„Nevěřím, že by domov byl zeměpisným pojmem“

„Nevěřím, že by domov byl zeměpisným pojmem“

Rozhovor s Catrionou Soukupovou, vdovou po osobním tajemníkovi Jana Masaryka dr. Lumíru Soukupovi
Markéta Fajmonová

Dr. Lumír Soukup (1915-1991) patřil k tomu druhu československých vlastenců, kteří, ač v emigraci, nikdy nepožádali o jinou státní příslušnost. Jen se špetkou naděje čekali více než čtyřicet let, aby získali zpět svou vlastní, která jim byla vinou tragických historických událostí nespravedlivě odebrána. Původ, kvalitní vzdělání a neocenitelné zkušenosti dr. Soukupa z práce v těsném kontaktu s ministrem zahraničních věcí ČSR Janem Masarykem mu umožnily udržovat alespoň duševní kontakt s vlastí, jejíž jazykové a kulturní bohatství se snažil zprostředkovat mnoha generacím bohemistů z Velké Británie.
Z velmi silně věřící české evangelické rodiny odešel student teologie Husovy fakulty Karlovy univerzity nasbírat zkušenosti do Paříže a válečného Španělska. Krátce po Mnichově se však rozhodl znovu odjet (přes Prahu) a pokračovat ve studiu ve skotském Edinburku, kde nakonec získal doktorát za práci na téma osobnosti TGM. Srdeční choroba mu neumožnila bojovat na obranu své vlasti; hledal tudíž jinou cestu, jak se zúčastnit války. Přednášel proto po celém Skotsku o ČSR a Mnichovu. V této době získal důvěru Jana Masaryka, který si poté u něj po léta uschovával svůj osobní a politický archiv. O této zkušenosti napsal knihu Chvíle s Janem Masarykem (Univerzita Karlova, 1994).

Dr. Soukup se stal po válce jedním ze tří ministrových tajemníků a v r. 1948 se mu jako jedinému z nich podařilo uprchnout za hranice. Vrátil se zpět do Velké Británie, kde se stal vysokoškolským učitelem českého jazyka, literatury a dějin na katedře slovanských studií při univerzitě v Glasgow. Na jeho počest a na základě iniciativy jeho studentů uděluje univerzita v Glasgow dodnes Cenu dr. Lumíra Soukupa za nejlepší bohemistickou práci. V r. 1982, po odchodu dr. Soukupa do důchodu, se rodina přestěhovala ze Skotska do jižní Francie do malebného údolí provensálského departementu Drôme.

Letos na jaře jsem se od dr. Křesťana z Národního archivu v Praze dozvěděla, že v jižní Francii žije vdova po dr. Soukupovi - paní Catriona Soukupová. Narozená v roce 1922, rodným příjmením Murray, opatrovala veškeré archiválie rodiny Masarykovy a Revilliodovy, které dr. Soukup od doby války schraňoval. První část těchto písemností již darovala Národnímu archivu v roce 1996, nyní se rozhodla věnovat České republice i další část dodatečně nalezené pozůstalosti po svém manželovi. Patří sem fotografie a fotografická alba Masarykových včetně sbírky vyznamenání a medailí Jana Masaryka a dalších publikací. Při našem jednání se mi paní Soukupová svěřila, že by k písemnostem ještě ráda přiřadila několik obrazů určených pro Národní galerii v Praze a maketu sochy TGM na koni. Dva ze čtyř darovaných obrazů jsou dílem Masarykova bratra Herberta.

Velmi mne překvapilo, že se takové předměty nacházejí v zapadlé končině jižní Francie. Poté, co jsme dojednaly převoz archivu do ČR, jsem se proto rozhodla osud dr. Soukupa - jenž byl veřejnosti méně znám než jeho blízký kolega dr. Antonín Sum - alespoň částečně připomenout rozhovorem s paní Catrionou. Zejména mě zajímalo období druhé světové války a sblížení s Janem Masarykem. Nešlo opomenout ani osobnost paní Soukupové, která svému manželovi po celou dobu poskytovala cenné zázemí a pomoc v jeho práci, zejména při překládání českých děl do angličtiny.

Rozhovor s touto noblesní dámou v jejím domě Côte Sche se částečně odvíjel česky, neboť paní Soukupová si i ve svém věku zachovala neobvykle dobrou a kultivovanou češtinu.

Seznámení díky společné víře a vznik Československo-skotské společnosti

Paní Soukupová, žijete v jižní Francii, používáte e-mailovou adresu se jménem Alenka a ve Vaší rodině převládala česká křestní jména. Vaše jméno je však skotského původu. Jak jste se seznámila s manželem a následně s českým prostředím?

Ano, Catriona je skotské jméno. Moji rodiče byli Skotové. Můj otec byl farář Skotské církve. Narodila jsem se v Glasgow a chodila jsem do internátní školy. Po dokončení školy jsem odjela na ostrov Iona, kde jsem se seznámila s Lumírem, který byl jako student Divinity College na letní brigádě a pracoval jako varhaník a regenschori v ionské katedrále. Je to už ale opravdu dlouho. Lumír byl členem Českobratrské církve (Českobratrské církve evangelické - pozn. MF), členem mělnického sboru; hrál tam v kostele na varhany.

Vy sama jste byla členkou reformované církve?

Ano, Skotské církve, Church of Scotland. Lumír ale studoval teologii a filozofii na Husově fakultě Karlovy univerzity (dnešní Evangelická teologická fakulta - pozn. MF). Poslední rok svého studia pak pokračoval na univerzitě v Edinburku. Tam také v 1938 začal psát doktorskou práci o T. G. Masarykovi.

Československo ale opustil poprvé během studií v Praze a v jednadvaceti letech odjel do Španělska, kde se údajně zapojil mezi interbrigadisty.

Nejprve byl v Paříži a odtud odjel do Španělska. On o tom nikdy nemluvil, ale určitě ve Španělsku byl. Pak odjel zpátky do Prahy, a protože přišel Mnichov, tak raději využil možnosti, kterou Husova fakulta nabízela, a odjel dokončit svá studia do Edinburku. Na Ioně byl pak v létě a já tam zrovna trávila prázdniny. A tak jsme se seznámili

A tehdy jste se začala učit česky?

A tehdy... vlastně nevím. Mluvili jsme takovým mišmašem. A pak jsem v roce 1946 odjela do Prahy a bydlela jsem v Mělníku. Lumír byl celý den v Praze a já jsem byla sama doma s jeho maminkou. Ona nemluvila slovo anglicky a já zase nemluvila česky. No a tak mě naučila česky.

Vraťme se do roku 1939 po vašem seznámení na ostrově Iona. Váš manžel už znal v té době Jana Masaryka?

Ne, poznal se s ním až v roce 1940. Tehdy Jan Masaryk přijel do Edinburku, kde jsme v té době působili. Ministerstvo informací organizovalo různé přednášky, a protože Lumír tehdy stál v čele Skotsko-československé společnosti, vyzvedl Jana Masaryka v hotelu. Tak se vlastně seznámili. Jan Masaryk jej pak pověřil, aby vedl Československé informační centrum ve Skotsku a mně svěřil funkci tiskové tajemnice centra.

Lumír byl tedy zaměstnán kabinetem exilové vlády, a tím měl hodně kontaktů s Edinburkem a s Londýnem. Hned po válce jej povolali na ambasádu do Londýna, kde pracoval jako třetí tajemník pod velvyslancem Maxem Lobkowiczem. Po návratu do Prahy byl zaměstnán na protokolu ministerstva zahraničních věcí a v té době jej také Jan Masaryk požádal, aby přestoupil do jeho kabinetu a stal se spolu s dr. Špačkem a dr. Sumem jedním z jeho tří tajemníků.

Můžete přiblížit vznik a činnost Skotsko-československé společnosti?

Tato společnost existovala před válkou převážně pro sudetské Němce v Glasgow a Lumír ji reorganizoval. Tím vznikl Skotsko-československý dům. Spolu s British Council to za války bylo místo, kam jezdili českoslovenští vojáci na dovolenou. V tom domě se pořádaly koncerty, přednášky, výstavy. Spisovatelé a básníci k nám jezdili přednášet a číst své texty, např. T. S. Eliot. Skotové a Čechoslováci se tak mezi sebou poznávali. Později se z toho místa stalo Československé informační centrum ve Skotsku. Lumírův užší kontakt s československou vládou v Londýně, to bylo vlastně jeho entrée do společnosti, kde se seznámil s Masarykem, Fierlingerem. Byl tak exilovou vládou zaměstnán a díky tomu měl i malý plat, ze kterého financoval provoz domu. Na slavnostní otevření přijel i dr. Beneš, a to byla velká událost.

Manžel ve svých vzpomínkách, které jsem našla při třídění archivu, píše, že jej inspiroval Skotsko-norský dům, kde se scházeli lidé různých národností. Peníze, které získával díky svým přednáškám a které ušetřil z grantů, mu stačily na to, aby si pronajal velký zařízený dům na Lauder Road, kde bylo třicet pět lůžek. Dům patřil Skotské církvi a byl prázdný, protože děti misionářů, které tam během své školní docházky v Británii žily, se po vypuknutí války nemohly vrátit. Jedna místnost byla určena k odpočinku, byl tam i gramofon s českými nahrávkami; také tam byly noviny, knihy, hry, a dokonce i klavír.

Pokračoval Skotsko-československý dům své činnosti i po válce?

Ne, spíše se vrátil ke svému původnímu poslání a znovu se z něj stala Československo-skotská společnost.

Byla československá komunita ve Skotsku velká?

Nebyla velká, nejdříve hlavně sudetští Němci z Československa. Ale bylo jich dost. Pak už jen českoslovenští vojáci. Snažím se vzpomenout si na některé z nich, ale nedaří se mi to. Bylo jich tolik. Znali jsme však dva z těch nebohých chlapců, kteří zabili Heydricha. Jeden z nich k nám jezdil na dovolenou, ale nevzpomínám si na jeho jméno...

Počátky archivů - poslání na celý život

Během války Jan Masaryk požádal o uschování dokumentů exilové vlády, aby nedošlo k jejich poškození při bombardování Londýna. Dr. Soukup pokračoval v archivní práci i po přeložení na ministerstvo zahraničních věcí do Prahy?

Měl dobré vztahy s britskou ambasádou a zvláště dobře se znal s člověkem jménem Anthony Williams, který zde pracoval jako třetí tajemník. Později se z něj stal velvyslanec v Jižní Americe. Po roce 1948 pomohl nějak Lumírovi prostřednictvím diplomatických kanálů, aby se část dokumentů dostala ven. Ale moc víc o tom už nevím, protože se v té době narodila naše nejstarší dcera a byla velmi nemocná. Proto nemám zcela jasnou představu o tom, co se dělo.

Archiv, který jste se rozhodla darovat České republice, se dělí na tři části: písemnosti, které dr. Soukup dostával od Jana Masaryka přímo, později poštou až do r. 1947, osobní předměty a obrazy. Velkou část jste věnovala Národnímu archivu již v roce 1996. Měla jste všechny písemnosti včetně archivu z války a poválečného období ve Francii?

Ano, všechno jsme přivezli, když jsme se přestěhovali ze Skotska sem do Côte Sche. Ve Skotsku nic nezůstalo. Díkybohu. Všechno se tak zachránilo.

Součástí vašeho daru je i maketa sochy TGM na koni, kterou jsme se rozhodli nabídnout Muzeu TGM v Lánech. Shodou okolností byl totiž v té samé době uveřejněn článek v regionální příloze MF Dnes, že se připravuje veřejná sbírka na jezdeckou sochu TGM v mírně nadživotní velikosti, která bude umístěna před muzeem v Lánech. Zatím totiž žádná socha TGM na koni neexistuje, přestože byl na něm TGM často fotografován. Jde opravdu o neuvěřitelnou náhodu. Když jsem vám říkala o tomto plánu a propojení, vy jste jen dodala: „Ano, tam to přece patří". Můžete mi říct, jak jste získala tuto sošku?

V dražbě, stejně jako i ostatní předměty. Mám i obrázek, na němž sedí Jan Masaryk právě vedle té sošky. Lumír je všechny koupil v roce 1949, po svém útěku z Československa. V té době byl dán do dražby byt Jana Masaryka v Londýně s celým vybavením. Lumír proto odjel do Londýna. Neměli jsme moc peněz, ale přesto se všemi našimi úsporami koupil ty dražené obrazy a sochy. V roce 1949 neměl v Londýně nikdo o ty věci zájem, proto se nám podařilo koupit i většinu dalších věcí, např. mapy.

Na jednom z obrazů, které jste věnovala Národní galerii, je portrét ženy jménem Olga. Jde o Olgu Masarykovou - Revilliodovou? Znaly jste se?

Ano, je to ona. Hlavně jsme znali Olgu, protože ona bydlela vedle nás v Edinburku. V době, kdy Herbert spáchal sebevraždu, jsme byli zrovna u nich. To bylo ještě za války. Přijela ze Švýcarska v roce 1942.

S převozem archivů z Československa do Británie vám pomohl dr. Sum?

Dr. Sum byl velmi statečný a chytrý a měl přátele, kteří mu pomohli dostat archiv přes Kanál. Byla to velmi špatná doba pro vaši zemi.

Zpět do Británie

Jak se dr. Soukupovi podařilo opustit Československo?

Vybral si chvíli, kdy se konal poslední sokolský slet v Praze v roce 1948. Napsal jednomu členovi ČCE někde v pohraničí. Ten muž souhlasil s tím, aby u něj Lumír přespal a ukázal mu cestu lesem přes hranice. Lumír vyrazil a překročil hranici jen s aktovkou v ruce.

A co jste v té době dělala vy a vaše děti?

Mně se podařilo zajistit si místo v jednom z posledních letadel z Prahy, odjela jsem 28. března 1948. Zrovna jsem čekala Ionu, naše první dítě. Zemřela pak na meningitidu, když jí bylo osmnáct. Odletěla jsem tedy letadlem a byla jsem pak v Edinburku se svými rodiči, zatímco Lumír tehdy zůstal v Praze, dokud sám pak v srpnu neutekl přes hranice. Byl potom dost dlouho v uprchlickém táboře u Řezna. Pak mu nějak pomohl Anthony Williams a podařilo se mu dostat se z Řezna do Británie. Získal místo na univerzitě v Glasgow, kde působil až do důchodu v roce 1982. Je to dlouho, víte. Byl to odjezd bez jakékoli naděje. A pro Lumíra vlastně podruhé.

Jak jste vnímala události v Československu, které také přivedly Jana Masaryka k tragické...

Myslíte sebevražda?

Ano. Souhlasíte s termínem sebevražda?

Jistěže.

Váš manžel je autorem knihy Chvíle s Janem Masarykem, kde o své práci u ministra zahraničí píše s velkou láskou a obdivem. O sebevraždě je také přesvědčen; zastává stejný názor jako dr. Sum a dr. Špaček.

Vy tomu nevěříte? Bylo to úplně děsný, úplně.

Po vašem návratu do Británie jste žila nejprve v Edinburku. Po setkání s manželem jste pak odjeli do Glasgow.

Nejprve jsme přijeli do Edinburku k mým rodičům, teprve poté přijel Lumír a dostal práci v Glasgow. Pak jsme se teprve přestěhovali za ním. Žili jsme nejprve tam a pak v Côte Sche.

Váš manžel učil na univerzitě v Glasgow slovanské jazyky, literaturu a historii. Byl také v kontaktu s československým exilem nebo s domovem?

Od československého exilu se raději držel stranou. Češi se chovali velmi zvláštně, byli velmi uzavření, tak jsme žili jako samostatná republika, sami Soukupovi proti světu, tak trošičku. A domů Lumír psát nemohl, neměli jsme žádné zprávy. Ani s Antonínem Sumem, ten byl ve vězení. Až potom v 60. letech.

Překládal také z češtiny do angličtiny?

Ano, to jsme dělali spolu!

A na jaké texty jste se zaměřovali?

Například jsme přeložili Prodanou nevěstu pro Skotskou operu. Nebo také Z mrtvého domu od Janáčka. Tehdejší režisér pak odešel do Anglické státní opery a požádal nás o překlady. Ale už ne o moc víc.

Návrat do vlasti

Kdy jste se poprvé podívali do Československa? Jaké byly vaše pocity?

V roce 1991. Vrátili jsme se v březnu 1991 (dcera Alenka opravuje, že v roce 1990). Alenka, já a můj druhý syn David, Lumír David. Ano, v lednu 1990 poprvé (dr. Soukup byl v roce 1990 jmenován poradcem prezidenta republiky - pozn. MF). Bylo to velmi zvláštní. Jako kdybyste se dívala do lehce pokřiveného zrcadla. Rozumíte? Lidé například chápali život jinak. Pamatuji si na přednášku v Mělníce, velkou přednášku o Masarykovi, kde byla spousta lidí, plný sál a bylo to velmi působivé. Ale když přednáška skončila, přišel na pódium muž ve špinavých džínách a s kytarou, měl dlouhé vlasy a vousy. Usadil se a najednou se všichni začali zajímat jen o něj, protože měl očividně co do činění s Havlem a s rockem, tou strašnou hudbou. Farářův projev o TGM a tento zážitek, to byla taková zvláštní dichotomie. Byla to stejná země, bylo to krásné, protože jsme byli doma, samozřejmě jsme ty lidi chápali, ale bylo to něco úplně jiného. Vlastně jsme to nemohli zcela chápat. Byla v tom bolest i radost, velmi zvláštní.

Vraceli jste se do Mělníka?

Ano, občas telefonuji, mám tam rodinu.

Nemá dr. Soukup nějakou pamětní desku nebo ulici?

Ne (úsměv). Bydleli jsme v Mělníku v ulici Českobratrská. To stačí. Lumírův tatínek tu ulici pojmenoval. Vybral si Českobratrskou. Jako šéf banky měl tu moc ovlivňovat názvy ulic. Byla to úžasná a křesťanská rodina. Velmi oddaná prezidentu Masarykovi. Za první světové války, kdy Charlotta Masaryková byla v domácím vězení, ji Lumírova matka zásobovala potravinami (podrobněji zpracováno v knize Chvíle s Janem Masarykem - pozn. MF).

Pamatuji si také, když jsme poprvé přijeli do Mělníka v roce 1991, to neupravené, ošklivé město, plevel mezi dlažebními kostkami. Ale na totéž město mám i jinou vzpomínku. Lumír pracoval po válce na protokolu ministerstva zahraničí a staral se o delegaci, která v rámci Norimberského procesu navštívila Československo, konkrétně soudce Lawrence (sir Geoffrey Lawrence, předseda tribunálu z Velké Británie - pozn. MF). Lumír vzal delegaci do Mělníka a poobědvali jsme tam v restauraci nad řekou. Obrovský oběd, všechno bylo tak luxusní. Nádherný den. Ale potom jsme autem odvezli soudce Lawrence a jeho delegaci do Terezína. Ten kontrast mezi tím, co jsme spatřili, a banketem v Mělníce byl obrovský. Všechno jsme jim ukázali. Zbytek dne uplynul jak v zlém snu. Noční můra. Bylo úplné ticho. Celou zpáteční cestu už nikdo nepromluvil.

Nebo jiná věc. V té době mi také jedna přítelkyně v Mělníce říkala, že nesmím chodit na mělnickou plovárnu, protože po řece ještě plavou těla mrtvých Němců...

Tímto rozhovorem jsem chtěla představit vašeho manžela, neboť není veřejnosti tak známý jako např. dr. Sum. Možná proto, že jako jedinému ze tří tajemníků Jana Masaryka se mu podařilo uprchnout za hranice. Ráda bych tento dluh vůči čtenářům splatila. Jak na něj vy osobně vzpomínáte? Jaký to byl člověk?

Lumír byl všestranný člověk. Mimo svoji profesi byl i hudebník, klavírista, varhaník. Miloval obrazy, zahradničil. Všude, kde žil, si zakládal zahrady. Byl hluboce věřící, ale později začal pochybovat... Život nás změnil a stali se z nás spíše agnostici. Ale na začátku jej samozřejmě velmi ovlivnil Jan Hus. Na něho se odvolával.

A ty pochybnosti?

Myslím, že pochopíte. Naše nejstarší dcera zemřela na meningitidu, když jí bylo osmnáct let. Druhý syn, Vladimír, malíř a básník, zemřel na astma. Bylo mu třicet šest let. No a třetí syn, David, Lumír David, zemřel před dvěma lety. Ten za námi do Francie přijel rok přes svou smrtí. Měl neurologické onemocnění, poruchu motoriky. Byl malíř a zahradní architekt.

Žijete zde na krásném místě...

Je to krásné místo pro život i pro smrt. Ale... Takže na začátku jsme oba s manželem měli hlubokou víru, ale jak se měnil náš život, měnila se i naše víra.

Vaše dcera Alenka zde žije s vámi?

Ano, moje dcera si vzala Francouze, ale před dvěma lety se rozvedla a přijela za mnou. Přivezla s sebou malého chlapečka, který se jmenuje Jan a který je opravdu velmi roztomilý. Tak tu teď žijeme tři.

Měla jsem velmi zvláštní pocity, když jsem zjistila, že se v tomto nádherném koutě Francie, o kterém jste vy sama řekla, že zde dávají lišky dobrou noc, nachází celá řada dokumentů spojených s historií mé země...

Myslím, že kdekoliv jsme s Lumírem žili, v několika zemích... je přece jedno, kde ty dokumenty jsou, jestli v Praze nebo někde jinde. Nemyslím si, že je důležité, kde žijete. Ve chvíli, kdy jste spokojená a cítíte se doma. Nevěřím, že by domov byl zeměpisným pojmem.

(Po skončení rozhovoru dcera Alenka polohlasně dodává, že matka zapomněla na jednu podstatnou věc. Dr. Soukup si po odchodu z Československa v roce 1948 uvázal černou kravatu. Nosil ji až do roku 1989, kdy ji konečně vyměnil za kravaty veselých barev.)

U příležitosti 54. výročí úmrtí Jana Masaryka a na základě nominace Společnosti Jana Masaryka udělil ministr zahraničních věcí ČR v roce 2002 dr. Soukupovi titul čestného velvyslance in memoriam. Titul v zastoupení manželky, paní Catriony Soukupové, převzal rodinný přítel dr. Antonín Sum.

Rozhovor vedla Markéta Fajmonová, tajemnice Velvyslanectví ČR v Paříži.

Koupit

Objednejte si předplatné časopisu za zvýhodněnou cenu.