NATO po summitu v Rize

V lotyšském hlavní městě Riga se ve dnech 28.-29. listopadu 2006 uskutečnilo setkání nejvyšších představitelů členských zemí Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO). Jeho výsledky byly přijaty s relativním uspokojením, protože potvrdily zájem zúčastněných států o aktivní činnost Aliance, zvláště pak v souvislosti s formálním dobudováním Sil rychlé reakce (NRF), s působením NATO v Afghánistánu a se snahou o další rozšíření NATO i programu Partnerství pro mír (PfP). O nalezení jednoznačné vize a shody o budoucnosti NATO je však stále obtížné hovořit.

Historický význam Rigy

Nelze říci, že by jednání NATO v Rize vzbudilo takovou pozornost světových médií jako např. summit v Madridu v roce 1997 či summit ve Washingtonu v roce 1999. Nemělo zcela přelomovou dimenzi a odehrálo se v době, kdy mezinárodní situace není postižena aktuální krizí, která by pro NATO představovala úplné novum. Přesto však byl summit důležitý a jeho výsledky ovlivní nejen alianci samotnou, ale i širší globální strategickou situaci.

Jednání v Rize mělo z historického hlediska jasnou symboliku, protože se poprvé konalo na území bývalého Sovětského svazu, navíc v hlavním městě státu, který vstoupil do Aliance v rámci velké vlny východního rozšíření v roce 2004. Při výběru Rigy byla zřejmě důležitá i historická zkušenost Lotyšů: jednalo se o poselství o překonání traumatu ze sovětské anexe z roku 1940.

Summit se uskutečnil v době, kdy atmosféru jednání již neovlivňovaly rozdílné názory na zásah v Iráku, což bylo typické jak pro summit NATO v Praze v roce 2002 (kdy se invaze chystala a USA se pro ni snažily nalézt spojence), tak i pro summit v Istanbulu v roce 2004 (kdy byly stále signifikantní dopady roztržky z roku 2003). Summit v Rize se tedy stal místem, kde Aliance opětovně nabyla dimenze skutečného spojeneckého paktu (k čemuž možná přispěla i nedávná demise ministra obrany USA Donalda Rumsfelda, který byl z pohledu „antibushovské" evropské reprezentace nahlížen jako jeden z hlavních strůjců „iráckého problému"). Spory se projevily především v neochotě Francie a Německa poslat své vojáky na jih Afghánistánu, kde dochází k nejtvrdším bojům s Talibanem.

Výsledky summitu

Summitu v Rize dominovala afghánská problematika. Ze strany stálých orgánů NATO byl patrný tlak na zajištění co největších kapacit pro operaci ISAF, v níž NATO velí 32 000 vojákům.

Generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer v Rize oznámil, že byly dobudovány Síly rychlé reakce o síle 25 000 vojáků, které budou schopny rychlého zásahu (od záchrany civilistů až po válečné operace) kdekoliv na světě. Tento úkol je v souladu s novými Souhrnnými politickými liniemi (Comprehensive Political Guidance - CPG), které doplňují stávající Strategickou koncepci NATO z roku 1999 (aniž by ji však nahrazovaly). NATO bude rovněž pokračovat v budování systému protiraketové obrany bojiště (ALTMBD).

Role NATO jako „světového četníka"?

Původním účelem NATO bylo chránit západní demokracie před komunistickou expanzí. Po studené válce hledalo novou roli a snažilo se působit při stabilizaci bezpečnostní situace ve svém okolí - vytvořením programu Partnerství pro mír (PfP), prvním východním rozšířením a angažovaností v konfliktu v bývalé Jugoslávii (jistým vrcholem v tomto směru byla role NATO během kosovské krize).

Novou situaci přinesla pro Alianci aktivace článku 5 Washingtonské smlouvy, která její členské země zavázala k podpoře USA v boji proti strůjcům atentátů z 11. září 2001. Aktivity NATO se soustředily hlavně na Afghánistán, zatímco konflikt v Iráku byl vnímán jako záležitost USA a jejich spojenců. Přes všechny vnitřní spory je NATO jedinou organizací schopnou výrazných misí „out of area", což posílilo tendence pohlížet na tuto organizaci jako na možného „světového stabilizátora" či „světového četníka" (což s sebou samozřejmě nese riziko „neoblíbenosti" ve velké části světa).

Přestože se NATO zatím uvedené role nezhostilo, trend k této transformaci je patrný. V současnosti je NATO stále méně vnímáno jako organizace kolektivní sebeobrany; spíše převažuje symbolický význam spojenectví s USA a snaha využít NATO při likvidaci krizí daleko od prostoru severního Atlantiku (protože by se některé z nich mohly na území členských států projevit např. migračními vlnami, zdražením surovin apod.).

Současná geostrategická pozice NATO

Pro uvedenou roli NATO potřebuje dostatek kapacit, avšak stávající členové na evropském kontinentu nejsou ke zvyšování vojenských výdajů svých rozpočtů ochotni. Mnohé evropské státy navíc dělí své kapacity mezi NATO a vojenské projekty Evropské unie. Alianci na druhou stranu pomáhá její rozšiřování o nové členy, kteří jsou přinejmenším schopni poslat určitý počet vojáků do různých misí. Rozšiřování NATO navíc rozšiřuje i „zónu stability", i když přílišné rozšíření by naopak mohlo být vnímáno jako rizikové.

Po rozšíření v roce 2004 je NATO v podstatě hegemonní evropskou bezpečnostní organizací, přičemž své členy nemá pouze na úplném východě kontinentu. Zájem o členství v NATO ze strany dalších zemí přitom trvá. Rižský summit nicméně jednoznačně neuvedl, které země se mají stát dalšími členy. O přizvání dalších států (mj. Albánie, Gruzie, Makedonie) se má rozhodnout v roce 2008. Nutno přitom dodat, že vnitřní nestabilita některých uchazečů by mohla v budoucnu představovat problém.

Program PfP vytváří širší spektrum spojenců. V Rize bylo k participaci na něm přizváno dokonce i Srbsko - bývalý nepřítel z roku 1999. Přitom stále zůstává otevřená otázka, jak se tato země nakonec zachová, pokud ji mezinárodní společenství svým rozhodnutím definitivně připraví o Kosovo, nad nímž Srbsko ztratilo kontrolu po zásahu NATO v roce 1999. Minimálně některé síly v Srbsku by poté mohly mít zájem na změně statutu „nových spojenců" na status „opětovných nepřátel" mezi Srbskem a NATO.

Proti raketám i guerille

NATO se s ohledem na rozšíření svých úkolů musí přizpůsobit současným nárokům na plánované vojenské operace. V praxi se bude jednat o řešení dilematu, jak velkou část svého vojensko-technologického know-how poskytnou USA svým spojencům výměnou za to, že se tito spojenci budou podílet na vývoji a výrobě nových zbraní anebo nabídnou své vojáky do bojových operací.

Dobudované síly rychlé reakce, o jejichž vzniku bylo rozhodnuto v Praze v roce 2002, jsou důležitým atributem pro vedení současných operací, ale rozhodně nejsou atributem jediným. Tyto síly by měly být schopny rychlého zásahu kdekoliv na planetě, přičemž v současnosti jsou tím myšleny především operace na rychlé vynucení míru, kdy protivník (byť početnější) bude vyzbrojen mnohem méně než NRF. Hypoteticky je možné představit si i operaci proti srovnatelnému soupeři (např. při operaci proti potenciálnímu islamistickému režimu v Pákistánu či proti Číně v případě jejího napadení Tchajwanu), ale zde by se zvyšovalo riziko porážky anebo odříznutí sil NRF v případě neschopnosti Aliance vyslat posily.

Zatímco velké bitvy s masovým nasazením nejmodernější techniky nejsou v dohledné době pro NATO aktuální, operace proti různým povstalcům a guerillám (užívajícím i teroristické metody) ano. V tomto směru je třeba mít na paměti, že kvalitněji vyzbrojené intervenční síly rychle porazí takového protivníka v přímém boji, ten se však stáhne, splyne s civilním obyvatelstvem a dlouhodobě může útočit ze zálohy s cílem opotřebovat a zastrašit vojáky Aliance, jejich vlády i společnosti.

NATO proto musí být připraveno i na operace podobné současné misi ISAF, spojené s potřebou rekonstruovat určité území, na němž působí i nepřátelský odboj. Je však sporné, zda má za tímto účelem tříštit své kapacity, i když pro mnohé země je z vnitropolitického hlediska přijatelnější poslat své vojáky do týlu „pomáhat civilistům" (např. čistit území od min), než je poslat do přímého a rizikového boje.

Jako možné řešení se nabízejí stabilní kontrakty s důvěryhodnými soukromými vojenskými společnostmi (PMC), které by pro NATO takové úkoly vykonávaly. Členské země Aliance by se pak mohly na mezinárodním poli zasadit alespoň o minimální právní standardy ochrany pro příslušníky takovýchto organizací. S tím však zatím dokumenty Aliance nepočítají.

Summit v Rize a ČR

Česká republika se na rižském summitu prezentovala na operačně-vojenském i bezpečnostně-diplomatickém poli. Operačně-vojenskou dimenzi představovala účast 27 příslušníků jednotky chemického vojska, kteří tak navázali na předchozí obdobné mise při ochraně summitu v Istanbulu či při ochraně olympiády v Athénách. V tomto smyslu byla jejich účast „tradiční".

Co se týče politické reprezentace ČR, jednalo se o novum v tom smyslu, že stávající vládní garnitura (jejíž mandát se však zatím jeví jako omezený) představuje proud, který v devadesátých letech nejvíce usiloval o vstup do NATO a zasloužil se o něj - ať již se jedná o tvůrce zahraničněpolitické linie ODS (prezident Václav Klaus) či o nejvíce proamerické stoupence někdejší politiky „Havlova Hradu" (současný ministr zahraničí Alexandr Vondra). Vzhledem k vládám s dominancí sociální demokracie nebyla tato politická garnitura na summitech NATO dlouho reprezentována (výjimku představují někdejší ministr obrany Karel Kühnl a z určitého pohledu i bývalý ministr zahraničí Cyril Svoboda) a důležité kroky často sjednávali politici ČSSD, kteří se ke vstupu ČR do NATO a k majoritní alianční politice stavěli spíše rezervovaně.

Čeští politici se snažili působit aktivně. V pondělí 27. listopadu 2006 přednesl ministr Vondra projev v rámci zahájení konference „Youth Leaders Forum: Building Bridges for the Next Generation", která byla organizována na okraj summitu NATO. Mnohem důležitější však byly přísliby ohledně navýšení české účasti v Afghánistánu, které zde Klaus i Vondra vyřkli. Doma se vůči nim ohradila levicová opozice.

V souvislosti s různými úvahami o koncepci protiraketové obrany se stal summit NATO důležitým i vzhledem k domácím diskusím o umístění protiraketové základny USA na českém území. Obrana na bázi celé Aliance by zřejmě byla alespoň pro část stávajících odpůrců základny přijatelnější než čistě americký projekt. Nicméně rozhodně ne každý diskutovaný protiraketový koncept NATO je obdobný systému národní protiraketové obrany USA, a proto je řešení této problematiky na vnitropolitické i mezinárodněpolitické scéně stále nejasné.

Dílčí posun vpřed

Obecně lze z pohledu celé Aliance konstatovat, že se řešením věcných problémů posunula v Rize vpřed, alespoň co do stanovení určitého základu pro další předpokládané působení. Neznamená to však, že NATO nyní představuje zcela homogenní celek s jasnými úkoly. Nové problémy přijdou s debatami o optimálním způsobu dalšího rozšíření a zřejmě i v souvislosti s řadou dalších plánovaných i realizovaných misí „out of area".