Politik míní, volič mění

Řada předvolebních komentářů předpokládala, že výsledek obou nejsilnějších stran bude těsný. Tříprocentní náskok, který ODS získala před ČSSD, tyto předpovědi potvrdil.

ODS před volbami otevřeně deklarovala případnou povolební spolupráci s lidovci, na adresu zelených již tak jednoznačná prohlášení nezaznívala. Byť občanští demokraté vystupovali vůči této straně smírně, i po zveřejnění bezprostředních volebních průzkumů tvrdili, že jejich přáním by byla dvoučlenná „modročerná" koalice s lidovci. Jak se záhy ukázalo, většinu 101 mandátů ve volbách nezískaly ani všechny tři strany dohromady.

Sociální demokraté na základě předvolebních prohlášení naopak preferovali svoji menšinovou vládu s podporou komunistů. Zatímco po volbách v roce 2002 získala levice 111 mandátů, nyní jich obdržela „pouhých" sto a také tato varianta se neukázala jako jednoduše splnitelná. ČSSD po osmiletém vládním působení svůj počet mandátů zvýšila, KSČM zaznamenala výraznou ztrátu - propad hlasů o více než pět procent byl překvapením. Tato strana má stejně jako lidovci relativně pevnou voličskou základnu, avšak stejně jako oni mají i komunisté problém s oslovením nových voličů. Příčinou propadu komunistů byla vedle zvýšené volební účasti také konfrontační kampaň ČSSD pod vedením Jiřího Paroubka, kterému se podařilo přetáhnout část komunistických voličů. Socialistická kampaň byla jednoznačná, dobře zacílená a místy připomínala kampaň zemanovské ČSSD. ODS byla v podání socialistů prezentována jako nepřítel české země a ČSSD vystupovala jako jediná hráz proti pravicovým receptům z dílny ODS.

Jestliže si bezprostředně po volbách většina politiků postěžovala, že kampaň byla příliš agresivní a nechutná, měli tuto skutečnost reflektovat spíše během volební kampaně a začít sami u sebe. Bylo příznačné, že lídři považovali za tvrdou kampaň svých konkurentů, ale ne tu svoji. Ať již hodnotíme kampaň jakkoliv, úspěch přinesla hlavně oběma nejsilnějším stranám. Bipolarizace politické scény dokázala k volbám přitáhnout celkově větší procento voličů, než bylo dosud obvyklé.

ODS, poučena z předchozích voleb, vystupovala vcelku nekonfrontačně, snažila se působit uklidňujícím dojmem a kontroverzní body vynášela často nepřímo (např. na stránkách www.volebnifakta.cz). Neúspěch ODS v některých regionech (např. Moravskoslezský kraj) by měl nicméně přinést otázku do diskuze, zda by pravice neměla podobu kampaně poněkud více diferencovat a upozorňovat na některé problémy dosavadní vlády (nezaměstnanost na Ostravsku).

ČSSD vsadila prostřednictvím své kampaně na ostrou konfrontaci (ODS mínus), kterou doplňovala pozitivním heslem „Jistoty a prosperita". Některé projevy jejích představitelů však byly spíše na hranici třídní nenávisti. Tvrzení krajských lídrů ČSSD, že zdravotníci, kteří protestují, představují nejbohatší část české populace (ministr Rath) a že po případném vítězství ODS dostanou voliči přes „držku" (ministr Jandák), připomínaly spíše rétoriku pánů Grebeníčka a Sládka.

Tečkou za volební kampaní - pro někoho legrační, pro jiného velmi smutnou - bylo vystoupení Jiřího Paroubka, v němž zpochybnil celkovou regulérnost voleb. Jestliže již předtím zaznívaly z Paroubkových úst výroky jako „republiku si rozvracet nedáme" a jeho vystoupení během aféry Czechtek připomínala vztah komunistických funkcionářů k „máničkám", bezprostředně po volbách označil druhé místo ČSSD za výsledek konspirace ze strany ODS. Těžko spekulovat, nakolik byl Paroubkův krok promyšlený a nakolik byl důsledkem vyčerpání z kampaně. Zatímco teorie o spiknutí médií byla dosud slýchána především z úst „postsarajevské" ODS, nyní s touto tezí přišla ČSSD.

Z Paroubkových úst zazněla slova o „agen­tech-přisluhovačích" či názor, že výsledek voleb lze přirovnat k únoru 1948. Jako z února 1948 však působil spíše sám Paroubkův projev včetně některých jím použitých termínů. Odejít se má se ctí a bez kopanců do holeně. Paroubek zdaleka není jediným politikem, který se musel vyrovnávat s nepřízní médií - Miloš Zeman a Václav Klaus by mu o tom jistě mohli povyprávět. Když v předvolebním duelu prohlásil na adresu Mirka Topolánka, ať zanechá politiky, že ho to ničí, bylo by na místě nyní zvolat: „Pane Paroubku, Vás ta politika ničí."

Na negativní postoj ze strany médií si spíše než sociální demokraté mohli stěžovat komunisté, kteří museli v letošním roce čelit silnému tlaku ze strany jak některých médií, tak nelevicových politiků a veřejnosti (např. řada novinářů a umělců přicházela s doporučením nevolit komunisty). Komunistické straně nebylo příliš platné, že v předvolební kampani vystupovala v porovnání s Grebeníčkovým obdobím poměrně klidně a nekonfrontačně, byť důvodem byla především příprava na éru menšinové vlády ČSSD, která by závisela na jejich podpoře. Spolupráce obou stran při hlasování ve sněmovně se v závěru funkčního období Paroubkovy vlády osvědčila.

Když v televizní diskuzi po volbách 2002 Miroslav Grebeníček ostře a nenávistně zaútočil na Hanu Marvanovou se slovy: „Paní Marvanová, lidi Vás nemají rádi, a proto jste ve volbách neuspěli," působily letošní volby jako satisfakce tehdejší komunistické arogance. Volební výsledek nicméně není ani pro jednu stranu jednoznačně příznivý a je otázkou, nakolik bude příznivý pro další vývoj v České republice. Po volbách záleží především na politicích, jak se s nastalou situací vyrovnají. Slova uvedená v názvu pak platí spíše obráceně: volič míní, politik mění.