Petr Hájek a pstruzi na řece Svratce

Hlasatelé všech možných konců světa a jeho nejrůznějších příčin mají na českém (evropském, popřípadě celosvětovém) mediálním nebi vždy místo k uplatnění, byť jejich argumentace byly sebepodivnější. Zvláště to ovšem platí v případech, kdy je konec světa – světa, jak ho známe – líčen s pomocí spikleneckých teorií.

K prvnímu odstavci dvě důležité poznámky: Petr Hájek se v recenzované knize Smrt v sametu pokouší oslabit námitku, že jde o knihu utkanou ze spikleneckých vizí, poukazem, že různé typy spiknutí k našemu reálnému světu prostě patří. To je námitka, kterou nelze vzít vážně: existence některých spiknutí v historii i v současnosti naprosto nezakládají důvod k domněnce, že na nich lze postavit výklad české a světové politiky, což autor učinil. Bylo by to podobné, jako kdybych tvrdil, že existenci světa a jeho případného konce ovlivňuje primárně přesun pstruhů na řece Svratce na Českomoravské vysočině. Existence některých reálných skutečností ještě neumožňuje výklad reality jako celku – tento elementární logický postup si autor zjevně neosvojil. (…)