Odvrácená tvář jednoho nečekaného triumfu

Motto: „Ale líc problémů mohl mít i svůj rub."

Miroslav Grebeníček 28. 2. 2003 ve Španělském sále Pražského hradu.

Zvolení Václava Klause prezidentem České republiky by mohlo být považováno za barvitou ilustraci oblíbené poučky Raymonda Arona, že lidé sice vytvářejí vlastní dějiny, ale dějiny, které vytvářejí, neznají. Stejně tak vyvrací oblíbený poznatek, že historie (prý) nezná žádné kdyby. Ale je též - minimálně v jednom důležitém aspektu - výstižným znamením přítomnosti, která právě (už dlouho) na dějiny ráda zapomíná, éry smazávání rozdílů mezi komunistickým režimem a polistopadovou demokracií. A znamená rovněž historický průlom: poprvé po prvních svobodných volbách v roce 1990 byl vysoký, dokonce nejvyšší ústavní činitel zvolen za významného, ba rozhodujícího přispění komunistů, na základě (byť třeba pouze tiché) dohody s nimi. Vždyť právě komunisté donesli na svých zádech Václava Klause až do třetího kola, kde mu pak - což lze snadno spočítat - dalo hlas minimálně třicet z nich.

Volba nové hlavy státu probíhala v poměrech zvýšené nestability české politické scény jako takové. Vládní většina je většinou nesourodou a chabou a sama dominantní síla koalice, sociální demokracie, začala po odchodu Miloše Zemana prožívat vážnou krizi. Prvním faktorem, který dopomohl Václavu Klausovi na Hrad, byl lítý boj křídel ČSSD, jenž právě ve volbě prezidenta nalezl patřičný ventil. Kdyby byla ČSSD jednotnější, kdyby v machiavelismu překvapivě slabý Vladimír Špidla totálně nevyhořel v procesu nominace a prosazování kandidátů a kdyby nakonec nesáhl zrovna po Janu Sokolovi, Václav Klaus by se s velkou pravděpodobností prezidentem nestal.

Nicméně Klausovo zvolení nelze v žádném případě interpretovat jako náhodný výsledek chaosu či jako překvapivý výsledek šťastné shody okolností. Vždyť hrdinové antišpidlovského odboje, natož pak komunisté, přece tohoto asociálního apoštola kapitalismu bez přívlastků, autora údajně největšího majetkového převratu od dob pobělohorských, vůbec nemuseli skutečně zvolit. K dosažení jejich cílů - dát Sokolovi stop a Špidlovi či rovnou celé ČSSD knock out - přece stačilo odevzdat ve třetím kole neplatné lístky. Ano, poslanci a senátory dobře vnímané rozčarování veřejnosti nad neschopností parlamentu zvolit hlavu státu, stejně jako jakási únava volitelů z nekonečného, marného maratónu nepřímých voleb, představují určitě dva další, nepřehlédnutelné faktory, které rovněž hrály Václavu Klausovi až triviálně do karet.

Ale Klausova únorová virtú, dle Machiavelliho zásadní a nezbytná vlastnost, jež teprve umožňuje podmanit si Štěstěnu a být tak v politice úspěšným, zůstává - spolu s kulisami podmínek a okolností - stále ještě torzem. K dotvoření její skutečné podoby však stačí odcitovat z řeči Miroslava Grebeníčka pronesené o volebním dni ve Španělském sále: „Poslanci a senátoři KSČM se rozhodují za podmínek, kdy výběr kandidátů je výsledkem a důsledkem společenské krize. ... Překonání tohoto stavu je na dosah, pokud nezacementujeme Hrad dalším filozofováním o ničem i další podporou landsmanšaftu, šlechty a vysokého kléru." Česká politika se tak vrátila do roku 1945 a politický profil Václava Klause jí odpovídal daleko lépe než postoje Jana Sokola, jemuž navíc proklausovská mediální lobby usilovně nasazovala psí hlavu bigot­ního katolíka a klerikála, téměř filonacisty a člověka, který snad ani nemá - na rozdíl od zástupů absolventů všelijakých VUMLů nebo prostě jen těch kdysi kádrově vyhovujících - vysokou školu, a přec na ní ještě drze učí. Jan Sokol se přitom vyslovoval pro odluku církve od státu, petici Smíření 95 sice podepsal, leč netajil se výhradami k jejímu požadavku na vyjednávání české vlády s reprezentací sudetských Němců, a nevím také, kolik lidí této země by si mohlo troufnout zkoušet Jana Sokola z filozofie. (Odhaduji, že rozhodně méně než třicet.) Pravda, tyto skutečnosti ještě nic nevypovídají o jeho politických kvalitách a sám Václav Klaus se veškerých osobních útoků na Jana Sokola zdržel. Nicméně předvolební atmosféru uvedených parametrů nutno vnímat jako smutné svědectví o těch spodnějších patrech doby.

Mnozí příznivci Václava Klause mají tu banální vlastnost, že předmět svého uctívání vlastně pořádně neznají. Což se týká hlavně těch, pro něž je Klaus ztělesněním jejich vlastních představ o autentické pravici. Avšak těmto lidem, často osobně zasaženým některou z bohaté škály nespravedlností komunistického režimu, autentická pravice splývá především s jasným a zřetelným odmítnutím komunismu, s lustračním zákonem, s ostrakizací komunistů a s rozsáhlými restitucemi, stručně řečeno se snahou o nápravu a odčinění křivd. Tedy právě s tím, co Václav Klaus vždy buď rovnou odmítal, nebo přijal z taktických důvodů především jako důsledek tlaku členské základny ODS, pro nějž měl - alespoň v určitých případech - až vytříbený cit. S mírnou nadsázkou řečeno Václav Klaus chápal „debolševizaci" jako změnu pravidel hry a už skoro ničeho jiného, jako nahrazení státního dirigismu modelem, kde převažují síly trhu.

Nehodlám zde rozpoutávat polemiku, zda je to správné nebo špatné, nyní mi jde pouze o vystižení Klausova politického profilu. A do něj autenticky, integrálně a dlouhodobě patří odmítání (či maximálně vlažné přijetí) restitucí jako takových, restituce církevního majetku nevyjímaje, respektování sil, jež se mohou vykázat vysokou volební podporou (například HZDS Vladimíra Mečiara), zdrženlivost vůči americké politice „humanistického" využití masivní letecké převahy v mezinárodních vztazích a - nejpozději od jara 2002 - ostrá „protisudetská" rétorika, původně snad i trochu účelově nasazená pro potřeby volební kampaně v parlamentních volbách. Přičteme-li kritický vztah k určitým aspektům evropské integrace, dostaneme - jak se říká - balíček názorů a postojů, který je komunistům svým způsobem velmi blízký. Klause tak opravdu mohli docela dobře vnímat jako kladivo na Vlka, Posselta a Brusel. Ale ani tyto „spřízněnosti před volbou" by asi nestačily, kdyby nebylo dalšího standardního prvku Klausovy politické výbavy - podobenství o malém zpětném zrcátku.

„Máme společně obývané území i společnou historii. K té se obracejme ve vážných chvílích a hledejme v ní poučení a inspiraci pro časy budoucí. Nepokoušejme se ji však napravovat nebo odčiňovat," pronesl prezidentský kandidát Klaus 28. 2. 2003 ve Španělském sále. Zpětné zrcátko je zde redukováno do podoby svátečního instrumentu, na nějž a do nějž se při běžné jízdě už ani nehledí. Pak může být antikomunismus - dosud jeden z konstitutivních programových znaků Klausovy ODS - snadno vykázán ze slušné společnosti, zatímco komunisté jsou právě tím do slušné společnosti naopak přizváni. Komunismus najednou v Klausových mediálních (před)volebních výrocích vystupuje jako netriviální, složitý, komplikovaný, mnohovrstevnatý problém, o němž se dá sice s velkým vypětím napsat esej, nikoliv však pronést jasný, čitelný a zřetelný soud. Za vhodné pro otevřenou diskusi je označeno - nutno dodat, že zcela správně - téma Evropské unie, zatímco diskuse o komunismu, jeho povaze a zločinech, které má na svém kontě, diskuse, jež v České republice dosud pořádně neproběhla, je naopak vykázána na smetiště dějin, za horizont zpětného zrcátka.

Přitom ještě 25. února odpověděl úřadující předseda ODS Mirek Topolánek v anketě Lidových novin na otázku, zda hrozí vstup KSČM do vlády, takto: „Koalice ČSSD s komunisty na radnicích severomoravských i jiných měst má evidentně sloužit jako zkouška toho, co všechno ještě voliči unesou. K naší lítosti se nekonaly žádné protestní akce, lidé nevyšli do ulic. ... Historická nepoučitelnost sociální demokracie v této otázce je děsivá a pro naši zemi může mít smrtící důsledky." Kam s touto dvojakou hrou dojde ODS, to je její věc, avšak jaké důsledky při­nesou „naší zemi" způsob Klausova zvolení a sliby, které komunistům dal?

Není jistě náhoda, že v předvečer Klausovy inaugurace označil Miroslav Grebeníček bohumínské usnesení, ve kterém si ČSSD zakázala spolupracovat s komunisty, za „tlamocvik" a pokračoval: „Mě bohumínské usnesení nezajímá. Život je úplně jinde. ... to vyčichlo. To už nemá vůbec žádnou platnost." To samé lze říci nejen o generálním zákazu spolupráce s KSČM, dosud formálně platném v ODS, ale především o „bohumínském usnesení" celé české polistopadové společnosti. S Klausovým zvolením patrně definitivně „vyčichlo" a poukazovat na něj už není ničím víc než pouhým „tlamocvikem". To je cena, kterou Václav Klaus, ODS i celá česká společnost patrně zaplatí za Klausovo zvolení hlavou státu. Copak Václav Klaus uvidí, bude-li mít na konci svého mandátu odvahu pohlédnout do zpětného zrcátka? Vzdalující se nápis u silnice „Profesor Klaus Faust, druhý prezident České republiky"?

Někdo by mohl namítnout, že se vzdaluji politickému realismu. Proto musím na závěr zmínit jeden podle mého soudu dosti realistický vzor, navíc vzor politického působení nepřímo volených a spíše reprezentativních prezidentů. Je jím Richard von Weiszäcker, v letech 1984-1994 prezident Spolkové republiky Německo, jenž v roce 1985, u příležitosti čtyřicátého výročí konce druhé světové války, pronesl řeč, která je dodnes považována za politicky závazný výklad německých dějin. „Osmý květen", prohlásil von Weizsäcker 8. 5. 1985 ve Spolkovém sněmu, „byl dnem osvobození. Všechny nás osvobodil od nacistického despotického systému opovrhujícího člověkem. Pro toto osvobození ovšem nikdo nebude zapomínat, jak velké křivdy pro mnoho lidí toho dne teprve začaly a poté následovaly. My však nesmíme vidět v konci války příčinu všech útěků, pronásledování a nesvobody. Ta spočívá mnohem spíše v jejím začátku a v začátku oné despocie, která vedla k válce; 8. květen 1945 nesmíme oddělovat od 30. ledna 1933."

Weizsäckerovo zdůraznění nutnosti vnímat následnost historických událostí je oblíbenou myšlenkou českých politiků, hovoří-li o odsunu Němců. Avšak kdo z nich dnes dokáže pojmenovat české zasuté trauma - „neprodiskutovaných" čtyřicet let komunistické despocie - stejně státnickou řečí, jako to dokázal Richard von Weizsäcker v případě nacismu? Což je úkol především pro prezidenta, v jehož roli navíc Václav Havel neobstál tak, jak se od něj ještě počátkem devadesátých let mohlo očekávat. Václav Klaus se ho však zřekl ještě předtím, než byl - a právě i za ono zřeknutí se - zvolen hlavou českého státu. A to je třeba vnímat nikoliv jako pouhou kaňku, ale jako zásadní politický akt.