Nejtěžší je najít se všemi společný jazyk

České divadlo po listopadu 1989 si nelze představit bez výrazného vkladu režisérky Hany Burešové a jejího manžela Štěpána Otčenáška, jenž s ní od dob studií spolupracuje jako dramaturg. Měl jsem štěstí, že jsem ve zmíněné době mohl spatřit téměř všechny její inscenace, počínaje Beaumarchaisovým Lazebníkem sevillským nebo Donem Juanem a Faustem Christiana Grabbeho, za kterého obdržela Cenu Alfreda Radoka za inscenaci roku – při jejím prvním udílení v roce 1992. Tohoto prestižního ocenění se jí dostalo ještě v roce 2007 (Merežkovskij: Smrt Pavla I.) a v roce 2011 za Claudelův Polední úděl. Touto cenou byla ohodnocena i řada herců účinkujících v jejích inscenacích. Od roku 1996 je společně se Štěpánem Otčenáškem a režisérem Janem Bornou uměleckou šéfkou Divadla v Dlouhé. První můj rozhovor s Hanou Burešovou vyšel v Divadelních novinách v roce 2005. Období, které následovalo, bylo v práci Burešové velice plodné, proto nebylo od věci se za ním ohlédnout a všimnout si některých inscenací z poslední doby podrobněji. Přišla přitom řeč na její divadelní začátky i na důvody, které ji přivedly k divadelní režii, a na její práci s herci. (jfm) (…)