Pád Lisabonské smlouvy jako redefinování Evropy?

Návrh Lisabonské smlouvy, neboli euroústavy číslo dvě, byl irskými voliči potopen. Třetí „ne" v řadě (těch zemí, které hlasovaly o zastřešujícím evropském dokumentu v referendu, vyjma Španělska) již nelze považovat za náhodu, ale za jasně varovný ukazatel toho, nakolik se projekt evropské integrace vzdálil zdroji jakékoli legitimní moci - tedy lidu.

Tábory odpůrců (stejně jako zastánců) Lisabonské smlouvy k irskému referendu vzhlížely s nadějemi, ale také s pocitem jistých obav. Naplní se varování architektů evropské centralizace o tom, že nepřijetí Lisabonské smlouvy způsobí paralýzu Evropy? Vše ukazuje na to, že ne. Na druhou stranu ovšem nemají k přehnané radosti důvod ani euroskeptici.

Zatímco nemalé procento hlavních architektů Lisabonské smlouvy hovoří o tom, že v případě jejího nepřijetí se EU ocitne v institucionální krizi, odpůrci hovoří o konci národního státu. Obě strany mají překvapivě pravdu. Ovšem každá s jedním velkým „ale".

Institucionální krize

Faktem je, že Evropská unie se v institucionální krizi nachází. Nepřijetí Lisabonské smlouvy může tuto krizi na určitou, byť přechodnou dobu možná prohloubit, ale jinak na ni nebude mít zásadnější vliv. Evropská integrace je dnes holým faktem, s jehož ontologickou podstatou nehnou ani její odpůrci, ani jedinci, kteří v ní spatřují jen světlé zítřky.

Problémem současné Evropy je, že se určitými mechanismy sice pokouší adekvátně odpovídat na výzvy globalizace a nutnosti kontinentálně-civilizační spolupráce ve snaze obstát vůči nově se konstituujícím kontinentálním blokům okolního světa, ale bere si příliš velké sousto najednou a stejně tak nemá příliš jasno ohledně své budoucnosti.

Ví, že chce jít dál, ale není si jistá jak. Neví, jestli být „Festung Europa", nebo zda přijmout Turecko, a tím logicky v budoucnu otevřít dveře i Gruzii, Izraeli nebo Arménii. Bude to potom ještě stále Evropská unie? Neví, zda se chce stát soběstačným hráčem na mezinárodním poli s dobrými vztahy jak se západem, tak s východem, nebo bude jakýmsi předsunutým stanovištěm Spojených států. Čelí odcizení obyvatel Evropy, ale místo toho, aby v reakci na to poukázala na přihlášení se ke skutečným evropským hodnotám formou zdůraznění role přímé demokracie, dává přednost konstruktivistickým řešením. Nesouhlas s předloženým a nikterak šířeji diskutovaným projektem Lisabonské smlouvy považuje za nepochopení skvělé budoucnosti a vyjadřuje ústy svých vrcholných představitelů pohoršení či úvahy typu „bude se muset zjistit, proč Irové hlasovali tak, jak hlasovali".

Konec národního státu?

Euroskeptici mluví o konci národního státu. Zásadní ale je, že ani případné přijetí Lisabonské smlouvy by národní stát nikterak neomezilo, nezrušilo, nezničilo. Národní stát už dnes de facto neexistuje. Během posledních dvaceti let prošel tento fenomén takovými změnami, že jeho esenciální podstata se vytratila a jako takový pozbyl smyslu. To, co se dnes národním státem, respektive jeho obranou nazývá, spíše vyjadřuje přání jeho obránců než konstatování reálné situace či fungování jeho mechanismu.

Klasická definice národního státu tuto entitu definuje následujícím způsobem: národní stát je typ státu, který spočívá v teritoriálním splynutí státu jakožto geografické a politické jednotky a národa coby nositele jednotky kulturní a etnické. Národ je přitom považován za klíčovou jednotku, která státu poskytuje suverenitu nad daným územím. Pak je ale třeba si položit následující otázku: je národní stát s to obstát v neustále se rozrůstajícím a globalizujícím světě, kde je faktická moc generována nikoli lidem, ale spíše diktátem globálních subjektů, finančních společností a netransparentních skupin?

Rostoucí hospodářská síla USA a bezkonkurenční vliv této světové velmoci na globální politiku byly pro někdejší architekty Evropského společenství inspirací ke konstituování ES. Mnoho kritiků postupující integrace, kteří vidí budoucnost v národním státě, se ve své argumentaci zase odvolává na ekonomickou integraci - že právě u ní by se mělo zůstat a nepostupovat dál. Netuší ale, že spadli do pasti. Bylo to totiž právě sjednocení evropského trhu, co zpřetrhalo všechny zbývající vazby, které činily národní stát národním státem, a definitivně tak odpovědělo na otázku, zda je romantická podoba národního státu z devatenáctého století nadále skutečným a funkčním výrazem uchování původních národních zájmů. Odpověď byla negativní.

Národní stát, zdá se, už není schopen plnit své základní funkce. Je příliš velký, aby řešil malé problémy, a příliš malý, aby řešil problémy velké. Tuto jeho nemohoucnost nejlépe ilustrují dvě charakteristické tendence na mezinárodní scéně, ačkoli nemusejí být ve všech zemích identické (a v některých se dokonce zatím nevyskytují vůbec).

První je evidentní rozpad jednotlivých národních států jako celků vzešlých z absolutistických monarchií a revolučního jakobinismu. V mnoha evropských státech, které se v průběhu 18. a 19. století složitě konstituovaly a sjednocovaly (někdy po vůli obyvatelstva, někdy proti), představují odštěpenecké snahy témata, která zásadním způsobem hýbou tamějším politickým děním.

Charakteristická je Itálie - průmyslový sever země zcela logicky nevidí důvod, proč doplácet na společný „národní" stát všech obyvatel Apeninského poloostrova. Belgie, tento podivný hybridní celek, by už dávno neexistovala, kdyby se podařilo ku spokojenosti Vlámů a Valonů vyřešit spor o Brusel, jehož status je o to pikantnější, že je „hlavním městem" Evropy. Rozpad je však otázkou času. Němci sice bouřlivě oslavili pád Berlínské zdi, ale západní část země nikdy nepřijala část východní zcela za svou, nebo výstižněji - drtivá většina bavorského obyvatelstva je hrdá na svůj „zvláštní" status. A pokud německou národnost neodmítá rovnou a priori, alespoň se v prvé řadě považuje za „Bavory". Španělsko - dění ohledně Basků a Katalánců je obehraná písnička, u Francie vzpomeňme na Korsiku a Bretaň. Nemusíme se však omezovat jen na západ Evropy - viz odštěpenecké snahy Krymu a východní Ukrajiny, kteréžto oblasti tíhnou spíše k Rusku než ke Kyjevu. Zmínit můžeme koneckonců i Kosovo, byť tento případ se na stejnou úroveň s výše zmíněnými postavit nedá - především proto, že šlo (a jde) o proces umělý (podporovaný USA s ohledem na jejich zájmy), nikoli přirozený.

Druhou tendencí je vytváření autocentrických bloků, které agregují moc jednotlivých národních celků do kontinentálního globálního supercelku, schopného obstát v dravé mezinárodní konkurenci a lépe čelit kulturním nebezpečím a vojenským hrozbám. Každý takový blok je přitom jen neformálním subjektem než snahou o vytvoření jakýchkoli umělých impérií. Svět se extrémně zrychlil, propojil a na mezinárodní a geopolitické scéně již není možné uvažovat jen v intencích partikulárních zájmů nespočetného množství jednotlivých nacionalismů.

Jeden blok kolem sebe nepochybně koncentruje Čína, v horizontu několika desítek let dojde s vysokou pravděpodobností k nástupu „vůdčí síly" Afriky. I Jižní Amerika je na dobré cestě stát se významným globálním hráčem. A Spojené státy přes euroatlantické deklarace o vzájemné pomoci a spolupráci často hrají především svou vlastní kartu - za vlastní zájmy.

Evropa je povolána k tomu, aby vybudováním podobného společenství čelila nejenom novým hrozbám, ale především zmíněné konkurenci. V takovém ovzduší není pro tradiční instituci národního státu příliš místa. Lokálním problémům a problémům samosprávy, infrastruktury nebo služeb bude propříště lepší čelit co největší decentralizací (což samozřejmě nutně neznamená uměle posilovat „separatistické" snahy tam, kde obyvatelstvo za svou primární identitu stále v zásadě považuje občanství národního státu - např. Morava). Problémy obranného charakteru, vnější bezpečnosti a do jisté míry i záležitosti finanční a vědecké bude naopak nadále taktické (nebo spíše strategicky nutné) postoupit v souladu s principem subsidiarity na instituce vyšší, evropské.

Otázka, která pak logicky vyvstane, je příznačná: evropská federace, nebo konfederace? Nebo lépe: potřebuje Unie dokument, kterým by shrnula a definovala své základní principy a institucionální základy? Nepochybně ano, ale tím odpověď nekončí. Současná evropská integrace, a návrh Lisabonské smlouvy zvláště, byla založena na centralistické tradici, která veškerou moc konstruktivisticky a teokraticky soustřeďovala na jediné úrovni. Pro ty, kdo si od evropské integrace slibují definitivní odpoutání se od destruktivního působení jednotlivých nacionalismů, nemůže být taková podoba Unie očekávaným krokem vpřed, neboť centralistická Evropa je jen vytvoření nacionalismu nového - sice většího, ale založeného na stejné, revolučně-jakobínské tradici.

Evropa se jistě musí přebudovat. Nemělo by se tak ovšem dít na základě umělém, diktovaném shora, proti vůli „evropského lidu" a za absence široké diskuse o zásadních institucionálních otázkách (jakou je například Lisabonská smlouva). Základ nové Evropy, o které architekti integrace a Lisabonské smlouvy mluví, by měl spočívat v pluralitě jednotlivých identit, jež by byly mírněny a vyvažovány identitou společnou. Je proto na místě zdůraznit, že v případě nepřijetí Lisabonské smlouvy nejde o zásadní událost, která by Evropu paralyzovala, protože už teď je jasné, že nějaký funkční celoevropský institucionální rámec v brzké době přijat bude. Důležité je, že se nepodařilo prosadit dokument, o kterém i spousta vrcholných politiků prohlásila, že jej nečetla, proti vůli občanů. Pro Evropany se nic podstatného nemění, samotné irské „ne" samo o sobě zanikne v moři aktuálních a významnějších událostí. Přesto je naděje, že se stane na první pohled nepatrným, ale pro budoucnost o to zásadnějším okamžikem. Řízení procesu evropské integrace se tak možná vrátí z bruselských kuloárů a podivných mezinárodních setkání zpět do rukou evropského obyvatelstva. V tom je irské „ne" velkou nadějí.

Autor studuje politologii a historii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.