Několik poznámek k referendu o vstupu ČR do EU

Několik poznámek k referendu o vstupu ČR do EU

Stanislav Balík

Horký víkend uprostřed června se již podruhé za sebou stal svědkem rozhodování občanů České republiky o jejich budoucnosti. Zatímco před rokem se však skutečně o něco hrálo a výsledek byl do poslední chvíle nejistý, v roce 2003 věřili v překvapivý výsledek snad jen největší optimisté (nikoli však ti euro-). Otázka tak nezněla, zda "ano" či "ne", ale "jak moc ano". Hodnocení, oslavných pajánů a komentářů zaznělo již vzápětí po oznámení předběžných výsledků víc než dost, až se zdá, že kdo nepochválí české občany za jejich moudré a vpravdě státnické rozhodnutí, ten jako by nebyl a v mediálním světě nic neznamenal. V této souvislosti se zdá již zbytečné psát cokoli dalšího. Vynechat ovšem tak zásadní a důležitou událost v Revue Politika nelze, a tak se zaměřme alespoň na obecné zhodnocení a zastavme se u bodů, jež v souvislosti s referendem a jemu předcházející kampaní mediální scéna přehlédla (či přehlížela?).

Účast

Snad jedině s výjimkou prezidenta republiky všichni zainteresovaní politici a novináři pěli oslavné ódy na české voliče, kteří podle nich v dostatečném počtu přišli do volebních místností. Zde je krásně vidět, co udělal jak pouhopouhý rok Špidlovy vlády, tak vládní předreferendová kampaň. Díky oběma těmto fenoménům tak zřejmě všichni očekávali, že volební účast se bude blížit výsledkům senátním či krajským, a zatím hle - ona překročila padesátiprocentní hranici. Všichni tak rázem zapomněli na loňské nářky nad nezodpovědnými a nevyzrálými voliči, kteří nemají zájem o svou budoucnost. A přitom k volbám do Poslanecké sněmovny přišlo v červnu 2002 58 % voličů (pro srovnání 1996: 76,4 %, 1998: 74,0 %). K referendu přišla o téměř tři procenta voličů méně - 55,2 %. Takže zatímco loni znamenalo 58 % voličů totální zklamání a důkaz devastace demokratické politické kultury opoziční smlouvou (a jejími hlavními protagonisty), letos představuje 55 % důkaz vyspělosti českých voličů - nastávajících Evropanů.

V perspektivě krajské poklesla volební účast oproti červnu 2002 ve dvanácti ze čtrnácti krajů. O necelé procento vzrostla pouze ve dvou krajích bezprostředně sousedících s Německem - v Libereckém (+ 0,63 %) a Karlovarském (+ 0,99 %) - přičemž zúčastnění voliči z Libereckého kraje byli také v rámci ČR nejméně přesvědčeni o výhodnosti vstupu ČR do EU. Naopak největší propad byl zaznamenán v Moravskoslezském kraji (- 5,65 %) a na Vysočině (- 4,73 %).

V kontextu lidových hlasování v ostatních přistupujících zemích je česká účast třetí nejnižší - po Maďarsku (45,6 %) a Slovensku (52,1 %). Výsledku maltskému (91 %) jsme se tak ani nepřiblížili, více jak šedesát procent voličů rozhodovalo ve Slovinsku (60,3 %) a na Litvě (63,3 %). V Polsku, kde zákonodárci stejně jako na Slovensku stanovili pro platnost hlasování padesátiprocentní hranici účasti, přišlo k volebním urnám nejen více voličů než u nás (58,6 %), ale i více než v posledních parlamentních volbách. V Lotyšsku a Estonsku proběhne referendum v září, na Kypru má rozhodnutí v rukou parlament.

Ano vs. ne

Ze zúčastněných voličů zaškrtlo na hlasovacím lístku souhlas se zněním přístupové smlouvy České republiky k Evropské unii takřka tři a půl milionu voličů (3 446 758, tedy 77,33 %), nesouhlas jen o málo více než milion (1 010 448, tedy 22,67 %). Evropsky nejnadšenějším regionem bylo Zlínsko (80,47 %), které přeskočilo i očekávaného vítěze Prahu (80,16 %), na niž tak zbylo až druhé místo. Relativně nejvíce skeptickou oblastí (dá-li se ovšem tohoto pojmu při rozhodnutí tří čtvrtin voličů vůbec použít) bylo Liberecko (73,82 %). Rozdíly oproti ostatním krajům jsou tak pouze minimální, v řádu několika málo procent, a není tudíž důvod hledat a dlouze vysvětlovat příčiny tohoto stavu.

V kontextu zahraničním představuje český výsledek hned po Maltě (53,7 % pro vstup) nejnižší podporu. Nejjasnější "ano" zaznělo ze Slovenska (92,5 %), dále z Litvy (89,9 %), Slovinska (89,6 %) a Maďarska (83,8 %). Polský výsledek byl podobný českému (77,5 %).

Informační kampaň?

Druhému červnovému pátku a sobotě ovšem předcházelo několik měsíců kampaně, která měla voličům zprostředkovat informace nezbytné ke kvalifikovanému rozhodnutí. Kampaň probíhala v režii ministerstva zahraničních věcí, konkrétně jeho odboru komunikační strategie (OKS MZV). Jeho ředitelkou se na podzim 2002 stala Jana Adamcová, někdejší předsedkyně Junior klubu křesťanských demokratů, kterou si do nové funkce přivedl Cyril Svoboda. Právě do výhradní kompetence OKS MZV kampaň spadala. Její detailní prováděcí plán byl vládou schválen až 12. února 2003, byť se celá řada věcí rozjela již před tímto datem.

Při přípravě informační kampaně před referendem si OKS MZV nechal zpracovat průzkum veřejného mínění nazvaný "Segmenty hlavní cílové skupiny podle postojů ke vstupu do EU". Při přípravě kampaně před referendem tak vycházel z následujících dat podílu zastoupení v populaci:

  • rozhodnutí aktivní stoupenci EU - 42 % (střední věk, muži, pravicová orientace, dobře situovaní, vstup očekávají s nadějí, ale přiznávají obavy z ekonomického vývoje, volit půjde cca 88 %)
  • odpůrci EU - 17 %
  • nejistí váhavci zajímající se o EU - 16 % (starší střední věk, více ženy, dělnická povolání, vyučeni, obávají se změn a ekonomického vývoje, levicově orientovaní, převažují voliči ČSSD, pokud by šli k referendu, souhlasili by se vstupem z 50 %)
  • váhaví příznivci EU - 9 % (většinou ženy, menší města, pravicová orientace, pravděpodobnost účasti 57 %)
  • nejistí váhavci bez zájmu o EU - 9 %
  • nerozhodní účastníci referenda - 7 % (zejména ženy, dobře situované, VŠ, zajímají se o EU, účast ve volbách cca 75 %)

Tato data tedy stála na počátku strategie celé kampaně. Dokazují, že OKS MZV, potažmo celé vládě, nešlo o informační kampaň, jak se snažili vládní představitelé prezentovat. Fakt, že si vůbec nechali zpracovat podobný průzkum, dokládá, že vláda od samého počátku prováděla kampaň přesvědčovací.

Můžeme konstatovat, že agentury pro výzkum veřejného mínění nebyly na kampani vůbec tratné. Agentuře STEM bylo rozpočtováno 1 970 000 Kč za týdenní kvalitativní výzkumy postojů a očekávání, TNS Factum 1 993 480 Kč za týdenní kvantitativní výzkumy, GfK obdržela 822 280 Kč za zpracování vstupních dat pro zadání komunikační kampaně a Gaius 400 000 Kč za mezinárodní srovnání. Z celkové částky 200 milionů Kč tak jen průzkumy stály více než 5,5 milionu.

Pozoruhodný je fakt, že nebylo využito služeb státní agentury Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) a namísto toho bylo více než 5,5 milionů korun utraceno na výzkumy veřejného mínění soukromými agenturami. Ředitelka OKS tento fakt obhajovala slovy, že organizátoři komunikační strategie potřebují pravidelné týdenní výzkumy, přičemž STEM je jedinou agenturou, která se výzkumem veřejného mínění zabývá od počátku provádění komunikační strategie, tedy že má tzv. historickou paměť těchto výzkumů.

Jestliže byla kampaň stavěna na průzkumech veřejného mínění, které identifikovaly rizikové skupiny ne co do stupně a rozsahu informovanosti, ale podle míry souhlasu či nesouhlasu, dá se hovořit o zneužívání peněz daňových poplatníků. Vláda by měla vysvětlit, proč si vůbec nechávala vypracovat podobné průzkumy, když měla provádět objektivní informační kampaň.

Obšírně se diskutovala skutečnost, že odpůrcům vstupu do EU nebyly poskytnuty žádné prostředky na propagaci jejich názorů. Tento fakt mohl být irelevantní v případě, že by vláda prováděla objektivní informační, nikoli přesvědčovací kampaň, což se ovšem nestalo. V tom případě by bylo férové, kdyby finančně podpořila projekty odpůrců vstupu. Když bylo jasné, že se z centrální kampaně stala výhradně proevropská propaganda, naděje odpůrců se upnuly k poslední možnosti - financování z prostředků projektu pro neziskové organizace. V jeho rámci byly podány následující "euroskeptické" žádosti: Liberální institut, Liga občanské sebeobrany, Národní strana a Občané proti EU. Podpořen nebyl žádný z nich.

Emotivní hesla a povrchní informace

Nemá smysl příliš mudrovat nad odhady, jak volila která sociální skupina, jestli vstup do Unie podpořilo o procento více důchodců než studentů apod. Jak jsme mohli sledovat na výsledcích z jednotlivých krajů, podpora byla rozložena zhruba rovnoměrně a zřejmě nijak zásadně nesouvisela se sociálním statutem, dosaženým vzděláním, věkem či pohlavím voličů. Problematika současné evropské integrace je totiž natolik složitá a komplexní, že jí skutečně rozumí jen málokdo. Např. i vysokoškolsky vzdělaní lidé, pokud se o EU profesně nezajímají, jsou odkázáni na kampaň, na několik hesel či polopravdivých informací z médií.

V takové situaci skutečně stačí citově vyděračské heslo typu "Kdo volí ANO pro EU, volí NE pro komunisty" či "Nevolím ANO kvůli sobě, ale kvůli svým dětem" a o výsledku je rozhodnuto. Zvláště to druhé bylo možno slyšet v rozhlasu a televizi prakticky celou sobotu a neděli. Kvůli dětem vstupovaly celé generace do KSČ, a v pořádku to nebylo. Pro své děti mohu vysadit sad, les či postavit dům, ale do mezinárodních organizací se kvůli dětem nevstupuje. Vstup do nich je otázkou okamžitého či alespoň střednědobého prospěchu. Lidé možná podvědomě tuší, že současný vstup příliš výhodný nemusí být a že může přinést značné problémy, tak se utěšují alespoň tím, že to snad přinese výhody příštím generacím. Tato etika odpovědnosti a odříkání je v mnoha záležitostech nezbytná. Přineslo by jistě velký prospěch, kdyby se občané dokázali podobně postavit např. k nezbytné daňové a důchodové reformě či k reformě sociálního systému. Tam by navíc nehráli hru s nejistým výsledkem, ale jejich oběť ve prospěch dobrého příštího jejich dětí a vnuků by měla svůj smysl.

Uskutečněné lidové hlasování ukázalo meze svého možného použití v dalších situacích. Rozhodování o věcech veřejných postmoderního světa je věcí natolik komplikovanou, při níž je pro vyslovení kvalifikovaného soudu zapotřebí vzít v úvahu tolik mnohdy zcela mimoběžných záležitostí, že může být svěřeno přímo lidu ve zcela výjimečných případech. Demokracie zastupitelského typu by při objektivním zhodnocení uskutečněného hlasování měla z této konkrétní situace vyjít nebývale posílena.

Referendum nemohlo mít v zásadě jiný výsledek, a to nejpozději od chvíle, kdy souhlas podpořily všechny demokratické strany. I tolikrát europesimisticky nálepkovaná ODS vydala v první den referenda prohlášení, v němž jednoznačně, bez všech "ano, ale ..." a "ano a ...", podpořila vstup: "... znovu vyzýváme naše voliče a příznivce, aby k referendu přišli a aby hlasovali pro vstup do EU." Z relevantních politických stran tak byli proti vstupu jedině komunisté (i když to údajně nebylo NE "tvrdé", ale "měkké"), jejichž mobilizační vliv je značně omezen. Na odmítnutí vstupu se tak nikdo nevyprofiloval, maltská situace potenciálně vládních labouristů radikálně odmítajících vstup nenastala. Samozřejmě nelze vyloučit budoucí možné profilování politických sil a proudů na tématu charakteru další evropské integrace. Povede-li tento proces k předefinování stávajících interakčních vzorců českého stranicko-politického systému, však není jasné. Tato situace může nastat, stejně jako se může stát, že se toto potenciální štěpení překryje se štěpícími liniemi tradičními.

Babeta šla do světa

Kladný výsledek referenda není splněním historické úlohy současné socialistické vlády (byť na tuto kartu vsadila všechno), ani naplněním smyslu existence US-DEU, ani ničím podobným. Kladný výsledek je především výslednicí mnoha na sobě často nezávislých procesů majících svůj původ v minulosti, která může být i více než čtrnáct let stará. Rozhodně není možné, aby si jej přivlastnila jedna politická garnitura a aby jej použila k zakrytí svých selhání v jiných oblastech.

Před starým sídlem českých králů se v podvečer 14. června odehrála veselice na počest vpravdě historického kroku českého státu. Stěží bychom hledali v českých dějinách okamžik, v němž by se Češi, Moravané a Slezané vědomě jedním rozhodnutím vzdali významné části své suverenity. Výstižně to zaznělo v jednom diskusním televizním pořadu. Tvrdit, že suverenitu neztratíme, ale získáme suverenitu jiné kvality, je totéž jako tvrdit, že tři manželské páry po spojení svých dosud samostatných domácností neztratí soukromí, ale získají soukromí jiné kvality.

Na zmíněné veselici si zazpíval i český premiér. Onoho večera se mu (kromě jiného) splnilo i údajné dávné přání: zazpívat si s Jiřím Suchým. I jali se zpívat písničku, jíž pořad vrcholil: Babeta šla do světa. Jestli to měla být jakási hymna českého vstupu do Unie, pak si ji dramaturgové asi nevyslechli až do konce. V poslední sloce se totiž zpívá, že až se "Babeta zpátky vrátí, pozná, že chybila". Každopádně to v ten horký večer působilo kouzlem nechtěného a uchu leckterého euroskeptika mohla tato písnička znít jako varovný hlas.

Referendum o vstupu nebylo cílem, ani jím být nemohlo. Je to pouhý start běhu na dlouhou trať, jejíž vzdálenost teď nelze odhadnout. Můžeme jen doufat, že elementární demokratická pravidla budou ctěna alespoň v jeho průběhu, když už se tak nestalo na začátku. Věřme, že bude tolerován i jiný názor než ten oficiální (tj. vládní) a že v demokratickém rámci se pohybující hráči nebudou pro nesouhlas s většinovým názorem ostrakizováni a vyháněni za město.

Autor je výkonným ředitelem Centra pro studium demokracie a kultury. Šéfredaktor měsíčníku Politika v České republice a asistent na Katedře politologie Fakulty sociálních studií MU.