Několik poznámek na téma česko-polského kulturního dialogu

Úskalí polské čechofilie

Je už všeobecně známou skutečností, že v polsko-českém „setkávání“ vládne v dnešní době jistá disproporce. Zatímco v Polsku je česká kultura skoro až módní záležitostí, opačným směrem to příliš neplatí. Nicméně není dobré se s tímto konstatováním spokojit a vyvozovat z něj příliš hluboké závěry – ať už typu: „Poláci se více zajímají o okolní svět“ (jak to s jistou dávkou studu vnímá řada Čechů), nebo: „Polsko je zkrátka nezajímavá země, tak proč by se o ni někdo zajímal“ (jak si o sobě myslí hodně Poláků). Ve skutečnosti je totiž polská čechofilie v mnoha ohledech povrchní, a dokonce ideologicky motivovaný jev. Zkrátka Čechy někteří Poláci milují ne kvůli nim samotným, ale proto, že se jim to hodí k vyřizování vnitropolských účtů… (…) (Piotr Semka)

Hledání způsobů, jak sladit kroky

Je třeba na úvod poznamenat a uvědomit si, že Češi a Poláci spolu do roku 1945 téměř nesousedili. Polsko-německá hranice probíhala nad Opavou a po obou stranách pohraničí tehdy žili až na pár výjimek Němci – ne Češi ani Poláci. Tedy šance na normální, svobodné sousedství vlastně počaly až po roce 1989.

Od 60. let představovala polská kultura pro Čechy zajímavý, podnětný a zázračně svobodný prostor. Například Polské kulturní středisko v Praze v Jindřišské ulici bylo jedním z nejzajímavějších kulturních center u nás (prodejna hudebních nosičů, oblíbené kurzy polštiny, možnost číst polské noviny a knihy); některá polská média – např. Tygodnik Powszechny – byly svobodnější a nepodléhaly takové cenzuře jako tisk v komunistickém Československu a daleko více informovaly o světě za železnou oponou; v Polsku také vycházely překlady knih, divadelních her, LP desek kultovních kapel, které byly u nás zakázané; některým polským tvůrcům bylo povoleno působit na Západě, o řadě polských hudebních festivalů (s vystoupením zajímavých zahraničních hostů – a nikoli jen ze socialistického bloku) – ani nemluvě. (…) (Miloš Doležal)