Náboženská dilemata izraelské politiky

Náboženská dilemata izraelské politiky

Vít Hloušek

Marek Čejka (2002): Judaismus, politika a stát Izrael. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, 240 stran

Blízký východ a zejména problematika vztahů mezi Izraelem na straně jedné a arabskými zeměmi na straně druhé intenzivně poutaly a poutají pozornost sdělovacích prostředků, politiků i politologů již šesté desetiletí. Nic také nenasvědčuje tomu, že by se na tomto stavu něco mělo do budoucna měnit.

Jednou z celé řady otázek, které se zdejší, mimořádně komplikovanou mezinárodně-politickou situací souvisejí, je problém postoje Izraele k případnému konfliktu, respektive to, za jakých okolností již izraelská vláda nebude schopna či ochotna stát stranou konfliktu v případě napadení ze strany některého z arabských států (primárně Iráku). K posouzení tohoto problému je mimořádně důležité odhadnout, jaké politické proudy působí na současnou izraelskou politiku, jaký je jejich vzájemný poměr sil a názorové rozložení. Jinými slovy řečeno se taková analýza neobejde bez důkladné znalosti izraelské vnitřní politiky. Bohužel právě analýzy tohoto typu, které by byly schopny adekvátně rozpoznat roli vnitropolitických faktorů, nejsou (nejen) v českém odborném a politickém diskursu právě časté. Tento fakt souvisí zjevně i s malou znalostí vnitrostátních politických poměrů tak zajímavého a důležitého demokratického politického systému, jakým zrovna ten izraelský bezesporu je.

Kniha mladého brněnského odborníka na problematiku izraelské politiky a izraelsko-arabských vztahů Marka Čejky tak představuje v řadě ohledů pozoruhodné a cenné dílo, v němž autor mimo jiné zúročil zkušenosti a znalosti, kterých nabyl při roční výzkumné stáži na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě.

Autor sledoval problematiku náboženských formací v rámci izraelského stranického spektra pod prizmatem obecnějšího problému ambivalentního vztahu náboženství a politiky v této zemi. V úvodní kapitole se zamýšlel nad obecným vztahem judaismu a izraelské demokracie a rovněž detekoval specifika, která odlišují izraelskou demokracii od jejích evropských protějšků. Poukázal zejména na skutečnost, že izraelští Arabové disponují pouze omezenými politickými právy a arabské strany nikdy nebyly součástí vládní koalice. Přesto Arabové žijící v Izraeli požívají daleko větší míry občanských a lidských práv než v kterékoliv arabské zemi. Přestože v Izraeli neexistuje oficiální státní náboženství, hraje judaismus logicky klíčovou roli. Stát respektuje celou řadu náboženských prvků či institucí (šabat, kašrut, obřízku), dochází ke splývání státních a náboženských svátků, existuje ministerstvo pro náboženské záležitosti, vrchní rabinát atd. Celá řada procesů je ovládána náboženskými předpisy a institucemi. Samo židovské náboženství je ale mnoho­vrstevné, a to politologickou analýzu komplikuje. Jednak není v řadě konkrétních případů možno vést zcela zřetelnou hranici mezi židovstvím jako náboženstvím či jako etnickou identitou, jednak v rámci judaismu existuje celá řada proudů, které se liší nejen věroučně, ale také ve svých politických apelech.

Autor přiřadil izraelskou demokracii víceméně oprávněně ke konsociačnímu modelu, který spočívá v existenci segmentované společnosti zastupované celou řadou politických stran, ale v němž jsou demokracie, její instituce a mechanismy funkční díky ochotě politických elit ke spolupráci. Silně religiózní skupiny obyvatel však přinejmenším potenciálně představují jisté ohrožení základního principu fungování sekulární izraelské demokracie. Podle loňských průzkumů veřejného mínění si 38 % obyvatel Izraele přeje přebudování své země na „halachický stát" (s. 24), tedy ortodoxní teokracii, která by ovšem značně omezovala přítomnost liberálně-demokratických prvků.

V následující kapitole autor popsal politickou a náboženskou segmentaci izraelské společnosti detailněji. Zde se projevil jediný metodologický nedostatek celé knihy, kterým je po mém soudu rezignace na některá tradiční politologická interpretační schémata, která se pro popis izraelské politiky a politické kultury skoro automaticky nabízejí. Autor sice na izraelskou realitu aplikoval koncept konfliktních linií (cleavages), ale jejich popis by si zasloužil důkladnější analýzu. Ta by se pak za určitých okolností nemusela vyhýbat ani některým teoretickým problémům, které jsou nevyhnutelně spjaty s úsilím modifikovat obecný koncept konfliktních linií na konkrétní případové studie.

Výkladu by zřejmě také pomohla analýza morálně-kulturních milieu či sloupů, které se v izraelské společnosti rozdělené etnicky i nábožensky utvářejí. Badatelský koncept sloupu velmi ilustrativně popisuje a analyzuje situaci, kdy existuje určitá, silně ohraničená a v podstatě navenek uzavřená skupina populace, která na základě určitého sdíleného pocitu identity (zde primárně na základě příslušnosti k určitému proudu judaismu) vytváří kulturně-politické prostředí, jež se projevuje i v masové politice. Přesně to se v Izraeli děje: kolem různých rabínů vznikají nejen náboženské struktury, ale také politické strany či hnutí, které integrují jednotlivce nejen politicky, ale také společensky. Člověk pak zůstává v určitém prostředí prakticky po celý život, vzdělání dostává v příslušných náboženských školách (které požívají v Izraeli značnou autonomii a štědré státní dotace), žije celý život v jediné komunitě atd. Zřejmá snaha o přehlednost a popisnost práce zde po mém soudu zbytečně omezila možnosti politologické analýzy.

Jako nejdůležitější konfliktní linii označil autor konflikt mezi sekulárními (a na demokracii orientovanými) a religiózními (a tudíž teokracii preferujícími) Izraelci. Vedle toho indikoval i další konfliktní linie, na nichž se vzájemně vymezují jednotlivé strany koalice v rámci velmi fragmentovaného izraelského stranického spektra: Židé-Arabové, levice-pravice, Sefardé-Aškenázyové, sionisté-nesionisté, starousedlíci-noví přistěhovalci (zejména z někdejších sovětských republik). Tyto konfliktní linie se navíc prolínají a mají tendenci se vzájemně posilovat. Například druhá nejvýznamnější konfliktní linie levice-pravice je poměrně specifická a je značně ovlivněna dominantní konfliktní linií sekulární-religiózní. Tradiční evropská levice a pravice se primárně vzájemně odlišuje podle přístupu k ekonomice, sociální politice atd. V Izraeli to neplatí, zde se levice a pravice oddělují „především v míře ochoty jednat (či nejednat) s Araby (Palestinci) a v náklonnosti k územním ústupkům výměnou za mírové řešení židovsko-arabského sporu". (s. 54) Právě toto téma je také klíčové pro některé náboženské formace, a tím pádem zde dochází k prolínání obou konfliktních linií.

Neméně složitá je náboženská fragmen­tace izraelské židovské populace. Zhruba 40-50 % Židů je sekulárních, 30-40 % tradicionalistických (dodržují některé náboženské zvyky, ale žijí moderním životem), 20 % Židů pak lze označit jako hluboce religiózní. V rámci religiózních Židů lze diferencovat ještě dvě velké podskupiny, z nichž jednu vytvářejí ortodoxní a náboženští sionisté, druhou pak tzv. charedim, kteří se vyznačují ultraortodoxním pojetím judaismu, antimoderními a antisionistickými postoji a fakticky se dobrovolně kulturně a sociálně segregují od zbytku společnosti. Charedim z náboženských důvodů neuznávají existenci státu Izrael, ale jejich protesty - byť spektakulární - postrádají násilné momenty. „Zdaleka nejvíce nacionalistů, ultranacionalistů a stoupenců radikální pravice pochází z řad náboženských sionistů, tedy ortodoxních Židů." (s. 88)

V následující kapitole se autor soustředil přímo na jednotlivé náboženské politické strany, které představují pozoruhodný fenomén. Jejich obliba u voličů má na rozdíl od ostatních stran obecně tendenci růst a v rámci izraelského stranicko-politického systému je lze označit za relativně stabilní. Autor rozdělil tyto formace podle tří kritérií, kterými jsou postoj k sionismu, míra zastoupení religióznější populace sefardského původu a konečně postoj vůči Arabům na územích okupovaných Izraelem v roce 1967. Díky výrazně proporčnímu volebnímu systému se prakticky kompletní struktura těchto vesměs malých a různorodých stran dostává pravidelně i do Knesetu. Náboženské strany tak mohou hrát roli třetí síly mezi sekulární levicí a pravicí a o jejich podporu se pravidelně uchází jak Strana práce, tak Likud.

Dnes náboženské strany stabilně obsazují přibližně pětinu míst v Knesetu (v letošních lednových volbách získala nacionalistická sefardská strana Šás přes 8 % hlasů a skončila tak na čtvrtém místě) a jejich chování se řídí zejména postojem k sionismu. Nesionistické náboženské strany stojí mimo konfliktní linii pravice-levice, ale sionisticky orientované jednoznačně podporují izraelskou sekulární pravici. Autor detailně a zasvěceně prezentoval jednotlivé náboženské strany a ukázal jejich vývoj, myšlenkové kořeny a politické působení.

Svébytnou kapitolu izraelského politického života i Čejkovy knihy tvoří vztah stran radikální pravice k judaismu. Autor ovšem neredukoval tento problém pouze na politické strany a hnutí, ale zabýval se i historickou genezí vztahu radikálních sionistických politiků k judaismu ještě před vznikem Státu Izrael či krátce po jeho založení. Pojednal rovněž o velmi důležitém problému existence židovských osad na území západního břehu Jordánu, Golanských výšin a pásma Gazy, která Izrael obsadil po válce v roce 1967. Otázka samotné existence těchto osad i otázky zajištění jejich bezpečnosti představují nejen vážný vnitropolitický problém, ale posouvají se v souvislostech s diskusemi o budoucím možném palestinském státě i do roviny mezinárodní. Autor konstatoval, že existence osad, které vznikají buď z ideologických, nebo pragmatických důvodů (nižší životní náklady), je v rozporu s mezinárodním právem (srov. s. 166). Na pozadí těchto souvislostí podal autor opět velmi důkladný a poučený popis konkrétních radikálně pravicových uskupení, soustřeďující se zejména na míru jejich propojení s religiózními prvky a politicky motivovaným násilím.

V závěru se autor zamýšlel nad proměnlivostí vztahu mezi judaismem a demokracií v závislosti na momentální vnitropolitické a mezinárodní situaci a vyslovil obavu z účinků deformujícího výkladu judaismu v rukou politiků radikální pravice. Konstatoval, že budoucnost podoby izraelské demokracie je otevřená záležitost, jež je v rozhodující míře závislá na tom, jak se bude vyvíjet demografická situace (mnohonásobně vyšší populační přírůstky charedim ve srovnání se zbytkem populace) a jak se bude proměňovat vztah náboženství a politiky v Izraeli, což úzce souvisí právě s proměnou role náboženských stran.

Čejkova práce je vlastně jakousi velmi přehlednou sbírkou relevantních faktů, v některých pasážích má až encyklopedický charakter, což autor nijak neskrývá a což v kontextu málo rozvinutého výzkumu této problematiky v České republice představuje jednoznačnou přednost knihy. Přestože Čejka na některých místech naznačuje normativní soudy (neskrývá třeba určité obavy zejména ze stran radikální pravice, která by mohla eskalovat politické napětí), jedná se o dílo, které svou snahou o věcnou přesnost a vědeckou objektivitu velmi vhodně slouží potřebě širších znalostí o různých aspektech blízkovýchodního konfliktu.