O intelektuálovi, který se necítí dobře, ale měl by

O intelektuálovi, který se necítí dobře, ale měl by

František Mikš

Občas se mi zdá, že některé knihy jsou příliš inteligentní a současně skromně nenápadné na to, aby si jich lidi všimli a četli je. Já mám čtení do jisté míry v popisu práce, a tak čtu a také píšu o tom, co mě zaujalo. Snad těchto pár stránek upoutá pozornost ke knize, kterou nemohu charakterizovat jinak než jako vyzrálou a podnětnou. Nabízí skvělou „matérii“ k přemýšlení o současné společnosti, politice, světě, ale především o sobě samém. Napadlo mě ex post, zda jsem si vlastně tento text nenapsal tak trochu pro sebe, jako jakousi autopsychoterapii k posílení vlastní odolnosti vůči rozmrzelosti a přehnané kritičnosti vůči světu, v němž mi je dáno žít.

Spisovatele a esejistu Pavla Švandu není jistě třeba čtenářům Kontextů a dřívějších časopisů vydávaných CDK představovat. Patří mezi naše nejpilnější a také nejzajímavější autory. Jeho nová kniha esejů O intelektuálovi, který se necítí dobře, vydaná na sklonku roku 2012 nakladatelstvím Atlantis, zčásti vychází právě z textů publikovaných v minulých letech na stránkách Proglasu, Revue Politika nebo Kontextů. Další zamyšlení zazněla na stanicích Českého rozhlasu nebo byla psána pro jiná periodika či sborníky. Pro účely knižního vydání byly všechny texty přepracovány a rozšířeny, a jak autor doufá, také „prohloubeny“. Žánr eseje totiž vnímá především jako zvláštní vyjadřovací prostředek ležící někde poblíž deníku, fejetonu a poezie a určený především čtenářům s určitou vůlí k soustředění. Jak píše v upoutávce ke knize: „Esej jako žánr lze nejlépe vnímat v rytmu volných nadechnutí a vydechnutí, nikoliv jako udýchané hromadění důkazů obžaloby.“ Neměli bychom proto tyto texty posuzovat jako deskriptivní politologickou či sociologickou analýzu, ale ani jako vyhraněnou normativní konzervativní agitku. Jsou především záznamem o procesu přemýšlení o světě, a to člověka s výrazným pozorovacím talentem, sečtělostí, mnohaletými autorskými zkušenostmi a skvělými formulačními schopnostmi. A s takovou spisovatelskou „výbavou“ lze mnohdy vypovědět více než sebeodbornějším textem. (…)