Básník potřebuje rezonovat s nejvnitřnějším prostorem

Se slovenským básníkem Jurajem Kuniakem (1955) jsem se seznámil loni na podzim. Oba jsme se zúčastnili básnického festivalu Pobocza (Krajnice), který se pravidelně koná v pětitisícovém městečku Wiecbork nedaleko Bydhošti. Při jeho přednesu vlastní básně Lamium album mne zaujala až jakási saint-exupérovská čistota srdce, a to nejen u přednesu, ale také u obsahu čteného textu. Během několika dnů strávených na polském severu jsme se stačili sblížit. Dozvěděl jsem se od něho, že žije na středním Slovensku někde poblíž Banské Bystrice. Na konci sedmdesátých let vystudoval elektrofakultu na ČVUT v Praze, pracoval patnáct let jako konstruktér, po roce 1989 založil s kolegou soukromou firmu a začali podnikat. Na jaře roku 1990 zahájilo činnost jeho nakladatelství Skalná ruža, jemuž věnuje stejně času jako své firmě, v poslední době zbývá víc času pro knihy. Před několika lety se se ženou usadili v malé obci Kordíky, nedaleko Tajova, městečka se dvěma slavnými rodáky, spisovatelem Jozefem Gregorem Tajovským a knězem, vynálezcem a politikem Jozefem Murgašem. V Bydhošti jsme se také domluvili, že jej v Kordíkách navštívím: k rozhovoru jsme se sešli těsně před začátkem letošních prázdnin. Od našeho posledního setkání mezitím vydal svůj překlad básně Walta Whitmana Spev o mne a záhy má také vyjít jeho osmá sbírka veršů Za mestom, z níž přinášíme malý výbor. (…)