Nejde-li vlastní psaní, je lépe mlčet – nebo překládat

S básnířkou a překladatelkou Lenkou Daňhelovou jsem se osobně setkal až v tomto roce. Letošní pražský veletrh Svět knihy se nesl ve znamení polské literatury a jeho součástí bylo autorské čtení současného polského básníka Ryszarda Krynického. Kromě ztišeného, ale zřetelného přednesu zaujal čerstvý sedmdesátník podobným výrazem tváře jako Jan Zrzavý, i čepičkou, jakou nosíval český malíř. Z českých překladů Krynického úsporných gnómických veršů, které na večeru souběžně zazněly, mne nejvíc zaujaly překlady Lenky Daňhelové – v jejím přetlumočení nedávno vyšla Krynického kniha Magnetický bod. Záhy nato jsme se s básnířkou setkali v Krakově na třetím Světovém kongresu překladatelů z polštiny. To už jsem také stačil zjistit, že sama píše velice osobitou poezii. Do roku 2004 žila v Bruntále – máme v tamním širším kulturním okolí řadu společných přátel: Annu Zonovou v Moravském Berouně, Luboše Dostála v Horní Loděnici, Jindřicha Štreita na Sovinci a další. To jen usnadnilo naši komunikaci. V červenci jsem ji navštívil v „českém“ Berouně, kde žije se svým mužem, slovinským slavistou Petrem Kuharem. Pořádají tu od roku 2008 pravidelně básnický festival Stranou – evropští básníci naživo a právě jim vyšla obsáhlá antologie současné slovinské poezie Padesáti hlasy hovořím / S petdesetimi glasovi govorim. (…)