropských politických elit a institucí.

Není divu, že mají snahu dokument prosadit i proti vůli těch, kterým má být určen. Smlouva zakládající ústavu pro Evropu totiž už začala žít vlastním životem. Je to viditelné na nejnovějších legislativních návrzích, které v evropských institucích vznikají a vstupují do rozhodovacího procesu. Obzvláště je tento trend patrný v oblasti justice, vnitra, občanství, vnitřní bezpečnosti a spravedlnosti, kde nejtechničtější, třetí část smlouvy předpokládá nejrozsáhlejší změny, pokud jde o harmonizaci nových oblastí a přesun hlasovacích mechanismů od jednomyslnosti ke kvalifikované většině. Nový pětiletý (!) legislativní plán v této souvislosti zmiňuje např. problematiku legální migrace. Ústava také předpokládá těsnější spolupráci vyšetřovacích, policejních a soudních orgánů a harmonizaci některých oblastí trestního i občanského práva s mezinárodním prvkem. Proto vznikají nové legislativní návrhy posilující pravomoc policie při získávání důkazů v jiném členském státě, návrhy počítající se shromažďováním stále citlivějších osobních údajů na nadnárodní úrovni (např. celoevropský registr posledních vůlí) a využívající nového článku ústavy, který umožňuje zmrazit aktiva i pasiva osobám podezřelým z teroristické či jinak "podvratné" činnosti. Postupně vzniká Agentura základních práv, která by měla shromažďovat upozornění od nevládních organizací na to, že daný členský stát porušuje nikoli základní lidská práva stanovená Listinou základních práv a svobod či Evropskou úmluvou o lidských právech, ale články Charty, jež tvoří druhou část ústavní smlouvy. Proti takovému státu mohou ostatní členové zahájit proceduru odnímající mu hlasování práva v evropských institucích.

To vše, aniž byla evropská ústava ratifikována, a navzdory nesouhlasu, s nímž se nyní ve dvou členských státech na základě lidového hlasování setkala. Výsledky francouzského a holandského referenda jsou z úst politiků a někdy i médií zesměšňovány. V jádru většiny odpovědí na otázku, co se to ve Francii a Holandsku stalo, je "polský instalatér", který přichází do vyspělé západní Evropy a hledá tam práci. Nabízí své služby levně a kvalitně a ohrožuje domácí. Ve Francii se k tomu připojil protest proti nepopulární vládě, která navzdory všem slibům není schopna řešit palčivé vnitropolitické problémy. V Holandsku pak obava z dalšího navyšování příspěvku do evropského rozpočtu a z oslabování společné měny, jejíž zavedení mělo za následek takřka dvojnásobné zdražení většiny nejčastěji nakupovaných komodit. Úhrnem tedy žádný ryze evropský problém. Což však na druhou stranu neznamená, že evropskou ústavní smlouvu lze lidem bez dalšího oktrojovat.

Cesta dlážděná dobrými úmysly

Ti, kdo se nevzdali "protlačování" smlouvy Evropou, si zřejmě neuvědomují, že veškeré dění okolo evropské ústavy obrovsky znevěrohodňuje celý integrační projekt. Dokument měl sjednotit členské státy na kompromisu a jako "požehnání shora" přinést zázračný konsensus. Naproti tomu ve velmi ostrých konturách zvýraznil a do určitého extrému dovedl dva protichůdné trendy, které latentně provázely evropskou integraci od jejích počátků. Na jedné straně umělou snahu eurofederalistů sjednocovat a harmonizovat ve všech politických oblastech, včetně citlivého zahraničí či justice. Rozšiřovat, prohlubovat a pokud možno hned, najednou, než se proti tomu začne někdo bouřit. Na druhé straně - dle fyzikálních zákonů akce a reakce, platných i v oblasti života společenského - trend opačný: stále menší ochotu členských států účastnit se ekonomických aspektů integrace a zpochybňování prvků stojících v samých základech Společenství. Každodenní legislativní praxe evropských institucí dokládá neochotu členských států eurozóny podřizovat se konvergenčním pravidlům, odmítání volného pohybu pracovních sil a služeb v rámci pětadvacítky či nechuť čistých rozpočtových plátců přispívat do společné evropské kasy. Evropská ústava tento trend ještě zesílila. Kampaň předcházející především francouzskému referendu odkryla, že voliči v původních členských státech slyší právě na tato témata a obavy, které jim přehlušují nicneříkající ideály evropské identity a konstitucionalismu. Ukazuje se, že evropská ústava nemohla konsensus přinést, mohla pouze překrýt jeho absenci. Ve skutečnosti však odstředivé síly spíše vyostřila, a to právě tam, kde to EU v dnešním světě zesilující se globální konkurence potřebuje nejméně.

Předseda Evropské komise Barroso v reakci na proběhnuvší referenda připomenul, že mu současná situace připomíná přelom 50. a 60. let, kdy Francie odmítla ratifikovat projekt Evropského obranného společenství, který sama iniciovala. Vzniklá krize integračního procesu byla řešena novým hledáním minimálního možného konsensu členských států v otázce, proč a jak v integraci pokračovat. Evropská společenství tehdy opustila předčasný, mrtvě narozený a příliš ambiciózní projekt a pokračovala dále ve směru budování vnitřního trhu a hospodářské integrace.

Současnou Evropu charakterizuje rozmanitost kultur a mentalit. Měla by ji charakterizovat individuální příchylnost k principům svobody, které jsou vyjádřeny v ústavách a právních řádech jednotlivých států a v nadstátních institucích typu OSN či Rady Evropy. Je to kontinent desítek států a ekonomik, z nichž část se kdysi rozhodla uspořádat své primárně hospodářské vztahy na principu integrace. Mezi Evropu a EU nelze vkládat rovnítko, stejně jako nelze srovnávat koncept "evropské integrace" a "integrace" podle euroústavy.

Evropská ústava nepřinesla zázrak, naopak nutí pětadvacet členských států hledat znovu, co je spojuje a co by je v jejich vlastním zájmu spojovat mělo. Začínat toto hledání výsměchem demokracii a vůli projevené v lidových hlasováních, která zatím všude tam, kde se odehrála, nepřinesla dokumentu většinovou podporu (malá účast ve španělském referendu znamená, že ani zde neměl dokument nadpoloviční podporu voličů), by bylo chybou. Demokracie zajisté není ideální systém a v rámci běžného fungování potřebuje pevné mantinely. Má však tu "zázračnou" legitimizační vlastnost, že v krizových situacích dokáže podivuhodným způsobem "pročistit vzduch" a promluvit jasným hlasem. Referenda o evropské ústavní smlouvě se prozatím v otázce, zda si občané přejí takto radikální cestu integrace a rozsáhlého přesunu kompetencí na nadnárodní úroveň, přiklání k variantě "ne".

Chce-li si EU zachovat pro budoucnost tvář, musí si její představitelé přiznat zjevnou pravdu: dokument jednomyslnou podporu nezískal; je tedy potřeba směřovat integrační proces dál i bez něj, při vědomí všech skutečností, které debata o euroústavě a odpor k ní odhalily. To, co se odehrálo ve Francii a v Holandsku, není anomálie, ale logický důsledek přílišného "přetížení" na straně jednoho z trendů, jimiž se integrace ubírá. Právě tento fakt je třeba v úvahách o budoucnosti EU brát na vědomí, aby se nám nestalo, že příště již nebude o čem uvažovat.