Past (nejen) na školáky

Nejkritizovanějším bodem nového školského zákona se stalo ustanovení, které ruší možnost žáků základních škol podávat pro přijímací řízení na školy střední v prvním kole více než jednu přihlášku. Střední školy zároveň nebudou mít povinnost vyhlásit případné druhé kolo přijímacího řízení. Kritikové nového školského zákona hovoří o tom, že taková opatření v praxi naplní dlouhodobý záměr ministerstva regulovat počty studentů na výběrových školách. Na nový zákon mají doplatit nejen samotní žáci, ale i víceletá gymnázia, soukromé střední školy nebo školy s nestandardní či nadstandardní výukou, protože ministerstvo chce vědomě podporovat spíše střední školy jiného typu.
Je nový školský zákon skutečně v rozporu s právem na svobodný výběr vzdělání? Nebo naopak znamená žádoucí racionalizaci problému střetávání nabídky s poptávkou v oblasti středního školství? Do jaké míry zákon řeší další problémy českého školství? Nad těmito otázkami se střetávají dva ředitelé úspěšných pražských gymnázií reprezentujících na jedné straně státní a na straně druhé soukromé školství.
1. Co bude podle Vás v praxi znamenat nové ustanovení týkající se přijímacích zkoušek na střední školy (pro žáky i pro samotné střední školy státního i nestátního typu)?
2. Lze zmíněné ustanovení hodnotit jako cestu k umělé regulaci počtu studentů na výběrových školách a k podpoře středních škol jiného typu, než jsou víceletá gymnázia či školy soukromé? Je to dobrá cesta k podpoře vzniku kvalifikovaných pracovních sil na trhu práce?
3. Do jaké míry podle Vás nový školský zákon přispívá či nepřispívá k řešení nejvýznamnějších problémů českého školství?

Václav Klaus

Mgr. Václav Klaus je ředitelem soukromého Prvního obnoveného reálného gymnázia (PORG) v Praze 8.

1) Stát opět reguluje v oblasti, kde pro to není žádný veřejný zájem. Nařizuje školám kdy a jak si mají vybírat své uchazeče. Omezuje uchazeče tím, že jim dává jen jednu možnost. Pro žáky to znamená, že budou více než dříve sázet na jistotu, tj. hlavně budou chtít být za každou cenu úspěšní v tzv. prvním kole. To je situace, která je prospěšná pro průměrné a podprůměrné školy, ale zhoubná pro školy, které nějakým způsobem vyčnívají.

2) Ano, toto hodnocení je docela výstižné.

Co se týče druhé části otázky: stát nemá mít ambice hodnotit, co je kvalifikovaná pracovní síla a co ne. Především proto, že je v takovýchto hodnoceních tradičně neúspěšný. Faktem je, že zatímco poptávka ve školství se docela dynamicky vyvíjí, nabídka je naprosto rigidní. Např. v Praze nevzniklo za poslední léta žádné nové gymnázium, přestože poptávka je trvale značná. V Brně je asi situace stejná.

Řešením je administrativně neomezovat vznik nových škol, zvyšovat kapacity těch stávajících atd. Jsem zkrátka pro systém, kdy pánem je plátce daní, tj. rodič a jeho dítě. Školy se musí měnit (a musí mít pro tyto změny podmínky) dle jeho vůle. Odmítám teorie, dle kterých vědí ministerští úředníci lépe než rodiče, co je pro jejich děti to správné vzdělání.

3) Za prvé: Zákon posiluje dosavadní vysokou míru byrokracie.

Byrokraticky nově zaváděnými pojmy se to v zákoně jen hemží: školský rejstřík - § 7 odst. 6, § 28 odst. 1; školní matrika - §28 odst 2; udělování doložek k učebnicím § 27; výstupní hodnocení žáka § 51; zřízení Centra pro zjišťování výsledků vzdělávání (do Centra mají být odevzdávány informace o každém žákovi) - § 80; školská právnická osoba - § 124-140, další výkaznictví atd. Koneckonců jen samotný zákon má desítky stran a asi padesát odkazů na další právní normy.

Za druhé: Zákon nepokročil ani o píď v nastavení transparentních pravidel pro financování škol.

V 90. letech zavedený normativ (tj. suma peněz na školství dělená počtem žáků, přičemž peníze jdou na školy v této výši za žákem) již neexistuje. Normativy byly v tichosti zrušeny, byť název se ještě (patrně z taktických důvodů) používá. Normativů jsou dnes desítky druhů velmi odlišných hodnot, což jasně ukazuje, že se o žádný normativ (ve svém původním významu) nejedná. Abych nemluvil příliš složitě, uvedu praktický příklad. Jiří Růžička z Gymnázia Jana Keplera, nejluxusnějšího státního gymnázia v Praze, hospodaří v poslední dekádě s řádově vyššími rozpočty než ředitelé jiných středních škol v republice. Někdo tomu říká obratnost v grantových záležitostech, já tomu říkám netransparentnost financování školství.

Za třetí: Trvá problém omezené suverenity ředitelů škol.

Ředitelé mají seshora nařízeno: 1) kolik mají zaplatit jednotlivým učitelům (tarifní mzdy); 2) co se musí a co se nesmí učit (osnovy); 3) jak přesně mají využít takřka každou korunu, kterou mají k dispozici; 4) co bude u maturitních zkoušek (státní maturita); 5) co mají zohlednit u přijímacích zkoušek a kdy je mají dělat; 6) koho mohou zaměstnat a koho ne (zákon o pedagogických pracovnících). Situace je zkrátka zralá na přejmenování této instituce z ředitele třeba na „vykonavatele". Nový zákon tuto problematiku opět dílem zhoršuje, dílem neřeší. Zde jsou alespoň Rámcové vzdělávací programy (týkající se bodu 2 - co učit) krůčkem správným směrem. Krůčkem však pouze deklarovaným, nedotaženým, ničím nepodpořeným a některými jinými částmi zákona (např. státní maturita) i přímo torpédovaným.

Za čtvrté: Problém víceletých gymnázií.

Každý ředitel základní školy sleduje víceletá gymnázia ve svém okolí asi se stejnými sympatiemi jako pastýř sleduje vlčí smečky v blízkém lese. Představují pro něj problém. Odchod nejlepších částí tříd v 5. ročníku na gymnázia výrazně zhoršuje celkovou úroveň základních škol na druhém stupni. Víceletá gymnázia jsou zkrátka výrazným fenoménem našeho školství v posledních patnácti letech. Jaké je řešení? Liberální, tedy to, že ZŠ se musí snažit, aby přesvědčily své nejlepší žáky zůstat? Odborně pedagogické, tedy že dřívější diferenciace dětí je v pořádku? Nebo je to naopak špatně? Zákon se k tomu nevyjadřuje nijak a ministerstvo mlčí.

Konečně zákon neřeší ani problém poptávky rodičů po kvalitních školách na jedné straně a nabídky na straně druhé.

Rodiče mají upřímný zájem o kvalitní vzdělání. Každoročně vidíme například rodiče budoucích prvňáčků nocovat před žádanou základní školou, aby byly jejich děti zapsány právě tam. Letos proběhly médii záběry nočního čekání ve frontě v Ostravě. Jednalo se o ZŠ s rozšířenou výukou jazyků. Bude v příštím roce otevřeno takovýchto škol více? Respektive je vytvořen systém, který by alespoň nebránil vzniku nových škol, volnému zvyšování kapacity a podobně? Ne, není. Nový zákon neposouvá tento problém nikam. Jsem ochoten se vsadit, že záběry rodičů bojujících ve frontě o kvalitní vzdělání uvidíme i napřesrok.

Jiří Růžička

Jiří Růžička je ředitelem Gymnázia Jana Keplera v Praze 6. Školu zřizuje Magistrát hlavního města Prahy.

1) Pravda je taková, že přijímací řízení většinou nemusí znamenat (a také na většině středních škol neznamená) přijímací zkoušku. Většina středních škol nejen v Praze přijímací zkoušky nedělá, ale přijímá žáky na základě jiných, předem stanovených kritérií. V prvním, druhém i dalším kole. Celý problém se tak týká poměrně malého počtu žáků. To samozřejmě není podstatné, dovolím si ale tvrdit, že změny v uvedené vyhlášce nejsou pro žáky osudově nepřátelské, jak často slýcháme. Vlastně se pro ně mění pramálo.

Tak jako v minulých letech si i letos mohou v prvním kole podat jednu přihlášku na školu, po které touží. Nikdy žáci nepodávali přihlášku na dvě školy tak, aby si po absolvování obou kol vybrali. Úplná liberalizace asi není na místě, i když se zdá, že by byla přínosem - ale jen pro kvalitní školy, které by si skutečně vybraly nejlepší uchazeče, a pro výborné žáky, kteří by se nemuseli bát nezdaru při jedné zkoušce. Liberalizace by byla katastrofální pro průměrné či slabší uchazeče. To není spekulace; tento model byl již v roce 1991 vyzkoušen a právě pro svá negativa byl velmi rychle změněn do podoby, která platila ještě loni. Dobří žáci se totiž dostali na obě školy, slabší pak ani na jednu. Často čekali až do září, kam budou přijati, a celou dobu žili v nejistotě.

Je jisté, že i když budou žáci vybírat co nejzodpovědněji, nepodaří se všem dostat v prvním kole na vytouženou školu. A i letos - stejně jako v minulých letech - si mohou podat přihlášku na další školu. Rozdíl je v tom, že zatímco v minulosti museli další školu zvolit dlouho předem a nemohli kalkulovat se skutečným počtem volných míst pro druhé kolo, mohou si nyní vybrat další školu ve druhém, třetím, případně následných kolech nejen podle toho, kam by se rádi dostali, ale i podle toho, kolik je na příslušné škole ještě volných míst! Jsem přesvědčen o tom, že jestli se někoho nová vyhláška opravdu dotkne, pak to nebudou žáci základních škol, ale ty střední školy, které přijímací zkoušky dělají, protože počet uchazečů je mnohonásobně vyšší než počet volných míst. V atmosféře vzniklé paniky totiž rodiče už předem tlačí své děti na školy, kde čekají málo přihlášených. Na dobré školy se pak skutečně může hlásit daleko méně zájemců než v minulosti. Ale to je pouhá spekulace. Pravý opak může být pravdou! Z tohoto pohledu se domnívám, že tzv. „snaha o nápravu" a trochu jednostranná medializace problému jsou mimořádně kontraproduktivní.

2) Nová vyhláška určuje stejná pravidla pro školy veřejné, církevní i soukromé, čtyřleté, šestileté i osmileté. Všechny střední školy pořádají přijímací zkoušky v prvním kole ve stejný den a všechny školy i typy škol mohou pořádat přijímací řízení až do úplného naplnění kapacity. Žádný typ školy tak není zvýhodněn a musí si své místo skutečně vybojovat, což letos nově platí i pro osmiletá gymnázia! To je velmi důležité, zvláště když neustále klesají počty dětí a žádná škola nemá nic jistého. Komu opravdová a poctivá konkurence nejvíce prospěje, je zřejmé. Určitě neprodělá žák, o kterého je zájem!

Problematická je nově ustanovená povinnost přijímacího řízení na vyšší stupeň osmiletého gymnázia. Nemyslím si však, že by to znamenalo přímo snahu o likvidaci tohoto typu studia. Praktický dopad daného ustanovení je ale málo přínosný pro případné zájemce a velmi nevhodný pro školy samotné. Ty tuto formu prověřování kvality rozhodně nepotřebují. Existují totiž běžné klasifikační prostředky, které mohou školy využívat.

3) Nový školský zákon, který byl po mnoha peripetiích koncem loňského roku schválen a přijat, jistě není pro české školství ničím převratným. Nepřichází s mnoha zásadními koncepčními změnami, v některých pasážích pouze zakonzervoval více či méně vyhovující stav, některá nařízení se zdají být i krokem zpátky. V některých ohledech ale pozitiva přináší.

Výraznou a pozitivní změnou jsou především úpravy týkající se rovného přístupu občanů ČR a EU ke vzdělávání, stejně jako zdůraznění vzdělávacích potřeb jednotlivce. Tyto zásady jsou podpořeny především definováním rámcových vzdělávacích programů, které tak umožňují profilaci jednotlivých škol a následně i jednotlivce. S přijetím a definováním školních vzdělávacích programů se však objevuje zásadní problém. Ze zákona vycházející a na něj navazující rámcové vzdělávací programy lpí na jednotlivostech, neubírají v množství učiva, nepodporují všeobecné vzdělávání, čímž obecně sympatické zásady školského zákona popírají. V tomto směru měl být školský zákon odvážnější. Pozitivním rysem nového školského zákona je, že definuje potřeby handicapovaných a dokonce i talentovaných. Zároveň ale odkazuje na další prováděcí předpisy, které tyto možnosti, především pro talentované, velmi omezují.

Za přínosné především pro studenty je jistě možno považovat i to, že zákon víceméně zrovnoprávňuje podmínky škol veřejných a soukromých a ukládá jim podobné povinnosti při vzdělávání, čímž podporuje žádoucí konkurenci mezi školami. Předpokládaný přínos společné a profilové části maturitní zkoušky teprve prověří budoucnost, stejně jako existenci školských právnických osob.

Jako velmi problematická a z praktického hlediska formální či spíše nemožná se zdá povinnost zřízení školské rady, stejně jako povinnost přijímacího řízení na vyšší stupeň osmiletého gymnázia.