Patnáct let české pravice

Jak hodnotit uplynulých patnáct let, jimiž prošla ODS jako nejsilnější strana české pravice? Myslím, že sudičky jí v začátcích restaurace československé demokracie nebyly příznivě nakloněny.

Dívám-li se zpětně na období krátce po listopadu 1989, kdy se tvořila nová československá politika, ještě dnes se mě zmocňuje jistý neklid a především se naplňuje již tehdy vzniklá obava, že primární chyby způsobené postrevolučním, euforizujícím zmatkem a diskoncepčností hlavních protagonistů se projeví až ve vzdálenější budoucnosti. Mějme na paměti, že za totality se kritické myšlení utváří bodově, jedním směrem vůči jedinému společnému nepříteli. Prvotní chyby polistopadového období však vznikaly v již relativně otevřené společnosti, vějířovitě, mnohovrstevně, a proto bylo možné se domnívat, že bude jejich pozdější korekce nesmírně složitá.

Demokracie, řečeno s Masarykem, je sice diskuse, ale takového zjednodušení se může dopustit pouze ten, kdo v demokracii nikdy nežil, natož aby se stala součástí jeho vnitřního ustrojení. Demokracie, to není společenský systém, je to podmínka vnitřního lidského ustrojení, stejně jako jsou pro lidskou fyziologii podmínkou metabolické funkce, bez nichž organismus umírá. Demokracie, to je především přísný řád, korektnost, vstřícnost, konsenzus a kázeň. Pro demokracii je rovněž podmínkou, že si pod tímto pojmem představují všichni přibližně totéž. Československou politiku občanského vnitřního uspořádání včetně působení do zahraničí v prvopočátcích utvářela skupina lidí složená z tzv. disentu, který se sám dělil na podskupiny druhokolejných komunistů, více či méně levicových intelektuálů a undergroundu. Druhou část pak tvořili nonkonformní technokraté, ekonomové atd. Prvním udivujícím překvapením pro zahraniční pozorovatele bylo zjištění, že zatímco druhá, exaktně technokratická skupina, která se hodlala koncentrovat na ekonomickou, finanční podmínku existence tehdy ještě československé společnosti, na znovuzavedení volného trhu či podmínek pro podnikání, byla na listopadový historický zlom velice dobře připravena, ta první nikoliv. Západ očekával, že v izolaci, do které se disent dostal, vzniknou nové intelektuální modely a politické inspirace, že budou postupy předem nastudovány a že je bude možno velice rychle začít uplatňovat. Nestalo se tak. Podíváme-li se zpět, zjistíme, že heslo "Pravda a láska" nejenže neskončilo se svou oslovitelností na statisícových shromážděních, ale stalo se politickým mottem dvou národů, které sice měly jakous takous představu možná o lásce, ale nikoliv o pravdě jako vnitřní potřebě zdravé duše. Úskalí vybudovat svobodnou a demokratickou společnost bylo zjednodušeno na cíle: svobodné podnikání, stát se součástí NATO, EU plus antikomunismus. Otevřenost vůči světu měla společně s antikomunismem, který se překlopil v pardon vůči minulosti, jaksi samospádem a autoedukativně přetvořit československého konformního a kolaborujícího internacionalistu, jenž měl za sebou padesát let totality a ještě před měsícem stál ve frontě na toaletní papír, v evropského demokrata. Občanovi, který měl v rukávu dávno neplatnou pověst o českých hlavičkách a zlatých ručičkách, to pro začátek stačilo. Trestuhodně ale bylo opomenuto, že poměrně vzdělaná československá společnost musí demokratický ideál budovat zdola, metodou drobných kroků a fixováním návyků, jimiž jsou návrat k tradicím, znovuvytvoření střední vrstvy, pokora, kázeň, úcta a disciplína.

Pravda a láska

Ideologicky takřka nedotknutelný Václav Havel, kterého jsem si nesmírně vážil a který nese lví podíl na slepé křižovatce československé cesty k demokracii, začal snít svůj sen o morální občanské společnosti, čímž se dopustil trestuhodné nerozvážnosti, která vzápětí přinesla ovoce. Podle něj to měly být vlastnosti jako morálka, láska, pravda, poctivost, občanskost, lidská hodnota v každém Čechoslovákovi počátku devadesátých let minulého století, které samy vytvoří československý demokratický ideál. Havel, aniž si to uvědomil, popřel marxistickou tezi dialektického vývoje, podle které měl kupř. komunismus vzniknout až na vrcholu rozvinutého kapitalismu, a dal se leninskou cestou, podobně jako když se Uljanov rozhodl z manufakturně nerozvinutého Ruska vytvořit komunistickou utopii. Havlovi i tomu, kdo by zpochybňoval marxistické teorie, doporučím varování Samuela Huntingtona vycházejícího z poznatků získaných při pozorování současných nerozvinutých, totalitních či koloniálních systémů, u nichž se skoková snaha o přechod k otevřené demokracii projevuje recidivou k původnímu, pohodlnějšímu totalitnímu teplu, které kupř. u nás pozorujeme v nárůstu komunistických preferencí. Je to logické. Demokracie jako vytoužený a v podstatě neznámý prvek následující po společenském zlomu je usilovná práce sama na sobě. Vyžaduje především vysoce koordinovanou součinnost všech nových politických složek, které musejí mnohdy slevovat z původních požadavků. Historická zkušenost konce dvacátého století pak potvrdila překvapivý vývojový paradox, že nejrychlejší transformaci postkomunistických systémů, vedoucí ke společenské katarzi, je možno provést pouze návratem k dlouho upíraným a společensky tabuizovaným pravicovým hodnotám. V opačném případě jsme svědky pokusu o renesanci socialismu, o lidskou tvář, o různé podoby třetích cest, které vedou díky molekulární paměti lidského politického ega v lepším případě do slepé uličky, v horším pak k návratu, k resocializaci či k rebolševizaci. Podívejme se na poslední vývoj v Polsku.

I z toho pramenil Havlův omyl, když vykopal válečnou sekeru vznikajícímu, v mezích tehdejších možností konzistentnímu konzervativnímu pravicovému proudu, který již před vznikem ODS reprezentoval Václav Klaus. Jak je možné, že politik, který se ve své době těšil takřka neomezenému obdivu a jemuž kdysi nechyběla jistá politická bystrost, v rozhodujících okamžicích nepochopil, že česká, respektive československá, totálně sekularizovaná, historicky rovnostářská a zlevicovělá společnost, dávno postrádající potřebné reflexy vládnout sama sobě a potácející se v klinči vidiny socialistické práce a kapitalistických mezd, vysloveně vyžaduje korektivní pravicový prvek, který by, rovněž díky svému konzervativnímu fundamentu, začal klást dosud nepoložené otázky? O jaké tradice se můžeme opřít? V čem je naše minulost pozitivní? Co jsme a co chceme? Jaký je smysl našeho evropského, potažmo světového bytí? Kde jsou naše meze, kázeň, systém a řád? Havel tyto otázky sice kladl, ale sám na ně odpovídal vznosnými pojmy, snad z lamaistiky, které tato společnost neznala, nevnímala, nerozlišovala, neboť jí k tomu chyběla katalyzující zkušenost a zažitá znalost. Společnosti, ze které pozvolna vyprchávala vítězná euforie, která byla dezorientována stejně jako novopečený exulant v hostitelské zemi snů, pro něhož nově nabytá demokracie a svoboda znamenala nepředstavitelný chaos, jenž neměl pojem o nedotknutelnosti soukromého majetku, který, zvyklý rozkrádat majetek v socialistickém vlastnictví, netušil, že i majetek veřejný je nedotknutelný, neboť jeho vlastníkem je společnost, přeci bylo nutno dát cosi jiného. Jako historičtí ateisté sice víme, jak platné je desatero, ale spíše bychom měli rozumět potřebě světského řádu a systému, kázně, stanovení pravidel, základním kamenům demokracie.

Proti Havlově skokovému přístupu se začal velice rychle vymezovat Václav Klaus. Osobnost na jedné straně zbožňovaná, jinými proklínaná, vzbuzující obdiv i nenávist. Tu především právě u Václava Havla a jeho týmu. Proč tomu tak bylo? Začtěte se do Českého snáře Ludvíka Vaculíka, abyste pochopili Václava Havla jako bezesporu nadprůměrného myslitele šedesátých a sedmdesátých let, který, ač těžce pronásledován režimem, žije v relativním přepychu a záři zahraniční pozornosti. Disentem odtržen od reálněsocialistické skutečnosti ve slonovinové věži buď píše eschatologické úvahy o zániku totality, anebo je ve vězení. Při pozornějším čtení jeho prací zjistíte, že jeho problém je nadčasový a globální a východní totalitní blok vnímá jako jakýsi přechodný stav, který sice časem zanikne, bude se integrovat do otevřeného světa, ale nedává odpověď, kam bude směřovat. Na to, proč tomu u Havla tak je, postačí zjednodušující příměr. Na srdci mu sice leží osud okupovaného Tibetu a medituje s dalajlámou, ale nevnímá čínskou motivaci tuto kolonii udržet, natož aby třeba zjistil, že tibetský disent, pakliže nějaký existuje, uvažuje ve zcela jiných dimenzích. V lecčems tak připomíná bývalé bojovníky proti kolonialismu, kteří věnčí řády Patrice Lumumbu, ale pro jistotu zamlčují principy udržení celosvětové rovnováhy v Africe, kde bude hegemonem buď Amerika, nebo Sovětský svaz, nebo nukleární válka. Havel sice ví, že je československá společnost nemocná, ale jako terapii nabízí postgraduál z demokracie bez předchozího základního, středoškolského a univerzitního studia. Havel se pohybuje v ontologické proměně světa, kterou György Konrad nazývá antipolitikou. Havel již v době disentu předpokládá, že politika je bezzásadová, amorální činnost, která dosáhla vrcholu v podobě tesilových politiků, dehumanizovaných vojenských diktátorů a tajných služeb, a nepřipouští, že by se západní demokratická politická kultura mohla posunout v novou formu, pakliže jí v cestě nebude stát imperativ ve vytvoření nějakého nového bloku, jak jsme tomu svědky v současné praxi EU. Je v tom patrný jeden z jeho povahových rysů, který bychom mohli nazvat humanistickým anarchismem, jenž mimoděk popírá jeho vlastní vzory z dob československé meziválečné demokracie. V Havlových textech nikde nenajdeme zmínku o politice jako o kolektivní formě projevu a vzájemného působení lidí ve smyslu zajištění kvalitního života, jak to vyžaduje aristotelovská tradice. Havel v jednom ze svých děl vysloveně říká: "Skutečně důležité je, aby to hlavní, totiž každodenní, nevděčný a nikdy nekončící zápas o to, aby člověk mohl žít důstojně, svobodně a pravdivě, nekladlo samo sobě žádné omezení, nikdy nebylo polovičaté, aby nepodléhalo nástrahám politického taktizování, spekulování a fantazírování. Čistota tohoto zápasu je nejlepší zárukou optimálních výsledků." Jinými slovy, tento podivný, jakoby z jiného světa pramenící ontologický individualismus je výrazem nezájmu o nutné institucionální předpoklady svobody a demokracie, jako jsou parlamentní procedura či konsenzus, a musel nutně vyústit - a také vyústil - v politické šarvátky, které způsobila Havlova obsese hrát první housle. Obklopen suitou přívrženců ignoroval parlament i soudy a přesouval politiku na ulici.

Názorová propast

Bylo naprosto přirozené, že se mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem začala otevírat názorová propast a že se Klaus, rozuměj ODS, brzy stal terčem širokoplošné kritiky především z řad Havlových příznivců a epigonů. Osobně se domnívám, že k tomu přispěl i jeden z největších, ne-li vůbec největší Klausův politický úspěch, jímž bylo úspěšné, elegantní a mírumilovné rozdělení Československa, s nímž si ani Havel, natož Pithart vůbec nevěděli rady. Ať už má kdokoli z nás na tento zlom jakýkoli názor, vejde daný proces do světové politické historie jako příklad bravurního politického mistrovství, ať už bude Klaus českými pseudoliberálními šosáky nazýván otcem tunelářů a antislovakistou nebo Vladimír Mečiar estébákem placeným KGB. Ono chvilkové zastínění Havel Klausovi neodpustil. V konečné fázi to byl on spolu s liberální, levicově intelektuální částí společnosti, na kom se dal odečíst český politicko-občanský amatérismus a politická nepevnost a nevěrnost. Havlova činnost zůstávala pro veřejnost nehmatatelnou, jelikož se odehrávala na ploše zákulisní taktiky angažovat do protipravicové, protiklausovské ligy druhé a třetí osoby a hnutí. Demokratizační stagnace, vzniknuvší na bázi Havlových nepolitických vizí, na principu mimoparlamentního odporu a politického loutkového divadla, jehož ředitelství bylo snad ve vile Amálii, se měla rovněž projevit až po letech.

V době, o které hovořím, vznikla v Československu paradoxní situace, nad kterou dodnes zůstává rozum stát, neboť nemá v historii evropské demokracie obdoby, a která v jiné formě, kdy je Klaus na Hradě a Havel na politické penzi, nikoli však bez vlivu, přetrvává dodnes. Naše politická scéna neprožívala běžný, rutinní dialog mezi pravicí a levicí, nýbrž střet mezi pravicí, Klausem, o kterém zdomácňuje názor, že je to světem vysmívaný kritik našeho vstupu do EU, kmotr zániku kdysi kvetoucího plánovaného hospodářství a sociálních jistot, a Havlem, který sice úspěšně kolaboruje s komunisty a obchoduje s bývalými příslušníky StB, ale pro svět prý symbolizuje boj proti občanskému útlaku a žije v pravdě. Tento střet osobností, provázený polarizací názorů, se projevuje i v obecné společenské rovině. Stačí podotknout, že česká zavilost vůči oněm - v uvozovkách - tunelářům, zbohatlíkům či nouveau riches není inspirována ryzím českým smyslem pro poctivost, nýbrž matkou českých vlastností, jíž je závist.

Nejsem si zcela jist, zda je známa příčina toho, proč je Klaus buď nenáviděn, nebo zbožňován. Klaus je homo politicus, primus inter pares, vybavený skvělým vzděláním, analytickým myšlením a schopností pracovat a uvažovat politicky na hodně kroků dopředu. To je všeobecně známo. Patří mezi soutěživé typy a individualisty s ne vždy dostatečnou empatií, s omezeným smyslem pro humor a odhad lidí, což se někdy projevuje jeho občas překvapivě plochou personalistikou vlastního nejbližšího okolí a naopak zavržením těch, kteří mu nabízejí vlastní potenciál. I to se ví. Má však jednu vlastnost, která jej naprosto odlišuje od běžného českého skuhravého a lítostínského, ať už intelektuálského, nebo proletářského genotypu: Klaus je pozitivista (nezaměňovat s optimismem). Pro ilustraci tohoto povahového rysu u nás zdomácněl příměr s lahví, kterou defétistický negativista vidí jako poloprázdnou, kdežto pozitivista jako poloplnou. Právě onen pozitivismus mu nabízí nesmírně širokou paletu pro výběr politických řešení. K tomu přičtěme pracovitost a permanentní studium souvislostí a komparací.

V tomto ohledu (ve vidění republiky v evropském kontextu a především ve zhodnocení toho, co česká či československá polistopadová společnost vlastně může, kde jsou její limity a kam může směřovat) Klaus vybočuje z českého politického standardu. V každé jiné společnosti by jej tato vlastnost předurčila k takřka neomezené svrchovanosti. Nikoli však v českém provinčním rybníku, jehož fauna, aniž si to uvědomuje, kopíruje české obrozenecké šosáctví devatenáctého století či županovité vlastenectví, zdomácnělé po vzniku republiky po roce 1918. Proto se stává terčem médií, na nichž lze ještě pozorovat zbytky svazáckých košil, a líných, bohorovných českých intelektuálů, kteří se přes noc stávají - v uvozovkách - demokraty, arbitry morálky, teoretiky tržního hospodářství, věrozvěsty evropanství, znalci principů parlamentní demokracie, politickokulturními puristy a nositeli havlovského, v horším případě masarykovského dědictví.

Nezastupitelnou, historickou roli české pravice, ODS a především Václava Klause spatřuji právě v tom, jak se na této společné entitě odhaluje česká intelektuální garnitura polistopadového vývoje a jak odkrývá naši vnitřní občanskou nejistotu, stupeň nedotčení demokracií, rozechvělost, která je vydávána za pevný občanský postoj, nepochopení našich vlastních mezí a v neposlední řadě naši politickou věrnost. Nedělejme si iluze. Patnáctiletá historie české pravice a budování demokracie nám ukázaly, kde Havlova politická mimoparlamentní zkratka na cestě vypořádání se s protivníkem zapustila kořeny. Tato cesta začíná kavárenským nebo mediálním vytvořením obrazu nepřítele a odtud vede na ulici, kde se znovu sejdou statisícové davy. Chtějí změnu, chtějí odchod žab na prameni, chtějí Impulsy, chtějí Svobodnou nezávislou televizi, chtějí poctivost, morálku a politickou kulturu, aniž si uvědomují, že tou kulturou jsou oni sami. Chtějí něco nového a lepšího, nevědí však přesně co, ale vše pokud možno bez práce. Zlomí-li se jim ideál, založí novou stranu, která vyčistí Augiášův chlév od osobností, po jejichž zádech a díky jejichž práci se na současné pozice dostali, a zapomínají, že tímto posláním de facto pověřují ty samé, sice odpadlé, kteří ještě před týdnem slibovali věrnost něčemu a někomu zcela jinému. Neuvědomují si, že připomínají malé děti, které dostanou pod stromeček Rubikovu kostku, a protože ji nedokážou složit a dál se o to nepokoušejí, rozšlapou ji a chtějí po rodičích novou, neboť ta předchozí je prý bezcenný zmetek.

Co jsou Češi?

Nejsou to jen intelektuálové, jsou to i politici, pravicoví politici, kteří při sebenepatrnějším náznaku možnosti zrady, ze které lze na první pohled profitovat, tápou po nové Rubikově kostce. Jedině oni mají univerzální recepty na hospodářský vzmach, korupci, demokracii, lásku a pravdu, aby posléze politicky skončili jako klauni, ovšem smutní a pro společnost dosti nákladní. I za to díky pravici coby reflexní ploše, na které se odehrává prohraná hra o statečnosti a přímosti, staré české renegátství, které zpravidla začíná bezbřehým, až zbožšťujícím patolízalstvím vůči otci-zakladateli a vůdci, aby se pozvolna měnilo v intriku jakéhokoli typu a skončilo veřejnou popravou bývalého idolu. České pravici jako reflexní ploše můžeme poděkovat i za poznání české žurnalistiky, která před více než osmi lety začala pomáhat k moci odcházející vládní garnituře, do které dnes bezostyšně kope. Bylo by naivní domnívat se, že by výše zmíněné mělo současnému prototypu českého občanství ukázat, že je nám stále ještě bližší ruský mesianismus, ovšem bez ochoty prolít za vlast krev, než evropská střídmost, střízlivost, pečlivost, koncepce, věrnost a statečnost. Buďme si toho vědomi, abychom věděli, s kým máme tu čest.

Jak po volbách?

Jeden z největších myslitelů dvacátého století Jan Patočka ve své stati "Co jsou Češi" píše, že jsme národem, který je v pouhé jedné generaci schopen pošlapat i odkaz otců. V jistém slova smyslu dává odpověď T. G. Masarykovi, jenž ve své práci "Česká otázka" hledá pevný bod, o který opřít českou identitu. Masaryk se pohybuje po parabole od Jana Husa, přes české baroko až k Dobrovskému, Palackému a Jungmannovi, aby čím dál zřetelněji cítil, že právě obrozenci jsou natolik provázáni s nejmodernějším myšlením francouzským a německým, že najít nějaký ryze český myšlenkový model je takřka vyloučené. A přestože v konečném efektu stanoví jako národní program Tábor, ví, že iniciativa nositele češství bude vždy spočívat na každém jednotlivci, na individualitě. A tak, i když měl vysoce vyvinuté sociální cítění, musel vědět, že tyto tendence bude schopna plnit pouze politická filozofie založená na individualismu - a tou je pravice.

Program ODS je dobrý, ale předpokládá takřka nadlidské úsilí uvést jej v život. Nejen v programu ostatních stran, nýbrž i v programu samotné ODS mi však ještě něco chybí. Je to niternější podpora všeho, co by vyjádřilo náš vztah k národu, jehož jsme všichni dcerami a syny, a k zemi, která je naším domovem, co by vyjádřilo věrnost našemu češství, které buď neexistuje, nebo z nás trvale vyprchává (proto ten náš panický strach z vlastenectví, který nám v našich podmínkách přisoudí nálepku nacionalismu a šovinismu). Náš cit pro vše české osciluje mezi nabubřelou pýchou a hlubokými pocity méněcennosti a malosti, což je známkou toho, že sami sebe neznáme. Z toho pramení xenofobie, neboť se obáváme, že nás cizinec hodlá čehosi zbavit, ale máme-li popsat, co to je, pak to sami nevíme. Proto symboly jako češství, českost, národ, prameny a kořeny raději nevyslovujeme, proto nám je cizí extrémní ultrapravice, která je oděje do nacistického hávu a eliminuje jejich další použití.

Rád bych v této souvislosti apeloval na Klausovy eseje věnované evropeismu a evropanství. Myslím si, že rozumím poslání, které nám jejich autor dává, když pokládá otázky, kde jsou limity státu a jeho oprávněné svrchovanosti, a současně se ptá, zda nepovažujeme Evropu za něco jiného, než ve skutečnosti je. Varuje nás před rozpuštěním se v globalizovaném světě, protože naše výbava před tímto nebezpečím je mizivá. Naše přednosti jsou mnohdy úplně jinde, než se sami domníváme, a tím pádem nevěnujeme dostatečnou pozornost našim vrcholně negativním vlastnostech, které mnohdy za přednosti považujeme. Nerozumíme si, a proto jsme v cizině mnohdy pro smích. Vím o čem hovořím; žil jsem a žiji od roku 1981 v zahraničí a boj o český (československý) kmen jsem intenzivně sledoval. Všechny národy (včetně Slováků) žijící v Evropě, ať přirozeně, nebo v exilu, někdy až úzkostlivě lpějí na všem, co je pojí s národními kořeny, neboť vědí, že jenom tak si zachovají svoji identitu. Ne tak Češi, u kterých se projevuje až chorobná snaha co nejrychleji splynout s cizím prostředím. Skvěle se adaptují, aby se pro ně češství záhy stalo přítěží, a jsou schopni svým dětem zapřít rodný jazyk. Vysvětlení je prosté: nevíme vlastně, co jsme. Klaus říká: "Ano, proč ne do Evropy, do světa, kamkoli, ale musíme vědět, kam jdeme, musíme vědět, co to Evropa nebo Evropská unie vlastně je, co chceme, zda nebylo lepší nechodit dál než do Strakonic na jarmark, jak říká J. K. Tyl, a především, kdo jsme, zda jen výrobní jednotka, hrdá na Karla IV., hokej a pivo, nebo podvodný fiškus, či jen jakýsi shluk inteligentnější či méně inteligentní živé hmoty. Nebo jsme suverénní, komplexy nezatížení jedinci, kteří kromě svých schopností ve světě zanechají stopu, že i samotné češství může být dobrým zbožím a zárukou jistoty, slušnosti a poctivosti." I to jsou úkoly stojící v budoucnu před pravicí, neboť levice, která slovo "národ" nahradila pojmem "masy", nic takového neumí. Česká pravice musí tento proces nastoupit; jenom tak je možný návrat k tradicím. Součástí tohoto procesu budiž kvalitní a vzdělaný český proletariát a hrdá česká střední třída, pozitivisticky vybudovaná vlastenecká česká buržoazie i český velkokapitál, jenž své statky bude ochoten zpětně poskytnout na vzdělání a rozvoj vlastního národa, jak tomu bylo v dobách Hlávkových a dalších zářných příkladů z dob obrození. Budeme-li všichni vědět, že to, co bychom chtěli ostatním ukázat či dát, vzniklo sice ve spolupráci s kooperativním světem, ale tady, z naší práce, z naší lásky k vlasti, a nikoliv díky jakémusi univerzálnímu a anonymnímu byrokratickému evropskému fondu, budou naše výsledky jiné - dobré, vědomé, ukotvené v národní tradici, opřené o naši historii a vše pozitivní, čemu nás může naučit. Kdo tuto nutnost podcení, rozplyne se ve světě jako letmý výstřik z flakonu v kravíně.

Text je redakčně upravenou verzí příspěvku, jenž byl přednesen na konferenci "Patnáct let ODS" 21. dubna 2006 v Olomouci.