Otazníky a naděje iráckých voleb

Irák má za sebou první svobodné volby po padesáti letech. Na komentáře samotných výsledků, jež Irácká ústřední volební komise oznámila 14 dnů po samotném hlasování, je ještě relativně brzy. Vyjádření k samotnému průběhu a okolnostem voleb se však pohybují od nadšeného optimismu přes opatrnou skepsi až po temné předpovědi irácké povolební budoucnosti.

Euforie volebního „příměří"

Před samotnými volbami byl ojedinělý i takový optimismus, který by připouštěl, že se hlasování odehraje v klidu. Přesto se během 30. ledna ani bezprostředně po uzavření volebních místností nekonala až na několik výjimek, které bohužel ke koloritu irácké bezpečnostní situace už jaksi patří (tak to alespoň vnímáme my, vnější pozorovatelé), krvavá lázeň, jíž vyhrožoval samozvaný vůdce iráckých povstalců Abú Músá Zarkáví. Z tohoto hlediska lze tedy proběhnuvší irácké volby hodnotit jako úspěšné. Optimistické hlasy, které jejich odpůrci připisují především americkým médiím, mohou označovat za úspěch i potvrzenou nadpoloviční volební účast (konkrétně přes 60 % oprávněných voličů). Znamená to, že se Iráčané ve většině nedali zastrašit velmi realistickými hrozbami. Přestože vnější pozorovatel vnímá i skrze preferenci médií spíše zprávy o útocích na spojenecká vojska a cizí státní příslušníky, pravdou je, že z desetitisíců obětí na území Iráku za poslední dva roky tvoří většinu Iráčané. Drtivou většinu z nich přitom nelze připsat na vrub samotnému spojeneckému útoku a válce z počátku roku 2003, ale až následným sebevražedným akcím a útokům povstalců proti prozatímní vládě, koaličním jednotkám a všem, kdo jim napomáhají v řadách policie či chatrné státní správy. Ve volební den bylo na ulicích iráckých měst slyšet zpěv a veselí. Ti, kdo přišli k hlasování, vítali tuto možnost zdviženými palci, na nichž otisk nesmazatelného inkoustu indikoval skutečnost, že se voleb zúčastnili. Někteří označovali sami sebe za „sebevražedné voliče" v narážce na Zarkávího výhrůžky a v hořce ironickém vzdoru vůči realitě sebevražedných útoků.

To vše může optimista považovat za důkazy úspěšnosti voleb, které mohou znamenat počátek zcela nové éry Iráku, počátek vytvoření vlády, již budou obyvatelé skutečně vnímat jako svoji, nikoli oktrojovanou zvenčí, a která bude po vytvoření ústavy vládnout podle skutečně demokratických principů. Pesimista naopak upozorní na to, že povstalci neměli příležitost utopit hlasování v krvi díky nadstandardním bezpečnostním opatřením, která nasadila prozatímní vláda i spojenecké jednotky, a na to, že zrod irácké demokracie nelze výjimečným stavem zaštiťovat donekonečna. K incidentům, které za sebou nechávají větší počet obětí, skutečně dochází opět až nyní. Spíše se však vrátila drsná realita útoků na prozatímní mocenské složky, jež byla na moment přerušená relativním volebním klidem. To, že by proběhnuvší volby přinesly samy o sobě okamžité zklidnění situace, nemohli očekávat ani samotní Iráčané. Jejich naděje se upínaly spíše k dlouhodobému efektu vytvoření vlastních důvěryhodných institucí, které by měly být schopny nejen vytvořit novou ústavu, jak se od nového prozatímního parlamentu očekává, ale také řešit každodenní složité problémy zásobování, rozvrácené irácké ekonomiky či vysoké kriminality. Sílu činit zázraky přes noc formální akt svobodného hlasování nemá, to vědí ti, kdo zažili jakoukoli transformaci totalitního režimu v režim jiný (záměrně nepíši „demokratický"), velmi dobře.

Experiment jménem demokratizace?

Závažnější jsou již argumenty, které zpochybňují samotnou možnost fungování systému, jenž měly svobodné volby v Iráku založit. Řada komentátorů nazývá tento proces „nastolením demokracie" zvnějšku a experimentem, na jehož počátku navíc stála ozbrojená intervence. Podle nich volby samy o sobě demokracii do Iráku nepřinesou. Na jejich straně stojí některé silné argumenty, které se netýkají jen samotného průběhu voleb, jenž údajně ani přes přítomnost pozorovatelů a novinářů nebyl stoprocentně regulérní. Z odlehlejších částí Iráku přicházely stížnosti na to, že mnohým voličům v sunnitských oblastech nebylo umožněno plnohodnotně se hlasování zúčastnit, či zprávy o tom, že většinoví (a ve volbách vítězní) šíité se na některých místech dopustili volebních podvodů, s jejichž pomocí multiplikovali svoje hlasy a naopak nespravedlivě naložili s hlasy menšinových sunnitů. Závažná je především skutečnost, že zdůrazňovaná 60 % volební účast vzhledem k nesmírné heterogenitě Iráku (především náboženské, etnické, kmenové), zdaleka neznamená, že nový, svobodně zvolený prozatímní parlament a vláda budou institucemi všech. Faktem je velmi nízká účast za Husajna vládnoucích, početně však menšinových sunnitů. Podstatné je i to, proč se tak stalo. V oblastech tzv. sunnitského trojúhelníku v okolí Bagdádu, kde se před volbami očekávalo nejprudší násilí, většina sunnitů dodržovala bojkot voleb, který zastrašovací formou fatwy nad potenciálními účastníky hlasování vnuceného americkými okupanty vyhlásil duchovní vůdce Háris ad-Dárí. Sunnity tak před účastí ve volbách zrazovala jejich vlastní náboženská komunita. K bojkotu se po událostech ve Fallúdži z listopadu 2004, kde kritickou bezpečnostní situaci mohl řešit jen razantní zásah jednotek prozatímní vlády a spojenců, přidal i největší sunnitský subjekt - Irácká islámská strana. Sunnité tak budou dle oznámených volebních výsledků reprezentováni v novém parlamentu jen šíitsko-sunnitskou koalicí Irácký seznam dosavadního premiéra Alávího, kterou navíc většina z nich neuznává.

K těm, kdo nevěří v zázračnou iráckou demokratizaci a podepírají své přesvědčení velmi reálnými argumenty, se na stránkách časopisu Newsweek nedávno zařadil i americký politolog Fareed Zakaria, autor konceptu tzv. neliberální demokracie. Jedná se o jakousi hybridní formu režimu na pomezí demokratického a nedemokratického zřízení, jejíž praktické příklady vyrostly v poměrně hojném počtu po poslední vlně demokratizace zahrnující bývalé komunistické režimy, a to zejména na troskách někdejšího SSSR. Zakaria opírá svoji kritiku přehnaného optimismu v souvislosti s iráckými volbami o argumenty, které dokazují, že v Iráku neexistují podmínky pro vznik standardní demokracie. Může vzniknout pouze režim hybridního, fasádního typu, který demokracii připomíná jen formou, např. tím, že se v určeném čase odehrávají tzv. svobodné volby, jejichž výsledek je však předem jasný. Skutečný politický boj, v němž se hraje o mocenskou převahu, se totiž odehrává ve vnějškově demokratických kulisách, ale podle zcela jiných pravidel, podle nepsané regule, že moc má ten, kdo má peníze, kdo ovládá neliberální ekonomiku, kdo je zadobře s kmenovými a regionálními autoritami či kdo ovládá mysl lidí např. pomocí silné náboženské ideologie.

Prvním argumentem pro vývoj takového režimu v Iráku je dle Zakarii heterogenita země. To, že Irák po zmizení Saddámovy kurately strachu jen obtížně hledá společného jmenovatele, prokázaly i problémy jednotlivých kandidujících stran s nalezením témat, která by oslovovala voliče napříč etnickými a náboženskými liniemi. I nejsilnější strany a koalice, vítězné Sjednocené irácké spojenectví, Spojenectví Kurdistánu či Irácká islámská strana, která volby bojkotovala, byly primárně vnímány jako uskupení šíitská, kurdská, respektive sunnitská. To podle Zakarii povede k úplnému vydělení některé z jasně identifikovatelných skupin z politického procesu (což se již částečně děje v případě sunnitů).

Dalším příznakem je absence fungující tržní ekonomiky a koncentrace hospodářského potenciálu v rukou nemnoha. Zakaria upozorňuje na to, že právě takový byl osud ropného bohatství ve středoasijských postsovětských republikách. Katastrofální stav irácké ekonomiky v současnosti dokládá vysoká nezaměstnanost, vysoké ceny pohonných hmot v zemi, která disponuje ohromnými zásobami ropy a zemního plynu, nedostatky v zásobování elektřinou a pitnou vodou. Irácká ekonomika je v začarovaném kruhu z velké části kvůli bezpečnostní situaci, která jí jednak zabraňuje normálně fungovat na elementární úrovni (nelze adekvátně poskytovat základní služby, protože obchody a továrny v rizikových oblastech nemohou dodržovat pracovní dobu) a jednak vyhnala ze země zahraniční investice. Nelze však samozřejmě zapomenout ani na všudypřítomnou korupci, z níž prozatímní vládu zhusta obviňují její nepřátelé, na to, že humanitární pomoc se ztrácí nejen vinou bezpečnostní situace, a na to, že irácká kmenová společnost zdaleka není rovnostářská (a nebyla jí ani za Husajna). To vše podporuje Zakariovy argumenty.

V neposlední řadě Zakaria upozorňuje na kulturní a ideové překážky demokratizace Iráku a zdaleka tím nemá na mysli jen to, že jde o islámský stát. V případě současného Iráku samozřejmě nelze hovořit o občanské společnosti apod. Jedná se koneckonců o sféru, na jejíž úrovni probíhá demokratizace nejobtížněji a nejdéle. Mnohde se o její existenci a významu přou ještě mnoho let po proběhnuvším zlomu, jinde o ní raději nehovoří vůbec. Zakaria je v tomto smyslu skeptický k demokratizaci společnosti, v níž se voliči dostavují k volbám podle toho, zda duchovní vůdcové jejich komunit hrozí pekelným ohněm za (ne)účast, v níž hlasují pro jména, která jim doporučí hlavy kmenové nebo náboženské komunity, v níž starosta hlavního města hodlá postavit namísto sochy Saddáma Husajna v nadživotní velikosti stejně velkou sochu George Bushe a v níž projevy radosti nad účastí ve volbách připomínaly některým přímým pozorovatelům organizované zdravice určené ještě před pár lety vůdci strany Baas.

Jaký mír pro Irák?

Irácká realita je nesmírně složitá a akt voleb ji přes noc neproměnil v jasnou rovnici. Každý pokus o její hodnocení zvnějšku, každý pokus o hledání jiných paralel či o její zaškatulkování podle známých (ať již politologických či jiných) kategorií hrozí neadekvátním zjednodušením, v němž se ztratí řada důležitých rozměrů, na něž se ve změti optimistických i pesimistických analýz zapomíná. Irácké volby jsou jen prvním krokem v dlouhém procesu, na jehož konci má být ústava a regulérní volby stálých institucí. Ty samozřejmě nepřinesou do země, jež má za sebou takovou minulost jako Irák, westminsterskou demokracii.

Demokracie je ideál, k němuž se během posledních dvou staletí po různých cestách přibližují nejrozmanitější režimy. Podstatné je, jak svoji politickou budoucnost v souvislosti se svobodnými volbami, které bezesporu představují akt formální demokracie, vnímají samotní obyvatelé Iráku. Řada z nich přišla k volbám s očekáváním. S nadějí na vytvoření vlastních institucí, a to nejen kvůli nedůvěře v přítomnost cizích vojsk, ale také tváří v tvář nepokryté snaze okolních států (především Íránu) uplatnit v oslabené zemi vliv politickými tlaky i prostřednictvím fundamentalistických bojůvek. S nadějí na to, že tyto instituce budou řešit palčivé problémy každodenního života, k nimž nepatří jen vybuchující bomby.

Každá z těchto malých nadějí ovšem vyvolává celý zástup otazníků. Za všechny snad jen ty, které se týkají samotné možnosti nových institucí naplnit očekávání do nich vkládané a získat důvěru skutečně všech relevantních skupin v Iráku. Ve volbách se výrazně prosadilo Spojenectví Kurdistánu, naopak sunnité se od vzniku nových institucí většinově distancují. Čeká tedy povolební Irák desintegrace a pád do ještě většího chaosu, nebo mají naději výzvy dosavadního prezidenta Ghází Adžil Javara, aby se všechny hlavní kmenové a náboženské komunity spojily v účasti na vládě a na přípravě ústavy? Měl by v Iráku šanci vzhledem k jeho heterogenitě nějaký typ konsociačního uspořádání zakotvený v ústavě (podobně jako jej známe z Daytonských dohod a posléze z ústavy pro Bosnu a Herzegovinu)? A bylo by možné takovéhoto uspořádání docílit bez politické intervence zvnějšku (např. ze strany OSN), resp. bez politického tlaku spojenců? Mohou instituce, byť svobodně zvolené, avšak disponující četnými nepřáteli, zvládnout složitou bezpečnostní situaci a boj s povstalci?

Irácké volby už některé drobné naděje potvrdily a dokonce předčily některá očekávání. Před jejich konáním jen malá část zasvěcených věřila, že se uskuteční na celém území Iráku a ve stanoveném termínu. Irácká ústřední volební komise, která měla zpočátku nesmírné problémy s registrací voličů, distribucí lístků i vysvětlením samotného volebního systému voličům, svou práci nakonec dokončila v relativním poklidu a výsledky zveřejnila o 14 dnů dříve, než jak uváděly původní optimistické předpoklady.

Lednové volby v Iráku nelze glorifikovat a nelze od nich očekávat příliš. Nelze je ani vinit za to, že zvýraznily některé otazníky, které v sobě irácká realita dlouhá léta nesla a které za Husajnovy vlády pouze nebyly pro vnějšího pozorovatele a pro média bezprostředně viditelné. Politická budoucnost bude vyžadovat velmi mnoho od samotných Iráčanů. Politický osud země bude nyní více než předtím záviset i na tom, jak oni sami s povolební realitou naloží a jak v ní obstojí. V iráckém případě je optimismus málokdy skutečně na místě. Volby a otevřenou budoucnost Iráku však předem nezatracujme jen proto, že nemohou nabízet více než naději s otazníkem.