Platíme za své činy i nečinnost

Na podzim minulého roku jsem na stránkách Kontextů otevřela téma ruské anti­putinovské kulturní emigrace. Stejně jako v předchozích číslech jsem i nyní čerpala z aktuálních materiálů Rádia Svoboda – tentokrát z programu Kultura politiky. ­Hostem byla prozaička, scenáristka a sovětskými časy zocelená lidskoprávní aktivistka ­Ljudmila Ulická. Otázky kladl Andrej Archangelskij, který se s Ulickou krátce před jejími osmdesátými narozeninami setkal v Berlíně. Povídal si s ní o tom, jak přežít novou katastrofickou zkušenost, na co se připravit a jaké poučení lze vyvodit ze strašlivých historických chyb. (Ivana Ryčlová)

Andrej Archangelskij: Nedávno jste řekla, že nyní, po 24. únoru 2022, se všichni musíme „naučit znovu dýchat, jít dál a žít“.

Ljudmila Ulická: Ano, v osmdesáti letech jsem začala úplně nový život. Nebyla jsem na to připravená. Samozřejmě se snažím v novém prostředí zorientovat. Ale není pro mě až tak neznámé, protože moje knihy vycházejí v Německu už dlouho, mám výborný vztah se svou překladatelkou a editorkou. Dalo by se říci, že se v této zemi těším velké přízni. A uvědomuji si, že já i moje rodina máme obrovskou výhodu, na rozdíl od uprchlíků, jiných emigrantů, kteří jsou tady bez domova, bez přátel, bez profesního zázemí. Nicméně nehledě na to, nebydlím doma.

(…)