Podmínky spolupráce českých pravicových stran

Diskuse o možnosti spolupráce pravicových a středových (nesocialistických) stran vycházejí často z nesprávného předpokladu spočívajícího v přesvědčení, že tyto strany by vzhledem k programové blízkosti měly přirozeně spolupracovat a pokud tak nečiní, je zde nějaký odstranitelný defekt. Zpravidla se uvádějí personální příčiny, přičemž se předpokládá, že výměnou nekooperujících politiků v čele stran lze odstranit překážky pro nastolení domněle "přirozeného stavu", kterým je spolupráce.

Spolupráce však není v politice samozřejmostí, nýbrž jejím předpokladem jsou společné zájmy. Konstituování rozdílných pravicových subjektů je ale naopak důkazem existence různých artikulovaných zájmů, které nebylo možno agregovat do jednoho stranickopolitického subjektu. Aby mohly být tyto rozdílně organizované zájmy spojeny v určité formě spolupráce, musí mít taková spolupráce nějaký účel, musí být formulován nějaký společný zájem, jehož realizace přinese pro všechny aktéry politický zisk. Tento společný zájem může být dvojí: vytvoření koalice (volební nebo vládní) nebo integrace. S oběma zmíněnými formami spolupráce máme v českém politickém systému již zkušenost, a proto je možné na základě empirického pozorování dospět k některým obecnějším závěrům.

Koalice a integrace

Pokud jde o stranicko-politickou skladbu vlád, pak platí, že s výjimkou voleb v roce 1996 (nezohledňujeme-li jako rozdíl mezi koalicí z roku 1992 a 1996 absenci Křesťanskodemokratické strany /KDS/, která se sloučila s ODS) se jejich složení po každých parlamentních volbách měnilo, a to bez závislosti na pravicovém nebo levicovém programatickém vymezení koaličních stran. Tato skutečnost podporuje tezi o tom, že český stranicko politický systém je stabilní z hlediska struktury, ale poměrně nestabilní z hlediska interakcí mezi jednotlivými subjekty. Současně se ukazuje, že ideové zájmy vycházející z programatiky mají v tomto prostředí jen velmi slabý integrační potenciál.

Při sledování druhého možného cíle spolupráce, tedy integrace stran, máme k dispozici řadu příkladů úspěšných i méně úspěšných slučovacích procesů. Musíme je posuzovat opatrně, protože k většině z nich docházelo v první polovině 90. let v odlišných systémových i politicko-kulturních podmínkách. Nicméně i zde lze vyvodit některé obecnější závěry: 1. Do určité míry úspěšné byly integrační pokusy tehdy, pokud se jednalo o integraci relativně silného a velmi slabého politického subjektu (který "neměl co ztratit"); příkladem může být integrace ODS-KDS, popř. US-DEU. 2. Integrace dvou nebo několika velmi slabých stran, které se integrací pokoušely zachránit svou existenci, byly téměř vždy neúspěšně, např. vznik Českomoravské unie středu (ČMUS) 1994, Svobodných demokratů-Liberální strany národně sociální (SD-LSNS) 1995 apod., a účel integrace se nepodařilo splnit. Výjimkou bylo pouze spojení Zemědělské strany s Československou stranou socialistickou (ČSS) do Liberálně-sociální unie (LSU) v roce 1991, protože nový subjekt získal v roce 1992 ve volbách cca 6,5 % hlasů a tedy i parlamentní zastoupení. 3. Opakované pokusy o integraci stran "středu" nevedly k volebnímu úspěchu zúčastněných stran a hnutí. Příčin je celá řada, ale jednou z nich je skutečnost, že nelze úspěšně integrovat středové nebo středopravé strany bez KDU-ČSL, přičemž ta nemá důvod se na této integraci vážně podílet, protože jí nemůže zvýšit podíl na moci. Tato podmínka bude platit i nadále.

To nakonec ukázal i pokus s tzv. Čtyřkoalicí, jejíž rozpad jsem právě ze systémového hlediska již v březnu 2001 předvídal (Proglas 3/01, s. 10-14). Čtyřkoalice byla dobrou ukázkou teoretických postulátů: vznikala v době, kdy byla její existence pro její aktéry výhodná, protože měli pocit ohrožení a Čtyřkoalice - ať už jako volební koalice nebo jako počátek možné integrace - jim přinášela politický zisk. Ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že lze tento zisk materializovat ve formě mandátů a podílu na moci, začaly její vnitřní problémy (hledání leadera) a nakonec přišel i rozpad, když bylo jasné, že zisk by se dělil takovým způsobem, který nebyl pro KDU-ČSL - klíčový subjekt koalice - výhodný.

Všechna tato empirická fakta musíme mít na paměti, uvažujeme-li o možné spolupráci nesocialistických stran v současnosti. Je jisté, že bude docházet k pokusům o integraci v případě malých subjektů (např. kolem ED), nicméně z hlediska stranickopolitického systému to jsou ve svých důsledcích nevýznamné tendence (navíc platí, že integrace subjektů s volebními preferencemi 1 + 2 + 0,5 % často nedává dohromady 3,5 %, ale třeba jen 2,5 %). V podstatě lze říci, že jakékoliv pokusy o spolupráci středových a pravicových stran mají nějakou politickou relevanci pouze tehdy, pokud se jich účastní ODS nebo KDU-ČSL, popř. obě strany dohromady. Pro tyto strany je ale výhodná spolupráce s jinými subjekty pouze ve dvou formách: 1. Pokud by mohly spolupracující subjekt bez podmínek a ústupků ze své strany integrovat. Výhodou by mohlo být zabránění konkurenčního hlasování, ale transakční náklady by musely být velmi nízké, protože ani politický zisk z integrace tohoto typu nemůže být příliš vysoký. 2. Spolupráce se subjekty, které by mohly tvořit potenciální vládní koalici - muselo by se tedy jednat o parlamentní strany.

Možnosti spolupráce a vývoj systému politických stran

Zde jsme u velmi podstatného bodu celé záležitosti: charakter a možnosti spolupráce stran jsou závislé na podobě stranickopolitického systému. Tendence vývoje tohoto systému se na základě současných podmínek zdají být následující: 1. ODS se definitivně podařilo stát se hegemonem české pravice a ovládnout politický prostor napravo od středu až po pomyslný pravý okraj politické scény (v tomto smyslu plní podobnou systémovou funkci jako např. CDU v SRN), přičemž toto její postavení nebude jiným subjektem ve střednědobé perspektivě narušeno. 2. Žádný z pokusů o ustavení silné středové strany dosud neuspěl (US, Cesta změny atd.) a šance na úspěch případného nového pokusu je velmi malá (s výjimkou možnosti krátkodobého vzrůstu některého uskupení, např. některými politology favorizovaného SNK). 3. KDU-ČSL nebude ve středu (mírně pravém) politického spektra výrazněji ohrožována, ale ve vztahu k velkým stranám zůstane slabá. 4. Dojde k restrukturalizaci sil v levé části stranickopolitického spektra při zachování (a spíše posílení) dominantní pozice ČSSD. Poslední moment je z dlouhodobého hlediska pro celý systém nejpodstatnější.

Celá stranická soustava a vzájemné interakce jejích subjektů jsou poznamenány existencí netransformované komunistické strany, která je zatím jako koaliční partner pro ostatní strany neakceptovatelná. Nicméně není pravděpodobné, že by tato situace trvala ještě dlouho; už dnes můžeme vidět řadu signálů, že nepsaná "dohoda o vyloučení" začíná být oslabována. Pokud dojde v KSČM k jakékoliv viditelné transformaci z neo- v postkomunistický levicový subjekt, bude to jistě signálem pro ČSSD, aby KSČM jako koaličního partnera v nějaké formě akceptovala. Potom ovšem bude stranicko-politický systém fungovat jinak než dnes, protože bude možno vytvořit levicovou vládu a KDU-ČSL (popř. jiná parlamentní strana v současné systémové pozici US-DEU, která pravděpodobně nemá potenciál na opětovný zisk mandátů v PS PČR) nebude jako koaliční partner pro ČSSD nezbytná. Situace se v případě tohoto vývoje pro strany ve středu politického spektra výrazně změní. Pokud se bude chtít např. KDU-ČSL účastnit vlády, bude muset vytvářet středopravou koalici s ODS, pro kterou bude na druhé straně představovat nezbytného koaličního partnera (při zastoupení čtyř, resp. pěti subjektů v PS PČR).

Jiný představitelný scénář vývoje stranicko-politického systému - o něco méně pravděpodobný - může být takový, že KSČM se při pokusu o transformaci rozpadne, její neokomunistická část se nedostane do parlamentu (nebo bude mít po nějakou dobu jen velmi slabé zastoupení) a reformní křídlo se sloučí s ČSSD. Sociální demokracie pak přirozeně obsadí levou část stranickopolitického spektra a vznikne zde prostor pro další menší středolevou stranu nebo stranu vycházející z nových sociálních hnutí (např. Strana zelených nebo nějaké sociálně liberální uskupení). Také v tomto modelu bude sociální demokracie upřednostňovat jiného (levicového) koaličního partnera než dnes, protože KDU-ČSL by v tomto schématu představovala umírněný pravý střed a celý systém by inklinoval k alternaci středolevých a středopravých vlád.

Podobná situace ovšem nastane i v případě, že do příštího volebního období nedojde k restrukturalizaci české levice, všechny relevantní subjekty stávajícího systému zůstanou zachovány v souladu se svou současnou politickou profilací, ale nastane "pouze" očekávaná změna v poměru sil mezi ODS a ČSSD. Pokud se ODS stane nejsilnější politickou stranou, bude pro vytvoření středopravé vlády vzhledem k nastavení volebního systému potřebovat koaličního partnera, kterým může být, zvláště po zkušenosti s opoziční smlouvou, pouze KDU-ČSL.

Při realizaci kteréhokoliv z těchto scénářů vývoje by se samozřejmě podmínky pro spolupráci nesocialistických stran zlepšily, protože pro ODS i KDU-ČSL (popř. pro další subjekt ve středu, který by měl zastoupení v PS) by koaliční spolupráce byla na rozdíl od předcházejících let jednoznačně výhodná a byla by optimální cestou k získání podílu na politické moci. Obě strany ale dnes představují vzájemnou opozici a možnosti spolupráce jsou prakticky a také v symbolické rovině limitované. Tyto strany se při současném rozložení politických sil musejí s ohledem na své funkce ve stranickopolitické soustavě i s ohledem na příští volební úspěch naopak vůči sobě vymezovat.

Vzhledem k těmto systémovým předpokladům jsou nyní možnosti spolupráce nesocialistických stran výrazně limitované. Jde spíše o to, jak připravovat podmínky pro příští spolupráci - např. tím, že ODS bude soustředit svou kritiku více na sociálně demokratickou část vlády než na KDU-ČSL a naopak křesťanští demokraté se budou v rámci stávajícího vládního uskupení více vymezovat vůči ČSSD, aby se tak vytvořil politický prostor pro příští koalici. Očekávat více by bylo v daných podmínkách nerealistické.

Petr Fiala, profesor politologie a vedoucí Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií na Fakultě sociálních studií MU, ředitel Mezinárodního politologického ústavu Masarykovy univerzity v Brně. Autor, spoluautor a editor mnoha knižních monografií, studií, článků a publicistických textů.

Předneseno 30.10.2003 na konferenci "Možnosti spolupráce nesocialistických stran" pořádané Institutem Karla Havlíčka Borovského v Senátu PČR.