O katolicismu a revoluci: Patrick Pearse a irské Velikonoční (zmrtvých)povstání

Když na vrcholu finanční krize v listopadu 2010 vjížděli do sídla irské vlády na Merrion Street v Dublinu „komisárové“ z Evropské banky a Evropské komise převzít dohled nad státním rozpočtem, hlavní deník v zemi The Irish Times se na své první stránce ptal velkými písmeny: „Myslíte, že muži devatenáctistého šestnáctého roku umírali pro tohle?“ V okamžicích – jak to vnímali Irové – národního pokoření se i tento veskrze liberální plátek vracel k odkazu, na němž byl nezávislý irský stát vybudován – k protibritskému Velikonočnímu povstání z roku 1916.

Viděno perspektivou gigantické hekatomby probíhající v tu dobu na polích u Sommy či Verdunu bylo Velikonoční povstání v dubnu 1916 v hlavním městě „první britské kolonie“ – Irska – naprosto bezvýznamnou šarvátkou. Několik stovek špatně vyzbrojených a ještě hůře vyškolených civilistů sice po několik dnů statečně vzdorovalo stále větší přesile britského impéria, nicméně z vojenského hlediska nedosáhlo ničeho, kromě proměny velké části centra metropole na hořící trosky. Zbytek země se k nim nepřidal, i v Dublinu část obyvatelstva buď reagovala rozhořčením vůči „narušitelům veřejného pořádku“, nebo využila vzniklého chaosu k rabování. Impérium krvácející ve Francii se rozhodlo proti tomuto „zákeřnému útoku ze zálohy“, bezpochyby inspirovanému nepřátelským Německem, zakročit exemplárním způsobem. Na celém ostrově bylo zavedeno stanné právo a během pár dnů po kapitulaci bylo popraveno 15 lídrů vzpoury. (…)