O komunismu a fašismu

Budou tomu již skoro čtyři léta, kdy jsem na stránkách Revue Proglas (ročník X., 1999, č. 5-6) glosoval české vydání studie Ernsta Nolteho Fašismus ve své epoše (Faschismus in seiner Epoche). Své úvahy jsem si přitom tehdy dovolil uzavřít vyslovením naděje, že i česká humanitněvědní obec se postupně rozhodne vydat se cestou demytizace moderních středoevropských dějin, což se nebude moci obejít bez kritické reflexe tuzemského příspěvku ke dvěma největším ideologickým pohromám dvacátého věku - komunismu a fašismu, respektive nacionálnímu socialismu. To jsem ovšem, přiznávám, v oné době nepomyslel, zda vůbec bude u těchto témat existovat odpovídající veřejná objednávka. Zda prostě budou, drsně řečeno, vůbec někoho přitahovat.

Nebudu nyní hledat omluvu za svůj tehdejší nepřístojný optimismus. Fakt, že zmíněné náměty dnes kromě několika nadšenců jakoby nikoho nezajímají, ovšem není - pouze - chybou české společenskovědní komunity. Jedná se spíše o syrovou zprávu o české společnosti, která v otázce vývoje před rokem 1989 evidentně nastolila širokánský konsensus vyjádřitelný slovy „co bylo, bylo". V tomto smyslu se nám ona pověstná tlustá čára za včerejším podařila takřka dokonale. Odsoudili jsme se tak uchovat si řadu mýtů a klišé nenarušujících naše příjemné nevědomí.

České vypořádání se s vlastní minulostí tak věrně navazuje na model přechodu od komunismu - je hokynářské, ba švejkovské; nezná viníků, neptá se po obětech, nevyžaduje otázek, spíše se jich děsí. Nadále známe zakázaná témata či pojmy s pokřiveným obsahem, uhýbáme pohledem, ne-li přímo schováváme hlavu do písku před historickými fakty, živíme iluze o veřejném prostoru (o konci politiky, o překonání dělení levice versus pravice apod.), nad kterým navíc pohrdavě ohrnujeme nos, nadřazujeme kongruenci konfliktu, velebíme názorovou nevyhraněnost (obratně vydávanou za post­moderní ctnost) a pranýřujeme nepříjemně podezřelou stálost. Spokojeně jsme se tak, za nemalého přispění nezanedbatelné části české mediální korporace, zabarikádovali ve slovníku druhé poloviny třicátých let a spíše vědomě než nevědomě si tak zkomplikovali realistické přijímání a zároveň kritické vidění naší současnosti.

Proč ale planě moralizovat či se vyžívat v litaniích; ostatně, nebylo by spravedlivé pominout čestné výjimky. Zdá se nicméně, že je údělem kterékoli národní kultury prožít si se všemi peripetiemi všechny radosti i strasti opakujících se očist. Naděje z poučení pak skutečně zůstávají právě jen nadějemi. Realistická rezignace na větší odezvu naznačených témat u širší veřejnosti by však v žádném případě nemusela (neměla) znamenat mlčení v komunitě intelektuální. A pokud již toto prostředí nerezonuje samotným ná­mětem styčných bodů komunismu a fašismu (a nacionálního socialismu), pak by ho mohla alespoň probudit četba, jak se k pochopení moderních evropských dějin, konkrétně pak k odhalení pojítek mezi zmíněnými reprezentanty totalitních soustav, propracovával v poválečné éře evropský intelektuál. Jedná se přitom o spíše nekratochvilné, často až zarmutlivé čtení. Proto z něj plynoucí útěcha, že jinde to není s reflexí vlastních dějin a minulých ideologických pochybení lepší, přináší jen malou úlevu.

V tomto smyslu se obávám, že se vydání antologie textů na téma vztahu komunismu a fašismu, jehož kostru tvoří jednak reakce na korespondenci historiků Ernsta Nolteho a Françoise Fureta, jednak diskuse o „zapomnětlivosti na komunismus", vyvolaná francouzským sovětologem Alainem Besançonem, nestane prvořadou ediční událostí. Nelze přitom nedodat - bohužel. A tak, jakkoli se editorovi sborníku, pražskému politologovi Miroslavu Novákovi, podařilo takřka beze zbytku naplnit prezentovaný cíl, totiž v sevřené podobě předložit českému čtenáři klíčové texty diskusí druhé poloviny 90. let, které ve francouzských časopisech, mj. v Commentaire a Le Débat, vyvolala Furetova kniha Minulost jedné iluze. Esej o komunistické ideji ve XX. století (Le passé d'une illusion. Essai sur l'idée communiste au XXe sie'cle, 1995), věštím tomuto sborníku osud „pouze" exkluzivního použití pro potřeby akademických seminářů či individuální potěchu pár nadšenců. Ale rád bych se mýlil.

Novákův sborník přitom nabízí minimálně dva sice neoddělitelné, ale zcela plnohodnotné syžety. První možností čtenáře je soustředit se pouze na argumentační rovinu jednotlivých příspěvků a stát se tak účastníkem nejprve gentlemanské „přetlačované" kolem zmíněné Furetovy knihy a posléze již neskonale trpčích úvah stran ústřední teze Besan­çonova referátu upozorňující na propastně rozdílný přístup západních intelektuálních kruhů (a dodejme nejen západních) k reflexi fašistického a komunistického dědictví. V obou případech se přitom protagonisty daných debat staly skutečně nejvýznamnější autority evropské a severoamerické historiografie.

Jeví se přitom přirozeným, že si Furet ke svému rozjímání nad moderním věkem a příčinami, skutky a následky (dědictvím) fašismu a komunismu jako hlavního souputníka k debatě přizval E. Nolteho. Ten kdysi re­habilitoval pojem fašismus z hlediska zájmu sociálních věd a vysvobodil jej tak (za cenu následné nemalé osobní oběti) ze zakletí nepřístupných třináctých komnat - komnat plných nediskutovaných historických tabu. A třebaže se Nolte, již vzhledem k „citlivému" zásahu veřejných autorit, nemohl v tzv. Historikerstreit cítit vítězem, jeho teze o „minulosti, která nechce pominout", na své síle nemohla nic ztratit. Ostatně Nolte druhé poloviny 90. let 20. století již není zastáncem někdejšího omezeného pojetí fašismu; naopak jeho pozdější, širší vnímání fašismu jako fenoménu, který lze komplexně studovat pouze v kontextu s genezí marxismu a na pozadí vzniku moderní politiky a ideologií (viz jeho práce Marxismus und Industrielle Revolution a Deutschland und die Kalte Krieg), se jeví z hlediska Furetových postřehů jako velmi případné. Ostatně oba „filosofující dějepisci" reprezentují geneticko-historickou verzi totalitarismu zdůrazňující jeho modernitu a poukazující na klíčovou spojitost výskytu totalitních režimů s politickou praxí 20. století, čímž se pokoušejí o překonání logicko-strukturálních koncepcí (H. Arendtová, C. J. Friedrich). A co na tom, že se neshodnou v některých detailnějších tezích, např. v Nolteho definici fašismu kladoucí důraz na reakční zázemí tohoto jevu či v odlišnosti záměrů komunismu a fašismu.

Furetovy a Nolteho úvahy jsou ve sborníku provázeny tu souhlasnějšími, tu kritičtějšími reakcemi Renza de Feliceho, Erica J. Hobsbawma, Richarda Pipese, Giuliana Procacciho a Jeana Daniela. Furet pak následně dostal příležitost na jednotlivé postřehy, které mají charakter jak konkrétních historických či filosofických, tak i metodologických poznámek, reagovat, přičemž největšího jiskření se čtenář dočká v polemickém zkřížení kordů s britským historikem E. J. Hobsbawmem. Furetovu glosu stran Hobsbawmových pomýlení (ve Furetových očích), vrcholící konstatováním, že obrození historického vědomí o podstatě komunismu „budeme muset diskutovat bez jeho pomoci" (s. 94), přitom nelze nazvat jinak než elegantní.

Druhým možným přístupem k textům, které Novákův sborník soustředil, je ovšem jisté vědomé odhlédnutí od čistě intelektuální roviny výše popisovaných debat a soustředění se na morální aspekty daných témat. Jinými slovy řečeno zvolit můžeme koncentraci na historickou „tíhu", která se za těmito diskusemi a jejich privátním i institucionálním pozadím skrývá a jež by před námi nevystoupila s takovou naléhavostí, nebýt hutnosti shromážděných textů. Především znalec argumentační výbavy hlavních západních intelektuálních proudů druhé poloviny 20. století si tak může dovolit odhlédnout od konkrétních diskutovaných bodů a soustředit se na skutečně až privátní nuance, tedy propojit si profesní i životní osudy jednotlivých diskutujících s jejich úvahami, ba spekulovat o jejich pohnutkách a vnitřních nejistotách a snad i míře upřímnosti. Ne, zde by nám nemělo uniknout, že sborník nepředstavuje pouze čistě akademickou a graciézní debatu nad mrtvou literou, interesantní právě tak nanejvýše pro pány profesory, ale živé a i nadále veskrze aktuální otázky. K uplatnění této metody dle mého soudu vyzývá především druhá část sborníku, již uvozuje text Alaina Besançona Paměť a zapomnění komunismu; přitom téma se vlastně nezměnilo, pouze se jemně posunulo od klasické komparativní historiografie k otázkám etiky historické vědy (a tedy obecně i věd společenských).

Tento postřeh přitom není svázán pouze s Besançonovým článkem, jenž se podobá spíše zoufalému výkřiku. Jakási zarmutlivost a vědomí tísně dějinných souvislostí, majících rozměry antické tragédie, neopouští ani další autory (např. Timothy Garton Ash, Zbigniew Brzeziński, Vladimir Bukovskij, Pierre Chaunu, Leszek Kołakowski, Martin Malia či Norman Podhoretz). Naznačená senzitivita některých textů nicméně nikterak neznamená sklouzávání k moralitám. A tak skutečně nehrozí, že řešené postřehy (proč tak dlouho trvalo, než veřejnost přijala fakt, že ne každý režim omezující politická práva a svobody je nutně fašismem, že nikoli každé hnutí, které se rétoricky hlásí ke svaté válce proti fašistickému nebezpečí, disponuje právem být označeno jako demokratické apod.) nepovede k oné příslovečné „posedlosti", jak Furet kdysi počastoval postoj vědecké obce i široké veřejnosti k nacismu, či dokonce k novodobé „občanské selekci". Ona „nekritická dychtivost", dříve v západním prostředí typická pro reagování na fašismus, se totiž stran komunismu skutečně týká pouze několika málo učenců; samozřejmě pomineme-li přirozenou, ale neustále se tenčící skupinu osob, jež komunismus přímo postihl. Varování před novými mccarthyismy v tomto smyslu vyznívá jako cynismus nejvyššího kalibru.

A přece lze identifikovat ještě jeden, velmi zajímavý motiv Novákem shromážděných textů. Motiv v jistém smyslu podprahový a možná i nezamýšlený, nicméně přítomný a nikoli zanedbatelný. Sborník totiž nepřináší pouze informaci obrácenou čistě do minulosti, k historii 20. století, ale má i aktuální dimenzi. Nemám v tuto chvíli na mysli pouhý fakt, že komunistické hnutí je stále v řadě evropských zemí velmi vitální a těší se ve většině ohledů překvapivě pevnému zdraví. Jde o postřehy týkající se samotné prapodstaty, těch nejhlubších zdrojů moderního totalitarismu. Napíše-li totiž François Furet, že „myšlenka lidských práv skoro všude nahradila třídní boj jako ohnisko demokratického života" (s. 90), nebo začne-li týž autor přemýšlet o ideologii politické korektnosti a o humanitárním universalismu, který „nahradil komunistickou utopii... a ,zahrnuje' mnohem více než proletářská revoluce" (s. 34-35), popřípadě když melancholicky upozorňuje na sen evropské levice oddělit demokracii a kapitalismus (s. 159), a nebo když Jean-François Revel lomí rukama nad stále živými nadějemi, že „z boje utlačovaných se vynořující obrazy emancipace se mohou v nových souvislostech uskutečnit" (s. 204), pak se nejedná o pouhé vedlejší dozvuky předchozích úvah, nýbrž o zcela zásadní poselství. V jejich světle se totiž ze zpětných úvah o škodách, které s sebou přinesly komunismus a fašismus (nacionální socialismus), stává především do budoucna namířená lekce. Nikoli jmenovitá, a tedy snad poněkud zastřená, nicméně domnívám se, že přesto dostatečně srozumitelná. Vodítkem nám budiž např. Richard Pipes: „Odmítnutí vlastní civilizace ve prospěch pomyslného ideálu bylo jedinečně evropskou záležitostí... Význačnou vlastností všech mýtů o zlatém věku... byla nepřítomnost soukromého vlastnictví, které utopisté... pokládali za zdroj všeho zla." (s. 74-75)

Naděje plynoucí z vědomí těchto skutečností, naznačujících určitá vodítka při kritické reflexi naší současnosti, je ovšem zase jen nadějí. Nevystačíme totiž s Furetovým resumé, že „kritika moderní demokratické abstrakce, zprava ve jménu bývalé ,organické' společnosti a zleva ve jménu ,budoucí' společnosti socialistické, je stará skutečnost evropské politické kultury" (s. 126). Opravdová zvěst ve sborníku shromážděných textů by měla znít, že obě tyto kritiky mají schopnost překonat na nikoli krátkou dobu rozměr „pouhého" úhlu pohledu a stát se naopak všeobjímající normou; debatu, do jaké míry by nám mohlo (mělo) být lhostejné, zda se bude jednat o nárok partikulární (fašismus, strukturálně pak autoritarismus) či naopak universální (komunismus, resp. totalitarismus), nyní pomiňme.

Zpráva, které se nám prostřednictvím textů tohoto sborníku dostává, je tedy dvojznačná. Náš skeptický realismus by měl mít především na paměti postřeh Vladimira Bukovského, že to konzervativní síly, a nikoli levicové, se po tzv. pádu komunismu zhroutily (s. 209). Nuže a naše útěcha může spočívat v optimistické vyhlídce, že i takováto období lze překonat. A že údělem evropského intelektuála tudíž nemusí být pouze neustále se opakující podléhání svodům velkých ideálů, v nichž přece má „velký zločin svůj počátek" (M. Malia, s. 226).

Drobná noticka na samotný závěr: jakkoli tento detail pravděpodobně většině čtenářů unikne, mne osobně potěšilo, že Miroslav Novák celý sborník (jehož některé texty již může český čtenář znát péčí časopisu Střední Evropa) věnoval Rio Preisnerovi, jak říká „jednomu z mála českých autorů, kteří neváhají vést paralelu mezi komunismem a nacismem". Už pouze tato zdánlivá maličkost totiž dle mého soudu naznačuje, z jakého směru se editor hodlá nadít skutečné rezistence proti budoucím totalitním nebezpečenstvím.

Komunismus a fašismus. François Furet, Alain Besançon a další, uspořádal Miroslav Novák. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku 2002, 1. vydání. 276 s.