Ofenzíva české levice

Kdo sleduje běžné komentáře, získá dojem, že českou levici nečeká nic dobrého, nestojí-li rovnou před politickou katastrofou. Ano, vládní reforma státních financí byla a je sporná obsahem i vyhlídkami. Sociální demokraté sice vládnou již ve druhém funkčním období, avšak v křehké koalici s partnery zjevně sledujícími vlastní cíle. V některé z nejbližších zatáček také číhá na svou příležitost KSČM. Aktivity vlády podstatně komplikují rozpory v ČSSD, související právě se vztahem sociálních demokratů ke komunistům. Přes to všechno ale celková situace vypadá tak, že ČSSD bude muset nadále vládnout, i kdyby ji to samu mrzelo. Kulturní a politické klima v ČR se v posledních letech totiž podstatně upravilo podle levicových, kolektivistických myšlenkových schémat a zvyklostí. Možná že česká veřejnost dnes pracuje a žije "kapitalisticky", protože jí nic jiného nezbývá. Podstatná část z nás však nadále myslí socialisticky. Dík staleté výchově a některým trvalým kolektivistickým předsudkům se na jiný způsob uvažování ani nezmůžeme.

Nezastírejme si, že propagandistická ofenzíva, vedená v posledních letech především levicovou publicistikou, v podstatě uspěla. Slovo kapitalismus se už zase v širší veřejnosti stalo nadávkou, ačkoliv tomuto tržnímu systému skoro všichni vděčíme za významné rozšíření životních vyhlídek. Do veřejného vědomí se rovněž prosadila po léta pěstovaná představa, že neúspěšná privatizace "nám" zničila "naše" kvetoucí národní hospodářství. Do nevědomí jsou odsunuty historické skutečnosti z doby před rokem 1990 jako například výroba pro výrobu, zahraniční obchod, který po sobě zanechal stamiliardové nedobytné pohledávky, zapomenuty jsou fronty na toaletní papír či nedostatek odění (například bot!). Chceme si pamatovat pouze to, co chceme, například že socialistická soustava ve stavu rozkladu vyžadovala ve své poslední fázi jen pohodlný pracovní výkon zbavený konkurence. Vzpomínáme na korupčně nízké ceny základních životních potřeb.

Kdysi prý bylo dobře. To dobře nám podle levicové propagandy bylo vzato, protože privatizace neměla "pevný právní rámec". To je sama o sobě velice zajímavá představa, která dává nahlédnout pod povrch českého vnímání demokracie. Neptejte se, kdo a do kdy měl ten rámec vytvořit. Snad komunismem vychovaní právníci? Za kolik desetiletí by ta nevídaná zplodina byla zhotovena? Kdo by dozíral na praktické uplatnění "pevného rámce"? StB? O tom všem by se dalo dlouho debatovat a ještě déle žertovat. Charakteristické je, že zastánci té představy dodnes nezveřejnili ani hrubý náčrt, jak onen mýtický právní dohled nad privatizacemi mohl vyhlížet. Přesto zůstává to podstatné. Existuje živý přízrak josefínské reformy, podle níž by socialismus sám sebe spořádaně demoloval pod dozorem socialistických úředníků a policistů. A tato osvícenská vidina zapustila v posledních letech v české veřejnosti pevné kořeny. Z představy "pevného právního rámce", který by zaručil cosi nevídaného, totiž spořádanou a spravedlivou majetkovou revoluci, může těžit levicová propaganda donekonečna.

Propagandistické tažení levice však zdaleka neskončilo dosavadními úspěchy. Na řadě jsou asi restituce. Zatím jsou zpochybňovány jednotlivé případy. Kauzy urozených pánů, ucházejících se o rodinný majetek, nabízejí záminky ke vzrušujícím a tak demagogicky vedeným kampaním, že připomínají komunistická mediální tažení z let 1946-1947. Dost možná už nejsme vzdáleni době, kdy bude restituční proces jako celek zpochybňován podobně důrazně a úspěšně jako privatizace. Vždy lze poukázat na jednotlivé případy, kdy se majetek vrátil do rukou těch, kteří s ním neumějí zacházet. Nároční domácí pánové, ale i majitelé nevýnosných nemovitostí, kteří se nemohou postarat o jejich údržbu, se stanou snadnými oběťmi skandalizace. Za nimi nastoupí na mediální a politický pranýř neúspěšní farmáři. Nebude nutno vyžadovat odvolání privatizací a restitucí. Levici postačí argumentace vytvářející obecný pocit "takhle už to dál nejde, něco se musí stát"! Copak se asi stane?

V další fázi se dočkáme promyšlených úvah i fejetonistických šotů kritizujících příliš jednobarevnou ekonomiku. Dozvíme se, že naše současné zákony jednostranně preferují soukromý sektor, že by bylo zdrávo obohatit naši hospodářskou soustavu o "zákonem zajištěné" družstevní a zejména státní vlastnictví. Vždyť podniky, které budou opět patřit "všem", jistě významně napomohou v boji s tíživou nezaměstnaností. Kdo odolá argumentaci, která se bude dovolávat údajně spravedlivého zvýhodnění veřejného vlastnictví jako základu vskutku občanské společnosti? A hlavně: kdo odolá nabídce čerstvých manažerských míst ve státních podnicích množících se samoplozením? Bude zbytečné namítat něco o rentabilitě. Marno vysvětlovat, že sto aut jezdících vlevo mezi tisícovkami kamionů uhánějících vpravo nezpůsobí nic jiného než opakované ekonomické karamboly. I ti, kdo budou pečlivě argumentovat pro odvrat od příliš pravicové, příliš soukromokapitalistické ekonomiky, i oni budou chápat, že jejich vize v praxi nevyhnutelně povadne. S havarijními důsledky však budou předem počítat. Pro veřejnost se stane kolektivistická vize smíšené ekonomiky poměrně přijatelná, bude-li propagována pod heslem "Na každého Čecha zbude jeho trocha!" A nebude-li očekávání naplněno? Pak se hlasitě zvolá: "Něco se musí stát!"

Tyto plány asi nechová ani Vladimír Špidla, ani jeho politické okolí. Hybatele, regulující toky ponorných propagandistických proudů, hledejme spíše mezi těmi, kdo jsou prosti konkrétní politické zkušenosti s mocí a nejsou tudíž zatížení nepříjemnými zážitky reálné odpovědnosti za hospodářský vývoj. Jde jistě o některé bývalé členy KSČ a nynější KSČM. Ale nejvlivnější jsou ti mediální praktici, kteří sice v podstatě uvažují komunisticky, ale nevědí to o sobě. Zkuste jim říct do očí, že vlastně nejsou demokraty, nýbrž ve skutečnosti bojovnými marxleninistickými aktivisty. Do krve se urazí a budou pilně dokazovat, že právě oni bojovali a bojují proti komunismu. Budou mít svým způsobem pravdu. Ti lidé vesměs bojují proti komunistické minulosti, ale zároveň jaksi za komunistickou budoucnost. Je jich v mediálním i politickém světě poměrně dost a vydávají celkem upřímná svědectví o trvalém chaosu v českých duších. Poznáte je celkem snadno. Vyslovte před nimi jediné slovo: peníze.

Kryptomarxisté vesměs ofenzivně odmítají peníze v roli společenského ekvivalentu a vůbec si je už nepřejí vidět jako regulativ lidských vztahů. To nejdůležitější (všeobecné vzdělání, politický život, vědecký výzkum, umělecká tvorba atd.) má být podle jejich mínění vyňato z běžných tržních vztahů, nejraději opatrováno ve speciálních, státem spravovaných rezervacích. Právě tito komunisté na zapřenou, o nichž bychom mohli opět mluvit jako o Leninových "užitečných idiotech", kdyby bylo jasné, komu jsou vlastně užiteční, tvrdí, že peníze neznamenají možnosti, nýbrž pouta. Proto bychom se peněz měli zbavit a opět je nahradit státem přidělovanými poukázkami na odběr životních potřeb. Vidina společnosti osvobozené od vlivu peněz je rovna marxistické vizi ideální beztřídní společnosti. Takže je nám opět slibována svoboda ležící kdesi v neznámu. Ve skutečnosti právo vydělávat peníze a vlastnit majetek je jednou z mála jakžtakž reálných záruk osobní svobody jednotlivce, jež dosud nabízí urbanizovaná společnost, tak jako v agrární společnosti osobní svoboda souvisela s vlastnictvím půdy.

Rudí i narůžovělí liberálové a radikalizující zelení naprosto neuznávají poměrně průkaznou historickou zkušenost. Všude tam, kde byly peníze zbaveny běžné role, již hrají v relativně fungující tržní společnosti, je skoro vždy nahradila síla. Regulativem společenských poměrů a lidských vztahů se stala holá moc: husitská, robbespierovská, leninská, hitlerovská, stalinská, castrovská, polpotovská moc. Vliv peněz jistě lze dočasně nahradit fyzickou silou represivních orgánů. Ale svoboda tak nevzniká. Peníze samy o sobě nenastolují svobodu, ale nemáte-li možnost volby, jak je vydělat a utratit, nezbývá z vaší svobody téměř nic. Můžete si pouze myslet své - a to je úzká životní možnost. Fyzická moc ozdobená ideologií dokonce nastoluje mnohem příkřejší kastovní rozdělení lidské obce než peníze v tržním systému.

Intelektuální levici, hluboce polemizující s parlamentarismem, poznáte právě podle toho, že většinou nemá nic proti tomu, aby se holá síla stala ekvivalentem lidských schopností a regulativem společenských vztahů. Kryptoleninista vlastně nenamítá nic proti klacku v rukou údajně "správných lidí". Levice dokonce zbožšťuje silný stát, jenž je koncentrátem moci a určuje, co kdo smí a nesmí vlastnit. Čím více moci nad světem máš a uplatňuješ, tím více jsi člověkem. Zbožštělý stát symbolizuje svrchovanou moc člověka nad člověkem i nad přírodou. Proto levice nenávidí úsloví "žít a nechat žít"; příčí se totiž principu koncentrované moci. Také soukromé vlastnictví představované penězi se příčí svrchované síle státu. Ovšem v ideální, ničím neomezenou moc člověka nad člověkem a přírodou a v nezbytnost silného národního státu věří i leckdo, kdo se o sobě domnívá, že je ryze liberálním liberálem. Proto se u nás od jisté doby velmi nešťastným způsobem stírají hranice mezi levicovými a pravicovými veřejnými iniciativami.

Levice ráda dělí peníze na "čisté", tedy spravované státem, a ty ostatní, které jsou zásadně podezřelé, ne-li rovnou špinavé. Termín "špinavé peníze" prorostl naším vědomím, ač sám o sobě mnoho smyslu neobsahuje. Před několika lety jsem šel se svou ženou divadla. Při nastupování do tramvaje ji okradl kapsář. Protože ztrátu rychle zjistila a situace byla přehledná, milého lapku jsem s trochou štěstí zachytil a peněženku jsem z něho na místě zase vytřepal. Peníze se tedy rychle vrátily k původní majitelce. Znamená tato příhoda, že se jednalo napřed o "čisté peníze" v kabelce mé ženy, pak na několik málo minut o "špinavé peníze" v majetku loupežníka, aby po mém brachiálním zásahu bankovky a mince opět prudce zbělely? Drobná zkušenost by ovšem mohla být ještě rozvedena do podrobností: kdybych při opětném získávání manželčiny peněženky vyrazil kapsáři zub nebo pohmoždil ruku, možná by se obsah peněženky mé ženy zase poněkud umazal, protože já bych se octl v konfliktu se zákonem. To všechno je přece nesmysl. Peníze byly stále tytéž. Pouze zákonné a nezákonné způsoby jejich držení, ztráty a opětného nabytí se lišily a liší.

Představa "špinavých peněz" nebere v úvahu něco velice podstatného. Rozdíl mezi správným a nesprávným se týká pouze skutků člověka a jeho svědomí, nikoliv věci. Pojem "špinavých peněz" je symbolem záměrně nedomyšleného vyjadřování, jež se však stalo účinným nástrojem kolektivistické demagogie. Jsi-li v podezření, že jsi umazán od "špinavých peněz", lze na tebe pohlížet jako na méněcennou osobu, na niž by se v budoucnosti mohla vztahovat rozličná mimořádná, leč "spravedlivá" opatření.

Je třeba se obávat naší politické budoucnosti? Všimneme-li si, čeho se levici za poslední léta podařilo docílit pilným obráběním českého veřejného mínění, nevyhneme se jisté tísni. Jedním z největších levicových úspěchů je zkáza nejen aktuálních politických možností, ale především myšlenkové odvahy české pravice. Ta už byla, kromě několika statečných publicistů, vesměs vypuzena z médií s masovým vlivem a v podstatě mlčky přihlíží destrukci své budoucnosti. Mezitím hlavní polemické úsilí české pravice kupodivu směřuje proti EU a landsmanšaftům.

Dosavadní vliv opatření spojovaných se vstupem ČR do EU se jeví v této souvislosti jako krátkodobý a téměř bezvýznamný. O české vědomí se bojuje v Česku a českými prostředky a levice tento boj už řadu let vyhrává. Není to jen následek soustavných a úspěšných levých aktivit. Pomalé, ale soustavné překlápění českého myšlení doleva je i důsledkem myšlenkového oslabení a politických chyb postupně postihnuvších českou politickou pravici po roce 1997.

Je úkolem skutečné pravice, aby neúnavně vysvětlovala, že majetek a dokonce peníze na svobodném trhu jsou jednou z významných záruk možnosti volby a tudíž lidské svobody. Většinou to dobře chápe Anglosas. Čech se však za praktickou představu svobody, nad níž by nebděl osvícenský dozorce, stydí - alespoň ten Čech, který upřednostňuje vliv úředníka před podnikatelem, úředního správce státního majetku před soukromým majitelem.

Pavel Švanda (1936), publicista, spisovatel, esejista, básník. V současnosti vyučuje na divadelní fakultě JAMU v Brně.