Panáci a jejich sošky

O mrtvých jen dobré, ale všiml si při Oskarech ještě někdo, že všichni a všechno na tomto čtyřapůhodinovém festivalu sebeuctívání bylo nabalzamované? Celý večer je jeden nekonečný ples oživlých mrtvol, velké defilé Doriánů Grayů navlečených do smokingů a večerních rób, jejichž průměrný věk se pohybuje mezi 67 a 22 lety. Je to největší přehlídka úspěchů plastické chirurgie, jaká se kdy shromáždila pod jednou střechou. Je to kabinet kuriozit. Billy Crystal celý večer vtipkuje s hysterií člověka, který se bojí, že ho v zákulisí dohodní vlastní pleš; Jack Nicholson mlsně mžourá, rozvalený na židli jako zvláště prostopášný paša čekající, až mu další tanečnice začne rejdit na klíně; zakonzervovaná Cher soupeří s petrifikovanou Jane Fondovou o nějakou faustovskou cenu v jejich příšerné věčné soutěži.

A to je jen nátěr zakrývající hlubší hrůzu: naprostou, totální, červy prožranou mrtvolnost čehokoliv, co ve filmovém průmyslu platí za myšlenku. Hollywoode, tady je něco pro vás: nápady nejsou totéž co speciální efekty. Nápady totiž nejsou nic mechanického - jsou to originální myšlenky, intelektuální odvaha, poctivosti, radikálních nápady a tak podobně.

Možná že řeknete: vždyť právě odvážná otevřenost novému je to, co nyní Oskary a Hollywood oslavují. Přinejmenším to říkalo několik letošních výherců, bůh žehnej jejich pozlátkovým hlavinkám. Ocenění byli celí bez sebe z vlastní poctivosti, odvahy, radikalismu atd. Bruce Cohen, producent Americké krásy, která získala pět Oskarů, blahořečil DreamWorks, že jim "dal svobodu natočit film, jaký jsme chtěli natočit." Hillary Swanková, která získala Oscara za roly ženy, která žije jako muž, a když její tajemství vyjde najevo, je zabita, prohlásila, že "před čtyřmi roky by tento film vůbec nevznikl."

Druhý den byly všechny články v novinách plné toho, jak Oskary letos vykročily k dospělosti tím, že odměnily "odvážné" myšlenky. Článek na první straně Los Angeles Times opěvoval "galerii oceněných filmů, jejichž zápletky se nořily do znepokojivých či výrazných témat" a Washington Post informoval o "nástupu nové sensibility v srdci filmového establishmentu."

Tak se na to podívejme. Velkým výhercem večera byla Americká krása, která získala pět Oskarů za, slovy Los Angeles Times, "odvážnou esej o předměstském zoufalství v plném hořkém rozkvětu." Román či povídku na toto téma jsme nečetli a film na toto téma jsme neviděli, no, od minulého úterka. Někdo by měl zavolat Sinclairu Lewisovi a říct mu , že hoši od filmu konečně dospěli k jeho pohledu na věc.

Americká krása se zabývá rozkladem rodiny Burnhamových. Na povrchu Burnhamovi žijí konvenčním, spokojeným předměstským životem, ale - a teď to přijde - pod touto fasádou normálnosti se skrývají zkroucené duše trpící tichým zoufalstvím. Počkejte, tohle je opravdu radikální: Burnhamovi, to jsme my. Jak řekl kameraman Americké krásy a filozof Conrad L. Hall, "všichni jsou členy té půvabné dysfunkční rodiny jménem lidský rod." Kámo, to je fakt síla.

Na druhém místě skončil Matrix se čtyřmi Oskary v technických kategoriích. Tento film odvážně vyslovil alegorickou pravdu o hrůze moderního státu drtícího život a duši jednotlivce. Pánové Dostojevkij, Kafka, Huxley, Orwell, Burgess a další se jistě mohou těšit, že šeky s jejich tantiémami jsou již v poště.

Film Pravidla moštárny získal dva Oskary za portrét doktora provádějícího potraty, který má také návyk na éter, ale je zároveň úžasně laskavým ředitelem sirotčince a ani za mák mu nezáleží na materiálním úspěchu a názorech okolního světa. Girl, Interrupted bodoval za portrét naštvané mladé dívky v psychiatrické léčebně. Hleďme! Šokující příběhy ikonoklasmu a rebelie proti společenským normám!

Nejdychtivěji očekávaným okamžikem večera byla píseň "Blame Canada" z kresleného filmu South Park - větší, delší a nesestříhaný v podání Robina Williamse.V písni bylo totiž několik sprostých slov a bylo vysoce pravděpodobné, že úřady zareagují na jejich vyslovení tak, že zastaví představení a všechny lidi na jevišti zbijí obušky. Nesmírně odvážný Williams zazpíval dvě méně sprostá slova a jedna sboristka téměř zazpívala ta nejsprostší. Publikum šílelo a šílelo.

Ta originalita! Ta odvaha! Na konci večera jsem byl docela pohnutý.

20. března 2000

Přeložil Martin Weiss.