ODS a tradice české politiky

Jedním z klíčových projevů svobodné, konsolidované, v demokratickém prostředí se odehrávající veřejné politiky je přítomnost čistého, nezkresleného, ničím a nikým nedeformovaného odrazu skutečné podoby (ve smyslu vnitřní struktury) dané společnosti ve skladbě její politické reprezentace. Právě vztah mezi základními znaky každé politické komunity, vypovídajícími (takřka) vše o jejích hodnotách, normách, trendech i nadějích, a podobou jejích politických elit je základem a předpokladem moderní analýzy politiky. V tomto smyslu je možno za podstatu politických proměn nastartovaných u nás po roce 1989 označit proces nejprve obnovování přirozených charakteristik české (zdůrazňuji nikoli československé, ba dokonce lze říci v opozici k adjektivu československé) společnosti, a následně formování se jejích sebevědomých a autonomních politických, respektive stranických elit.

Teorie moderní pluralitní společnosti předpokládá, že zkoumaná sociální skladba je pestrá a, jak lze říci hezky česky, nezglajchšaltovaná. Je-li tedy podstatou realistické politické teorie konfliktní vidění moderní demokratické společnosti a z něj přirozeně plynoucí důraz na nezastupitelnost fenoménů jako jsou rozpor, dělení či konflikt, pak to znamená, že se česká politika po roce 1989 posunula žádoucím směrem. Proces obnovení většiny "klasických" sociálních a ekonomických charakteristik a též dělících linií české společnosti totiž proběhl relativně rychle, přirozeně a nenásilně. A tak i současné rozdělení české stranicko-politické scény není náhodné, nýbrž vychází z existence společenských skupin, odlišujících se od sebe navzájem rozdílným pohledem na hodnoty a z toho plynoucími odlišnými odpověďmi na praktické každodenní otázky a problémy.

K rozboru vztahu mezi českou společností a českou politickou scénou lze přistoupit i s méně politologicky přísnou ambicí. Postačí totiž poukázat na existenci něčeho, co lze s adekvátní dávkou opatrnosti pojmenovat "tradicemi české politiky"; tedy zázemím, vytvářejícím základní dispozice a také meze politického života české společnosti a snad i odkrývajícím jistou specifičnost českého (a v širším smyslu pravděpodobně středoevropského) kontextu. Prizmatem tohoto konstatování lze českou polistopadovou politiku chápat jako proces "rozpomínání se" na hodnoty, normy a trendy, které ji charakterizovaly v jejích minulých érách; a to nejen meziválečné, ale také rakouské, nu a bezesporu (byť pohříchu) také komunistické. Je přitom přirozeným znakem s Popperem řečeno otevřené společnosti, že tato směs tradic sice je "přítomna", ale zároveň je podrobována permanentním zpochybněním a redefinicím.

Kritériem (byť ne dostatečným) mého zájmu je cosi jako dotyk dané tradice s politickou a ideovou linií Občanské demokratické strany (ODS) v polistopadovém období. Předesílám přitom, že netvrdím, že politická praxe ODS na tyto tradice pamatuje, že s nimi vědomě "pracuje" či že je schopna je instrumentálně zpracovat. Předpokládám, že se jedná o spíše vnitřní pocit jejich latentní přítomnosti a vlivu.

Česká politika včera a dnes

Vstup do tématu tzv. tradic české politiky si zjednoduším odkazem na svůj pět let starý článek, v němž jsem za dvě klíčové (a dodávám, že v mém pojetí problematické) charakteristiky české politiky označil: (1.) skutečnost, že se v ní "levice a pravice neformovaly svobodně, na bázi přirozeného soupeření jednotlivých sociálně-politických ideologií, reprezentujících naprostou většinu relevantních společenských skupin, nýbrž se vyvíjely jako vzájemně odcizené a nesmiřitelné sociální kategorie, ,číhající' na příležitost k mocenskému úderu a ,vyřazení' protivníka (opozice) z boje"; (2.) fakt, že "změny režimů v českých poměrech neprobíhají jako prostá výměna předcházející politické elity, nýbrž jako v podstatě co nejdalekosáhlejší a nejdokonalejší negace veškerého minulého, jako totální popření dosavadního vývoje a všech jeho charakteristických znaků, a to ve smyslu nikoli pouze personálním či generačním, nýbrž též v rovině programové, doktrinálně-ideologické, ba na úrovni modelu státní formy. Rozšířená představa, že konstruování nového útvaru musí předcházet zboření existující stavby a opuštění všech jejích znaků, zdůvodňuje zároveň oblíbenost a ochotu pokoušet se o zasahování do přirozených společenských procesů, motivované vírou ve schopnost rozumu rozeznat ideální sociálně strukturní uspořádání, dát mu podobu, obsah, budoucnost" (v obou případech viz Holzer 2000: 112-113).

Na první pohled by se mohlo zdát, že tyto přístupy již současné české politice nedominují. Ale skutečně jsme již přivykli pluralitě názorů a preferencí a tím pádem i pluralitě strategií a koncepcí? Možná ano u "klasických" sociopolitických konfliktů (tedy stát kontra církev, práce kontra kapitál, centrum kontra periferie či město kontra venkov); ale to neznamená, že se neobjevují jiná, nová témata, která někteří aktéři formulují "útočně", ba v některých případech s ostrakizující ambicí. Jejich zdrojem je přitom staré známé přesvědčení o jediném možném řešení a o exkluzivním právu na jeho formulaci. Poslední obětí snahy vést takto politickou debatu se stala otázka vstupu České republiky do Evropské unie, resp. naší členské taktiky v této organizaci. Náhle bylo konstatování plurality nároků na profilaci a prezentaci názoru nebývale razantně zpochybňováno. Fakt, že tato otázka mobilizovala jak jednotlivé segmenty české společnosti, tak jejich stranicko-politické reprezentace, nebyl přijat jako samozřejmý a přirozený, ale byl naopak označen za projev přístupu narušujícího jednotu, ne-li naše historicky nutné směřování.

S ohledem na tento postřeh nezbývá nežli opakovaně konstatovat, že se pro přítomnost a budoucnost české politiky i nadále jeví být nebezpečná snaha některých politických aktérů povznést se do pozice nositele absolutního nároku na pravdu. Vzhledem k existující a přirozené pluralitě moderní společnosti však totální nárok na výklad sociopolitické reality, navzdory jakýmkoli minulým zásluhám či proslulosti, jednoduše neexistuje. Hodnota aktuálně pluralitního rámce české politiky je závislá právě na mnohosti výkladů; a to i za předpokladu, že to znamená připustit existenci a respektovat sebeprezentaci reprezentantů těch proudů, které se netají svými antisystémovými preferencemi. Toto vyjádření nepředpojatosti a respektu k názorové pluralitě přitom nemá primárně morální rozměr, nýbrž prostě reflektuje "zákonitosti" politické sféry života otevřených demokracií.

Aby konflikty postupně nevedly k destrukci celé společenské stavby, je zjevné, že musí existovat určitý základní sociopolitický konsenzus, respektovaný většinovou částí dané komunity; když již ne obecný konsenzus hodnotový (pro moderní společnosti spíše netypický), pak přinejmenším konsenzus o pravidlech řešení oněch konfliktů. Stojíme tedy před klasickým dilematem, jak si vybrat mezi konfliktem a konsenzem z hlediska jejich důležitosti pro politickou sféru kterékoli společnosti; jde o dilema komplikované tím, že tušíme, že důležité jsou oba tyto fenomény. Na pomoc nám v tuto chvíli musí přijít úvaha, které tendence české politice dominovaly v minulém století, tedy který faktor zde více absentoval a na ten pak položit důraz; a tím byl bezesporu respekt k přirozenosti sociálních a politických konfliktů. Frází o jednotě či o blahu celku jsme si užili dost a dost.

V každém případě se zdá, že výše popsané trendy v aktuální české politice nemají dostatečný potenciál k rezolutnímu prosazení se. Je přitom namístě připočíst zásluhy o rehabilitaci politiky jako normálního každodenního soutěživého střetávání jednotlivých názorů především pravici, a konkrétně pak Občanské demokratické straně. Valná většina útoků na tento subjekt totiž byla a je vedena právě z pozic kritiky jejího údajného neomaleného sebeprosazování se, arogance moci, již má představovat, příliš "politické" a "ideologické" politiky či pohrdání ohledy na ostatní aktéry a upřednostňování vlastních, "partikulárních" představ a zájmů před tzv. "obecnými".

Mravopočestný ideál české politiky

Právě popsané tradice české politiky ovšem nevyčerpávají zkoumaný souhrn jejích základních charakteristik. Jsou naopak provázeny konzistentním myšlenkovým a hodnotovým kontextem. Dalo by se možná dokonce říci, že existuje cosi jako tradice českého politického myšlení. Mezi námi hledané "tradice" české politiky dle mého soudu patří především: (1.) důraz na mravní prvky v politice a požadavek souladu politiky s etikou, (2.) despekt k fenoménu politické moci a obecně k politickým autoritám, (3.) výrazná skepse k jevu politického stranictví, (4.) důraz na národní prvek, (5.) takřka nekritický přístup k fenoménu demokracie a v neposlední řadě (6.) specificky české pojetí politiky jako odraz sporu o "českou otázku".

Není vyloučeno, že konstatování o položení důrazu na mravní prvky v politice, resp. přísný požadavek souladu politiky s etikou představuje bod, který tvoří podklad pro všechny ostatní tradice. Specifické tuzemské pojetí politiky jako souboje dobra a zla má přirozeně své hluboké kořeny: prvním z nich je již ideový kontext, v němž se česká politika rodila v druhé polovině XIX. století. Jeho podstatou je odmítnutí katolicismu jako přirozeného rámce v podstatě jakékoli středoevropské státnosti a zdůraznění reformační (husitské) identity českého národa, tedy identity bytostně se protivící soužití nejen s habsbursko-lotrinským domem, ale též s identitami většiny našich sousedů. Takovýto nárok vztažený k rodící se české politice jí však bohužel vzal možnost šířeji participovat na postupném reformním směřování rakouského politického systému, jevícím se převážné části českých politických elit jako buď neúnosně zdlouhavý a váhavý, či rovnou jako postrádající kýženou legitimitu. Tu naopak české politice dodával "vznešený" motiv boje za národní identitu; a to nejen proti Habsburkům, ale i následně po roce 1918.

Tento tradiční rozměr české politiky, tento její "smysl", získal nový impuls v období komunismu. Pomiňme přitom v tuto chvíli debatu, zda vůbec lze v rámci totalitního, a tedy nesvobodného uspořádání veřejné sféry hovořit o skutečné politice. Právě v období nesvobody se totiž z politiky jako "technického" způsobu hledání kompromisu mezi jednotlivými názory (svobodně vyjadřovanými, a o to tu jde) skutečně stává boj dobra se zlem, střet mající zjevně morální rozměr. Tato situace logicky vyžaduje jinou argumentaci, jiné nástroje a koneckonců i jinak stavěné osobnosti. Potíž je ovšem v tom, že jejich "totální nasazení", plynoucí z extrémní situace, v níž se nacházejí, ztrácí s politickým obratem svou legitimitu; všechny jejich sny a touhy jsou paradoxně namířeny k dosažení stavu, v němž náhle ztratí svou veškerou moc a vlastně i půvab. A právě takto chápaná dezorientace významné části listopadových elit z nového stavu, stavu předpokládajícího sestoupení z výšin morálních soubojů a návrat k pragmatismu, k "hokynářské" argumentaci a metodám, představuje jeden z typických rysů české politiky postkomunistického období.

V tomto smyslu je možno konstatovat, že ODS na české stranicko-politické scéně představuje nejvýznamnějšího nositele rozchodu s touto tradicí. Nejen ze systémového hlediska je zde možno hledat jistou paralelu či spřízněnost s pozicí a taktikou prvorepublikové agrární strany A. Švehly (koneckonců vyjadřovanou např. některými edičními počiny struktur blízkých ODS). Bylo by přitom zbytečné, ba laciné hledat zde přímé paralely mezi střety A. Švehly a T. G. Masaryka na jedné straně a V. Klause a V. Havla na straně druhé. Rozpor ve vidění a akcentaci podstatných rysů politiky, tedy konkrétně odlišné odpovědi na napětí mezi jejím etickým a instrumentálním rozměrem, je však zjevný.

Moc v nemilosti

Obdobnou argumentací je možno doprovodit i despekt k fenoménu politické moci a k politickým autoritám. Pochopení podstaty jevu politické moci a její držby jako výsledku nikoli fatálního morálního střetu a tedy povinnosti k absolutním krokům či strategiím, nýbrž každodenního střetávání a permanentní reformulace v rámci zájmové a hodnotové plurality moderní společnosti, totiž činí podstatné části českých polistopadových elit, a to nikoli pouze politických, ale spíše (ba mnohem častěji) i kulturních či mediálních, neskonalé potíže. Skutečně realizovaná politická moc (ale což, řekněme rovnou politika jako taková) je prostě u nás jevem přinejmenším podezřelým, ba spíše přímo nutně zavrženíhodným, neboť údajně amorálním. Vlastně jsme stále ještě nepřekonali rané pojetí politiky jako prachsprostého politikaření, tedy interpretace, ke které se nejen s gustem a radostně, ale navíc s notnou dávkou pocitu morální převahy hlásí valná většina české a moravské veřejnosti. K pochopení politiky jako obecně přijatelné a nutné praktické dovednosti tedy ještě musíme dospět. Lze toho dosáhnout různými cestami, přičemž se nedomnívám, že platí, jak v současnosti často slýcháme, že ono kýžené porozumění vzejde spíše z regionální, ne-li přímo komunální politické úrovně. Nejde zde totiž o tematickou či kvantitativní dimenzi politických debat. Ve hře podle mého názoru není nic menšího nežli naše neporozumění pravidlům demokratické veřejné politiky a tedy nebezpečí opětovného upadnutí do nesvobody.

Nyní nechci čtenáře zklamat, ale komentář k jevu politických autorit nedoprovodím očekávatelnou klasickou litanií nad plebejstvím českého národa, zbaveného (či zbrkle se zbavujícího) v několika vlnách svých přirozených elit, na prvním místě pak zemské aristokracie. Z tohoto historicky podloženého konstatování totiž dle mého soudu nutně neplyne kýžené porozumění, jak se česká společnost ke svým autoritám skutečně staví. Nás by spíše mělo zajímat, kde je vlastně hledá. Nuže v politice zjevně ne. Okouzlení světem kultury jako základním konstitutivním prostředím procesu budování českého národa, respektive únik k jazyku a kultuře jako posledním azylům, kde ani totalitní moc (nacistická, komunistická) nemá šanci na dosažení absolutní kontroly, to jsou základní pomocné orientační body při snaze o hledání autorit obecně vnímaných a široce respektovaných českou společností. Přitom politizace této situace není nikterak vyloučená. S ohledem na řečené se totiž např. jako jedna z možných interpretací tzv. televizní války nabízí právě odkaz ke specificky česky pokroucenému přístupu k veřejným autoritám. Pozice, kterou v této kauze ODS zaujala, je přitom dostatečně známá, včetně použité argumentace a taktiky jak její, tak druhé strany sporu. Je zajímavé sledovat, jak křivolakým způsobem se tento přípěvek ODS k českému pojetí politické kultury postupně zhodnocuje.

Strany a politika

Snad nejjednodušší pozici mám z hlediska tradiční české skepse k fenoménu politického stranictví. Není totiž složité se u tohoto námětu odvolat na dlouhou řadu kauz a debat spojených právě s kritikou politických stran; za jiné připomínám nejzajímavější diskuse spojené s dojemnou argumentací stavící do údajného protikladu jev stranictví a hodnoty a normy tzv. občanské společnosti. Celé téma má ovšem mnohem širší kontext. Ten je tvořen nejen často připomínanou špatnou zkušeností s politickými stranami a jejich vůdci z období první republiky, ale především samotným děsem z naplnění skutečné podstaty jakékoli stranické praxe, totiž faktu, že opravdu někomu "straní", tedy že je výrazem "pouhé" části společnosti a jejích "partikulárních" (jaká hrůza!) zájmů. Připomínám, že pochopení konstitutivnosti jevu stranictví v rodící se pluralitní společnosti, formulované klasicky E. Burkem, představuje relativně moderní a mladý jev. Jev byvší ve zjevném rozporu s jinou "stálicí" české politiky, totiž jejím monolitním, jednotícím pojetím sebe sama. V české politice totiž dosud vždy existovalo nějaké společné a potenciální kritice se vymykající základní východisko: počínaje v XIX. století tématem podpory formování našeho národa a hledání jeho tzv. spravedlivého postavení v rámci monarchie, přes prvorepublikový nezpochybnitelný axiom, totiž vztah k nabyté samostatnosti, po obranné (protektorát), resp. následně třídní (komunismus) interpretace obecných politických povinností.

Tomu všemu je fenomén stranictví (prý z logiky věci) protikladný. Připuštění nejen existence antagonistických sil v moderní společnosti, ale dokonce přiznání jejich konstitutivnosti pro moderní pluralitu prostě stále není pro řadu politických komentátorů samozřejmostí. V českém kontextu přitom předpokládá překonání národoveckých, respektive budovatelských vidění politické sféry. ODS v tomto směru představuje hlavního nositele moderního přístupu ke stranictví; počínaje odchodem z všeobjímající náruče Občanského fóra (náruče přirozené v první fázi přechodu, záhy ovšem nesmyslné a archaické) a konče lpěním na nezastupitelné roli politických stran z hlediska každodenního politického dění. A nic na tom nemění ani snaha ODS naplnit parametry "všelidové strany", tedy široce rozkročeného subjektu orientujícího se pozitivně (včetně názorové škály) vůči co nejširším voličským masám. Každopádně dojde-li k rehabilitaci politických stran českou veřejností (což by ovšem předpokládalo celkovou rehabilitaci politiky), pak to bude zásluha především pravice a Občanské demokratické strany.

Tíha národovectví

Nikoli všechny mnou vzpomínané tradice české politiky jsou ODS cizí, ne proti všem ODS zaujala bojovně kritické stanovisko. Platí to konkrétně o typickém důrazu na národní prvek, který tato strana neváhala zařadit do své verbální politické výbavy. Je to v jistém smyslu překvapivé, ale i zde lze najít patřičné důvody. Onou hlavní příčinou této programové opce ODS je dle mého soudu nevyjasněný postoj, který je pro tuto stranu typický z hlediska její ideologické orientace. Pomiňme přitom v tuto chvíli problém, který s fenoménem ideologie politická pravice tradičně má. Tedy na jedné straně konzervativně skeptické vnímání ideologií jako abstraktních konstrukcí ideálních podob politického uspořádání společnosti, a na straně druhé přesvědčení, že v politice neexistují morálně neutrální kroky, že v rámci každodenní politiky je možné a potřebné hovořit o lepších a horších řešeních a že není lhostejné, která z nabízejících se cest bude nakonec uskutečněna.

V zásadě vnímám program ODS jako oscilující, povětšinou ne zcela obratně, mezi na jedné straně konzervativními postupy a náhledy (v nichž aktuálně vidím hlavní potenciál pravice v českých zemích) a na straně druhé standardním programem liberálním; což, připouštím, není zase tak jednoduché. Jak v tomto ohledu okomentovat otevřenou obhajobu národa a národního státu, které v programu ODS patří důležité místo? Řada jejích programových argumentů a formulací jako by byla vystřižena z formátu klasické doktríny liberálního nacionalismu, bývalého výsostného ideového proudu české politiky. A je namístě v této souvislosti připomenout dlouhodobé centralistické pojetí státu ODS, s minimem samosprávnosti, bez prvků širší občanské participace a zásadnější role přirozených institucí, které je též namístě vymezit jako klasicky liberální. Jenže je tu také konzervativní linie, jejímž dominantním charakteristickým znakem by měla být praktická zdrženlivost a opatrnost, nevůle ustupovat sociálnímu inženýrství levice a neochota preferovat přeměnu před daným stavem, či lépe upřednostnění smíru s obecnou realitou před vírou ve všemocnost změny. A také úcta k přirozeným institucím. Právě v kontextu těchto postřehů je důležité si uvědomit, že se počáteční zjevná nedůvěra konzervatismu k národu jako novému, "vymyšlenému" fenoménu postupně měnila, až vyústila v přijetí národa do "konzervativní rodiny". Definitivní akceptaci národa konzervatismem pak přinesly v druhé polovině 20. století útok na národní stát, snaha o jeho přesunutí na smetiště dějin a víra v příchod státu nového typu (jehož podstata mi mimochodem uniká). Je tedy paradoxní (ale nikoli nesrozumitelné), že je program ODS vázán právě na tak na první pohled staromódní motiv, jakým je obrana národa a jeho zájmů. Jenže v politice neplatí, že co je nové, je i lepší. Zůstává přitom otázkou, zda tato oběť položená na oltář možné (kýžené) pevnější a perspektivnější formulace identity české politické pravice není až příliš vysoká. V každém případě zde máme v rukou tradici české politiky, ve které se aktuálně ODS cítí jako doma.

Poklad demokracie

Popsané programové napětí se odráží i v přístupu ODS k fenoménu demokracie. Tím nechci říci, že má ODS nějaký problém se sumou hodnot a procedur spojovaných s demokracií jako politickým konceptem. Je ovšem podstatné říci, kterou demokracii vlastně máme na mysli. Problém netkví pouze v modernistickém liberalistickém pojetí, které tak razantně vstoupilo do politického diskurzu v druhé polovině minulého století; ono se jedná o skutečně typický a dlouhodobě se projevující znak české politiky: konkrétně o víru, že se stačí chovat dle demokratických pravidel a vše bude v pořádku, že všichni jsou s námi naladěni na stejnou strunu, že demokracie je přirozenou hodnotou sama o sobě, a v nejvyhraněnější podobě že český národ je již z logiky své historie jakýmsi strážcem demokratických ctností. Proto také onen pro převažující část meziválečných politických elit tak typický postřeh o výlučném postavení Československa ve střední Evropě a ČSR jako "ostrovu demokracie", ústící v ono tragikomické pomnichovské překvapení, stylizované nejlépe větou "jak nám to mohli udělat".

Zdá se mi, že tímto spasitelským a zároveň trpitelským syndromem (v němž přitom fenomén demokracie nehraje až tak náhodnou či jednoduše zastupitelnou roli) ODS nestrádá. Za podklad pro toto konstatování přitom považuji realističtější přístup většiny jejích stranických elit k demokracii, tendenci vnímat ji především jako techniku umožňující soužití uvnitř komplikované struktury moderní společnosti a absenci víry ve specifickou historickou misi demokracie. Praktický odraz tohoto přístupu je přitom možno pozorovat jak na scéně vnitropolitické, tak i v přístupu k některým mezinárodněpolitickým tématům.

Existuje ještě "česká otázka"?

Dostáváme se k poslednímu bodu mého výčtu tzv. tradic české politiky, totiž ke specificky tuzemskému pojetí politiky jako odrazu tzv. sporu o "českou otázku". Svůj původ v něm má naprostá většina argumentů, které jsem v tomto textu použil, které tudíž nejsou ani mé původní, ani koneckonců žhavě současné, ale mají svou často dlouhou minulost. Je ovšem zároveň pravdou, že nejsou v současnosti až tak často opakovány a zdůrazňovány a v některých případech dokonce nejsou zcela salonfähig.

Ale zpět k tradici tzv. sporu o českou otázku. Jeho specifická role pro proces utváření se české politiky spočívá v tom, že svým způsobem představoval (a někteří se chovají, jako by tomu tak bylo i nadále) základní profilující prostor českého politického života. Diskuse o smyslu české historie totiž v některých periodách vystupovala s ambicí nahradit údajně neexistující pole pro strukturaci a vytvarování skutečně plnohodnotné české politiky. Problém spočívá v tom, že se vlastně jednalo o vědomý únik před "krutým", "nespravedlivým" a "cynickým" světem politiky, ať již vídeňské před rokem 1918, evropské před rokem 1938 nebo komunistické po roce 1948. Stalo se tedy typickým pro české politické elity utíkat před odpovědností a od praktického nelehkého hledání možných řešení do hájemství psaní teoretických traktátů a ideálních úvah o smyslu naší existence. Když už nemáme svou vlastní politiku, když už je vždy někdo, kdo nám kazí naši věc (Habsburk, Němec, komunista), pojďme si aspoň vymyslet, jak by mohla a měla vypadat. Odtud také fakt, že často ony politické debaty neodrážely "pouze" vznikající či transformující se sociálně-ekonomické a politické struktury, nýbrž je v jistém smyslu předznamenávaly a predefinovaly. Naši moderní historii a její jednotlivé etapy tudíž můžeme vnímat mj. právě prizmatem proměn debat o smyslu českých dějin. A jeví se jako takřka nemožné, i nyní, patnáct let po roce 1989, předpovědět, kdy bude tato tradice překonána. Jsem přesvědčen, že je to v české politice úkol spíše pro politickou pravici.

Závěr

Česká politika je, shodně s kterýmkoli jiným sociálním jevem, charakterizovatelná určitou sumou základních znaků a typických projevů, v tomto textu jsem je nazval jejími tradicemi. Některé z nich jsem se pokusil pojmenovat a popsat a následně je okomentovat z hlediska aktivit a hodnot současné české politické pravice, kterou reprezentuje takřka výlučně Občanská demokratická strana. Připouštím přitom, že ačkoli jsem ve vztahu k těmto jednotlivým tradicím avizoval svou neutralitu, většinu z nich (tedy těch mnou rozebíraných) považuji za v nějakém smyslu problematické. Tento částečně normativní přístup sice nemusí být vnímán jako nejvhodnější, ale na druhé straně mi umožnil zaujmout jednodušší argumentační pozici.

Vyhnout jsem se v každém případě chtěl nebezpečí planého a prázdného lamentování, kteréhožto jsme při debatách nad některými mnou komentovanými otázkami často svědky. Šlo mi pouze o naznačení logických důsledků, které z preference jistých hodnot či postupů a náhledů nutně pro českou politiku plynou. A které hrají svou roli i nyní, kdy se pomalu začíná naplňovat ona pro politickou teorii přechodu k demokracii magická hranice jedné generace.

Prosím tedy čtenáře, aby mé stanovisko, že moderní česká společnost je přirozeně protikladná, že v ní lze identifikovat různorodé (protikladné) entity, rozlišit sociální segmenty, které mají svou identitu postavenu na výrazně odlišných hodnotových rámcích, na lišícím se vnímání jak "mytologie včerejška", tak "perspektivy zítřka", a tím pádem logicky i na různorodých politických a stranických preferencích, nuže aby ono stanovisko konfrontoval s výše popsanými postřehy o tradicích české politiky. Vykazuje-li totiž v současnosti česká politika standardní, stabilizované a relativně čitelné kvality, pak se jedná o nikoli historicky nutný a definitivní fakt (pod hesly "dočkali jsme se" či ještě lépe "zasloužili jsme si to"), ale spíše o situaci, která není samozřejmá a o niž je nutno neustále pečovat. A pro mne jako politologa je významné, že pro současnou českou politiku platí většina klasických charakteristik západních otevřených demokracií a lze na ni aplikovat většinu společenskovědních teorií a klasifikací; což by ostatně mělo být kvitováno i politickými praktiky, neboť to signalizuje její dospělost. Jenže ani v dospělosti se nám nevyhýbají nejistoty, nezdary a prohry. Teď jde o to, aby se i z nich nestaly "tradice".

Literatura

M. Havelka (ed.): Spor o smysl českých dějin 1895-1938. Torst 1995.

J. Holzer: Dilemata, možnosti a meze české pravicové politiky. In: P. Fiala, F. Mikš (eds.): Česká konzervativní a liberální politika. CDK 2000.

M. Hroch: V národním zájmu. Požadavky a cíle evropských národních hnutí devatenáctého století ve srovnávací perspektivě. NLN 1999.

Autor je politolog. Působí na Fakultě sociálních studií MU v Brně.

Otištěný příspěvek je upravenou verzí textu, který vyjde v CDK ve sborníku Stanislav Balík a kol.: Občanská demokratická strana a česká politika. ODS v českém politickém systému v letech 1991-2006.