Nastává rilkovská renesance?

Osobnost i dílo slavného pražského rodáka Rainera Marii Rilka (1875 Praha – 1926 Valmont) se v českém prostředí těšily značné pozornosti odedávna. Hojně byl překládán i interpretován a komentován. V jeho recepci se však s postupem času objevují různé akcenty. Zatímco v době do první světové války hrají hlavní roli momenty české, spojitost s rodným městem a novo­romantický ráz jeho poezie, situace po válce se mění. Ve Švýcarsku žijící Rilke se sice stává československým občanem, překládán a recipován je však, po jakémsi mezidobí ve 20. letech, v nebývale mohutné míře až po své smrti, ve 30. letech a za války, kdy se znovu z pochopitelných důvodů dostávají do popředí české motivy v jeho tvorbě. Za komunismu, od února 1948 až do převratu v roce 1989, Rilke vychází podstatně méně. V předválečném období byl nejvíce oblíben u nábožensky (a to především katolicky) orientovaných autorů, byl zdůrazňován jeho duchovní ráz. (Až mnohem později poukázal Rio Preisner na jeho negativní vztah ke křesťanství, na to, že se u něho jedná spíše o jakousi esoteriku.) (…)