Obtížná výzva před Evropskou unií

Málokteré z rozhodnutí, jež Evropskou unii v budoucím období čekají, je tak zásadního charakteru, jako to týkající se přijetí Turecka. S touto otázkou je totiž spjata i otázka samotné podstaty evropských integračních procesů, kdy je zapotřebí jasně definovat to, co chápeme pod pojmem Evropské unie, a stanovit záměry stran jejího dalšího směrování. Příznivci posilování federalistických struktur a nadnárodních principů integrace se obávají rozmělnění či pozastavení integračního úsilí právě v důsledku zapojení Turecka do Evropské unie. Naopak zastánci mezivládního evropského uspořádání se ze stejného důvodu o členství Turecka v Unii zasazují.

Koncem 80. let minulého století se Evropské společenství zabývalo podobně významnou otázkou, a to sjednocením Německa a jeho případným členstvím ve Společenství. Německo, které lze ve srovnání s Tureckem považovat za předvídatelného a bezpečného partnera, dokázalo rozdělit tehdejší evropskou politickou scénu na dva soupeřící tábory. V této souvislosti se musíme zákonitě ptát, co s Evropskou unií „udělá" otázka členství Turecka, tedy země, která je vnímána převážně jako silně nacionalistický islámský stát s jiným hodnotovým žebříčkem, než mají současní členové, a jejíž případné členství by prý Evropskou unii hospodářsky zruinovalo. Turecko by se navíc pravděpodobně stalo státem s největším počtem obyvatel, což by bylo spojeno s jeho výsadním postavením v institucích Unie.

Delorsova německá otázka

Jádrem sporu o Německo byla nepochybně obava z jeho případné dominance v evropském prostoru. Protipóly v postoji k této otázce tehdy personifikovali dva významní představitelé evropské politické scény - ministerská předsedkyně Velké Británie Margaret Thatcherová a Francouz stojící v čele Evropské komise, Jacques Delors. Ten chápal sjednocení Německa jako neodvratitelný proces. Jeho jedinou starostí bylo, aby sjednocené Německo spojilo svůj další osud s evropskými integračními procesy, které by bez něj nutně zkolabovaly. Pojistku proti hrozbě německé dominance viděl Delors v prohlubování integrace. Naproti tomu Thatcherová nebyla ochotna sjednocení Německa připustit. Jeho přítomnost ve federalizujících se evropských strukturách vnímala jako přímé ohrožení národních zájmů Velké Británie. Tímto svým postojem demonstrovala hloubku propasti v rámci Společenství v otázce sjednocení Německa.

Delors byl koncem 80. let minulého století jedním z mála politiků, který otevřeně podporoval proces sjednocení Německa. Jeho podpora dokonce předcházela pádu berlínské zdi 9. listopadu 1989. Delors tehdy jasně vycítil, že tváří v tvář nastupujícímu lidovému odporu v Německé demokratické republice si západní Němci začínají klást otázky. Chápal, že je zapotřebí jejich případné touhy po sjednocení obou německých zemí vyslyšet. Klíčové pro něj bylo už v podhoubí vymýtit jakékoli myšlenky na možnou existenci sjednoceného Německa mimo prostor Evropského společenství. Výrazná politická předvídavost v této otázce ho vedla už v průběhu návštěvy v Bonnu 5. října 1989 k tomu, aby se ve svém proslovu obrátil k německému lidu. Své vystoupení zakončil vyjádřením naděje, že se v nedaleké době setká se všemi Němci v Evropském společenství.

12. listopadu 1989, tedy tři dny po pádu berlínské zdi, poskytl Delors rozhovor druhému programu německé televize. Vyjádřil v něm radost z událostí v NDR, Polsku a Maďarsku a zároveň hovořil o zásadním významu Evropského společenství, které nesmí zklamat očekávání obyvatel těchto zemí východního bloku. Na přímou otázku, zda má strach, že si Spolková republika Německo zvolí svoji budoucnost mimo Evropské společenství, odpověděl: „Ich habe keine Angst". Delors neprojevil obavy ani ze sblížení obou německých zemí. V rané fázi řešení německé otázky si dokázal představit i kohabitaci obou německých států v Evropském společenství. Určující pro něj bylo plně respektovat právo Němců na sebeurčení. Byli to oni, kdo musel dobře zvážit všechna pro a proti a posléze se svobodně rozhodnout. Evropské společenství prostřednictvím Delorse otevíralo Němcům svoji náruč.

Oporu pro své aktivity podporující sjednocení obou německých států našel Delors ve znění Římských smluv podepsaných 25. března 1957. Jejich součástí bylo Prohlášení vlády Spolkové republiky Německo týkající se definice německých státních příslušníků: „Státními příslušníky Spolkové republiky Německo se rozumí všichni Němci ve znění Základního zákona Spolkové republiky Německo." Ve své výroční řeči k Evropskému parlamentu v lednu 1990 využil Delors k podpoře svého zvláštního přístupu k východnímu Německu právě toto prohlášení. Na půdě Parlamentu tehdy uvedl: „Pokud si to východní Německo bude přát, bude pro něj ve Společenství místo." V témže měsíci na schůzce ministrů zahraničních věcí v Dublinu opět argumentoval ve prospěch sjednocení Německa, když předložil několik alternativ pro způsob zapojení východního Německa do Společenství (přidružené partnerství, členství východního Německa, nebo členství sjednoceného Německa). Delorsovo úsilí ve prospěch sjednocení Německa a jeho začlenění do evropských struktur bylo korunováno 28. dubna na summitu Evropské rady v Dublinu. Přijatý plán umožňoval východoněmeckým spolkovým zemím připojit se 3. října 1990 jak ke Spolkové republice Německo, tak k Evropskému společenství.

V průběhu celého období se Delors ze své pozice předsedy Evropské komise staral o to, aby Evropské společenství nečinilo Němcům obtíže. Nekonaly se žádné rozpravy o procedurách, které měly pěti východoněmeckým spolkovým zemím umožnit vstup do Společenství, ani se nedebatovalo o finančních otázkách, např. o nárocích východního Německa na podíl ze strukturálních fondů. Delors naopak dokonce nabídl kancléři Kohlovi významný finanční obnos nad rámec toho, co si Němci mohli nárokovat na základě platných podmínek pro pomoc v souladu s udržováním sociální a ekonomické soudržnosti. (Kohl nakonec Delorse od přednesení tohoto požadavku na jednání Evropské rady v Dublinu odradil, neboť nechtěl přilévat olej do ohně už tak napjatých vztahů se svými partnery.)

Největší obtíže při sjednocení Německa neviděl Delors v hospodářské oblasti, ale v rovině psychologické. Obě Německa se totiž nelišila pouze svými politickými institucemi a hospodářským systémem, ale i podobou běžného života. Delors byl přesvědčen, že komunismus udusil smysl pro individuální i kolektivní odpovědnost a vedl ke ztrátě lidské iniciativy. Na tento neprávem opomíjený aspekt procesu sjednocení Delors osobně upozorňoval Kohla a v podobném duchu vystoupil i 3. října 1990, v den sjednocení německých států, v televizních zprávách stanice Antenne 2. Zdůrazňoval rozsah a hloubku úsilí, které sjednocení bude vyžadovat ze strany západních Němců; že nepůjde pouze o materiální investice v podobě významných finančních injekcí novým spolkovým zemím, ale bude zapotřebí investovat i v oblasti hůře definovatelné (a o to obtížněji realizovatelné), tedy v oblasti snahy o vzájemné porozumění. Východní a západní Němci se budou muset znovu poznávat, objevovat své pravé já, a tak se opětovně učit společně žít.

V tomto poněkud mlhavém období, kdy se jasně čitelné uspořádání světa do dvou antagonistických bloků otřásalo v základech, se Delors kromě jednoznačné podpory sjednocení Německa snažil prohlubovat i samotnou evropskou integraci. Právě v posilování evropské stavby Delors spatřoval vhodný způsob eliminace případné německé hegemonie v Evropském společenství, jejíhož rizika si byl plně vědom. V duchu této strategie Delors pravidelně informoval o pokroku na cestě k dosažení jednotného trhu v roce 1992 a vyvíjel tlak na směřování k Hospodářské a měnové unii či posílené spolupráci na poli zahraničně politickém. V prosinci 1989 byla rovněž z jeho iniciativy přijata Sociální charta.

Neskrývaná podpora procesu unifikace Německa bývá považována za jeden z Delorsových nejvýznamnějších politických činů. V jeho očích ovšem byla otázka sjednocení Německa vždy neoddělitelně spjata s úlohou této země v evropských integračních procesech, neboť nebylo zřejmé, zda Německo v důsledku sjednocení nebude postrádat raison d'tre pro své další členství v Evropském společenství. Pro Delorse bylo Německo pevně zakotvené v Evropském společenství nezbytnou podmínkou pro jeho budoucí vývoj. Naopak sjednocené Německo vně Společenství, případně i se silným nacionalistickým akcentem, by pro evropskou integraci představovalo smrtelné nebezpečí.

Faktor Thatcherová

Na rozdíl od Delorse byla ministerská předsedkyně Thatcherová se svým „instinktivním antigermanismem" připravena učinit koncem 80. let 20. století téměř cokoliv, co bylo v její moci, aby zabránila sjednocení Německa, či alespoň tento proces zpomalila. Byla schopna Němcům upírat to, co prohlašovala za nezadatelný nárok všech ostatních národů, tedy právo na národní sebeurčení. Otázka sjednocení Německa nesplývala v chápání Thatcherové s problematikou nastolení a podpory demokracie ve východním Německu; vnímala je jako dva oddělené problémy. Dávala očividně přednost řešení, jehož výsledkem by bylo demokratické, avšak nezávislé východní Německo žijící ve shodě se svými západními sousedy. Od samého počátku zdůrazňovala, že v otázce sjednocení Německa je třeba brát v úvahu přání a zájmy německých sousedů a mocností.

Hloubku nedůvěry Thatcherové vůči Německu příznačně demonstruje její výrok na výroční anglo-německé konferenci konané v Cambridge 29. března 1990, kde varovala Karla-Günthera von Hase, bývalého německého velvyslance v Londýně, že „potrvá nejméně dalších čtyřicet let, než budou Britové moci Němcům opět důvěřovat". Z jejího vystoupení na této konferenci lze vyčíst i pocit nespravedlnosti, který pociťovala v souvislosti se sjednocením Německa. Velká Británie obětovala své impérium, hospodářský rozmach a postavení ve světě, aby pomohla zastavit nacismus šířící se z Německa jako epidemie po celém evropském kontinentu. Možnost zrození sjednoceného a ekonomicky vysoce úspěšného Německa, svým způsobem evropského hospodářského giganta, mělo v sobě pro Thatcherovou silnou příchuť hořkosti.

Pozoruhodné bylo, že instinktivní strach britské ministerské předsedkyně z německé síly byl větší než její nechuť k sovětskému vlivu. V telefonickém rozhovoru Georgi Bushovi 24. února 1990 navrhovala, že by bylo nejlepší, kdyby alespoň některým sovětským jednotkám rozmístěným ve východním Německu bylo umožněno zůstat, a to bez udání konkrétního data odchodu. Byla přesvědčena, že Němci budou kvůli svým povahovým vlastnostem a díky své velikosti a zeměpisné poloze vždy představovat destabilizující faktor a nebezpečí pro své sousedy. V budoucnosti z jejich strany již nepůjde o hrozbu vojenskou, nýbrž ekonomickou a politickou. Jediný způsob, jak zkrotit přirozenou touhu Německa ovládat a vládnout, jsou dvoustranná a třístranná spojenectví. Optimální řešení, jak udržet německou moc na uzdě, shledávala Thatcherová ve vojenské a politické angažovanosti USA v Evropě a v těsném partnerství mezi Británií a Francií.

Urputný (třebaže - jak se posléze ukázalo - marný) boj Thatcherové proti sjednocení Německa je nezbytné vnímat v intencích obrany národních zájmů. Proto považovala za slabošské jednání Francoise Mitteranda, který v soukromí sdílel její výhrady vůči sjednocení Německa, na veřejnosti ji však nedokázal dostatečně podpořit a nakonec dal přednost francouzsko-německé spojenecké ose v rámci Evropského společenství. Thatherová odsuzovala Sovětský svaz za jeho ochotu prodat sjednocení za (v jejích očích) velmi skrovnou finanční podporu pro své hospodářství v krizovém stavu a na pokrytí nákladů spojených se stažením sovětských vojsk z území východního Německa. A prezidentu Bushovi vyčítala, že dává přednost německému sjednocení a prohlubování evropských integračních struktur před zvláštním vztahem mezi Velkou Británií a USA.

Jakmile o sjednocení Německa už nebylo žádných pochyb, začala Thatcherová hlasitě varovat před neschopností Společenství Němce začlenit. Byla bytostně přesvědčena, že sjednocené Německo bude příliš velkým a mocným státem, který se nespokojí s rolí jednoho z mnoha hráčů na evropském hřišti. Případné evropské federalizované struktury by podle jejího názoru tuto německou dominanci ještě více podporovaly. (Paradoxně se v tomto kontextu jeví rozhodnutí Thatcherové nevyužít možnosti, která se jí nabízela k možné blokaci německého sjednocení či alespoň ke zpomalení tohoto procesu v rámci stávajícího Evropského společenství.)

Pro ilustraci výsostně emotivního pohledu Thatcherové na německou otázku mohou sloužit poznámky osobního sekretáře ministerské předsedkyně Charlese Powella ze semináře, kam Thatcherová v březnu 1990 sezvala odborníky na německé dějiny, hospodářství a politiku, mezi nimiž byli např. historikové Hugh Trevor-Roger a Norman Stone z Oxfordské univerzity, Gordon Craig z americké univerzity ve Stanfordu či erudovaní novináři Timothy Garton Ash a George Urban. Tyto poznámky včetně souboru vlastností údajně relevantních pro německý národ pronikly na veřejnost a vyvolaly značný skandál. V souvislosti s německým národním charakterem se totiž na semináři hovořilo o „strachu, agresivitě, drzosti, bezohlednosti, egoismu, komplexu méněcennosti a sentimentalitě."

Turecko a předsudky

Postoj Thatcherové lze hodnotit jako vzásadě intuitivní, plný rozumově neopodstatněných předsudků vůči Německu. Jako takový je ztotožnitelný s iracionalitou většinového veřejného mínění členských zemí Unie v otázce členství Turecka. Jak je patrné z analýzy postoje Thatcherové ke sjednocení Německa, nemusí být na zásadní politická rozhodnutí pohlíženo prostřednictvím principů teorie racionální volby. Naopak rozhodování mohou zcela dominovat instinkty, emoce, iracionalita.

Thatcherová se svými postoji může být předobrazem čerstvě zvoleného francouzského prezidenta Sarkozyho v jeho přístupu k případnému členství Turecka v Evropské unii. 23. května letošního roku při své první oficiální návštěvě Bruselu prezident Sarkozy vyloučil členství Turecka v Unii. Potvrdil, že v této záležitosti svůj názor nezmění. Sarkozy má přitom k dispozici silnější arzenál zbraní než Thatcherová. Nebude váhat blokovat jednání o vstupu, v čemž mu budou pravděpodobně sekundovat i jiné členské země. S jistotou to lze tvrdit o Rakousku, ambivalentní postoj zastává i další klíčová země - Německo. Kancléřka Merkelová hovoří o tzv. privilegovaném partnerství Turecka, jež by se těšilo z většiny ekonomických přínosů a obchodních výhod plynoucích z členství, avšak nebyla by mu přiznána plná hlasovací práva. Navíc se Sarkozy může spolehnout na veřejné mínění ve Francii, které členství Turecka nakloněno není. Na základě výsledků šetření Eurobarometru č. 255 z července 2006, který se cele věnoval problematice rozšíření, si 54 % Francouzů členství Turecka nepřeje. A tím, kdo bude mít ve Francii poslední slovo, bude právě veřejnost, které již bylo přislíbeno konání referenda po ukončení přístupových rozhovorů. Je přitom nezbytné zdůraznit, že v řadě zemí oficiálně podporujících členství Turecka v Unii není názor vládních garnitur sdílen tamními občany (např. Řecko, Švédsko). Pokud se tedy dočkáme veřejných plebiscitů i v dalších zemích mimo Francii, nemusejí být deklarované postoje politických elit v tomto směru považovány za určující.

V dané souvislosti se také nabízí otázka, zda lze vůbec v současném establishmentu Unie nalézt obdobně intelektuálně zdatného a charismatického leadera, jakým byl Delors, který by byl schopen „vybojovat" pro Turecko členství. Současný předseda Evropské komise José Manuel Barroso tuto roli pravděpodobně nesehraje. Délka trvání rozhovorů stran členství s Tureckem se však odhaduje na deset až patnáct let, takže časem může být Barroso, jehož pětileté funkční období započalo 22. listopadu 2004, vystřídán politikem silnějšího kalibru. Možná i v důsledku nevýraznosti současného předsedy Evropské komise a jeho vedení této instituce se spor o Turecko odehrává spíše mezi členskými státy navzájem. V případě Německa tomu bylo jinak. Tehdy se spor vyhrotil v podstatě mezi Komisí a jedním členským státem, skrytě myšlenkově podporovaným ještě jednou členskou zemí.

Už nyní je jisté, že o osudu Turecka nebude rozhodovat míra plnění kodaňských kritérií či průběh negociací. O jeho osudu rozhodne aktuální konstelace politických osobností v soupeřících táborech a jejich schopnost ovlivňovat ve svůj prospěch veřejné mínění. Podporu voličské základny pro své rozhodnutí ohledně členství Turecka budou potřebovat i politikové těch členských zemí, které nevyužijí institutu referenda. V takto složité a zásadní otázce si netroufnou spolehnout se pouze na svůj politický úsudek, voliči by jim to mohli velmi rychle „vrátit" v domácích parlamentních volbách. Koneckonců i tzv. eurokratům by mělo záležet na hlasu obyvatel členských zemí, pokud se chtějí postavit čelem výtkám na adresu demokratického deficitu Evropské unie.

Autorka je postgraduální studentkou na FSS MU.