Na sám kraj světla

Většině, dokonce i velmi dobře obeznámených, čtenářů při vyslovení jména Josefa Mlejnka s rokem narození 1946 vytanou z paměti v první chvíli patrně jeho objevné a přesné překlady filozofických a literárněvědných esejí z francouzštiny či básní z polštiny, dále jeho kritické stati o divadle a literatuře, některým i podíl na přípravě samizdatových edic či přítomnost v redakcích hned několika významných kulturně-politických periodik. Ale jen hrstce těch, kdo Josefa Mlejnka v některé ze jmenovaných poloh znají, se také vybaví, že je svým založením i kontinuálním vyslovováním se básník. Jistě že plaše vystupující, a tedy bez sebe-prosazování tím spíše kritikou často opomíjený, ovšem jeden z nemnoha současných autorů, kterému takové pojmenování náleží. Básník jako ten, kdo slovy hledá pojmenování skutečnosti, zdaleka ne každému zřetelné, i jako ten, kdo vyslovením do jisté míry prchavé okamžiky slovy zhmotňuje i vyvolává (či se jimi pokouší modlit). Básník, který po většinu času mlčí, jelikož poezie není otázkou „poctivé práce“. K tomu je ovšem nutno dodat, že před započetím psaní, chtělo by se říci patrně odedávna, bylo u Mlejnka i vědomí, že ten, kdo se slovy zachází, musí být v první řadě s již existující básnickou tvorbou hluboce a doširoka obeznámen, ponořit se do ní, promyslet ji a na sobě samém zažít účinek básnického slova, se kterým se bude nutno zčásti utkat, zčásti vést rozhovor vlastní poezií (či „pokusy o ni“ – jak se sám nejednou s nepředstíranou, byť dnes neobvyklou, absencí sebejistoty vyslovuje). V textu Zbyňka Hejdy „Nikoho tam nepotkám“ (navíc básníka, jehož Mlejnek osobně ctí) nacházíme přesně vyřčenou a snad ne o mnoho vzdálenou charakteristiku: „Já nemám žádnou ctižádost, já mám jen velkou ctižádost být básníkem. A není to dar; ten úděl se musí nést, ale není nikdo, kdo by řekl ano (…) nikdo vám nemůže podat pomocnou ruku (…). Je to cesta, plná temných znamení, nesrozumitelných jako život sám.“

(…)