Portrét diktátora Augusta Pinocheta

V dějinách 20. století se najde málokterá osobnost, která by vyvolávala tak protichůdné reakce jako chilský prezident a generál Augusto Pinochet. Zatímco na konzervativní pravici nacházel opatrné obhájce, pro levici se stal synonymem zla. Obsáhlá Pinochetova biografie od chilského katolického historika Gonzala Viala je prvním životopisem tohoto kontroverzního bývalého chilského prezidenta vydaným v českém jazyce. Vialova práce je zajímavá tím, že sám autor krátký čas pracoval v Pinochetově vládě jako ministr školství. Mohlo by se zdát, že tím bude ohrožena objektivita knihy, avšak nakonec se tak rozhodně nestalo. Kniha není Pinochetovou hagiografií - Vial poukazuje na nepravosti, které se za Pinocheta děly, a kritizuje přehmaty jeho režimu. Činí tak však bez apriorní levičácké nenávisti k bývalému veliteli chilské armády.

Celý životopis je psán víceméně chronologicky. Na začátku knihy se dovídáme o Pinochetových předcích a rodině, která pocházela z francouzské Bretaně. První prapředek, který se přistěhoval do Chile v 18. století, se jmenoval Guillaume Pinochet. Rodina Pinochetů patřila k honoraci, ale později zchudla. Augusto José Ramón Pinochet Ugarte se narodil 25. listopadu 1915 do - co se týče ekonomického zázemí - středostavovské rodiny. V dětství navštěvoval církevní školy a v roce 1933 se nechal jako kadet zapsat na vojenskou školu. Na konci roku 1936 svá studia dokončil a na začátku roku následujícího začal sloužit v armádě s hodností praporčíka. Jeho kariérní postup pokračoval a v roce 1946 měl již důstojnickou hodnost kapitána.

Patrně v této době navázal Pinochet kontakty se zednáři a pravděpodobně se i stal členem některé z lóží. S příslušníky této organizace udržoval styky i během svého působení v nejvyšší státní funkci. Dodejme jen, že v tom se radikálně odlišoval od svého idolu Francisca Franca, který měl ze zednářů panickou hrůzu a věřil v jejich spiknutí. Pinochet nicméně pod vlivem své silně věřící a o deset let mladší manželky Lucíi Hiriartové, se kterou se oženil 30. ledna 1943, své vztahy se zednáři postupně omezoval.

Podobně jako ve Španělsku před nástupem Franca existovala u chilských vojáků stavovská hrdost silně kontrastující s jejich životní úrovní. A stejně jako španělský generál před nástupem k moci byl Pinochet až do převratu v září 1973 víceméně apolitický. Jako ostatní jeho vojenské kolegy ho však zaujala občanská válka ve Španělsku v letech 1936-1939. Silně jím pohnula scéna loučení antikomunistického plukovníka Moscarda se svým synem. Plukovník totiž odmítl kapitulovat v toledské pevnosti Alcázar výměnou za život svého syna, kterého následně španělští levicoví vojáci zavraždili. O mnoho let později pak u příležitosti pohřbu Francisca Franca v roce 1975 chilský generál navštívil Toledo a prohlásil: „S velikým dojetím jsem navštívil místo, kde zvítězila láska k vlasti a k Bohu." Negativní názor na socialisty si Pinochet udělal při zemětřesení v Chile v třicátých letech, kdy na pomoc obyvatelstvu byla nasazena armáda a místní socialisté část materiálu určeného postiženým rozkradli pro sebe.

Kariérní vzestup Pinocheta dále pokračoval: v roce 1953 se stal majorem, 1960 podplukovníkem, 1967 plukovníkem, 1969 brigádním a 1971 nakonec divizním generálem. K pochopení antikomunistického puče chilské armády se nelze nezmínit o jeho politickém pozadí. V roce 1964 se stal prezidentem Chile křesťanský demokrat Eduardo Frei Montalva. Křesťanští demokraté byli středolevicovou stranou. Již za Freie došlo k pozemkové reformě, která znamenala de facto vyvlastňování velkostatkářů za velmi nízkou náhradu, což nakonec vedlo (kvůli znejistění vlastníků) k poklesu zemědělské produkce. Stejně tak Frei započal znárodňování měděných dolů. Nízké prostředky ze státního rozpočtu na armádu již tehdy vyvolávaly neklid v ozbrojených složkách. Nebylo vzácností, že vojáci museli mít dvě zaměstnání, aby uživili své rodiny. Klidu ve státě nepřispělo ani hnutí roku 1968, které podobně jako jinde ve světě zfanatizovalo i chilské studenty.

Allende a jeho doba

V roce 1970 se konaly osudné prezidentské volby. Křesťanští demokraté navrhovali za svého kandidáta advokáta Radomira Tomice Romera, který chtěl pokračoval ve Freiově kurzu. Sedmdesátiletého bývalého prezidenta Jorge Alessandri Rodrígueze coby nezávislého kandidáta podporovala pravicová Národní strana a protimarxističtí Radikální demokraté. Ultralevicová Lidová jednota (UP) navrhovala marxistu Salvadora Allendeho. Tato koalice revolučně socialistických stran, která byla obdobou komunisty ovládaných Lidových front ze třicátých a čtyřicátých let, se skládala z marxisticko-leninské socialistické strany, komunistů a Hnutí jednotné lidové akce (MAPU), které se oddělilo od křesťanských demokratů.

Výsledky přímých voleb z 5. září byly následující: Allende získal 38,5 %, Alessandri 34,98 % a Tomic 27,84 % hlasů. Vzhledem k tomu, že žádný kandidát v prvním kole nezískal nadpoloviční počet hlasů, mělo proběhnout druhé kolo, tentokrát pouze v parlamentu. Dle tradice byl zvolen ten, kdo získal nejvíce hlasů v prvním kole. Allende získal podporu křesťanských demokratů, ale musel jim slíbit, že bude dodržovat demokratické principy svobody tisku a svobody projevu. Současně musel podepsat tzv. statut demokratických záruk, jenž měl garantovat striktní dodržování ústavy. Allende za svého prezidentství jmenoval Pinocheta nejprve velitelem posádky hlavního města, pak náčelníkem generálního štábu a později velitelem armády, protože generál měl pověst spolehlivého vojáka poslouchajícího rozkazy.

Marxistický prezident na veřejnosti sliboval, že půjde „chilskou cestou k socialismu" v souladu s demokracií, ale francouzskému novináři Debrayovi se svěřil, že garance svobod byla pouhá „taktická nutnost", neboť „v té chvíli to skutečně důležité bylo převzít vládu". Kvůli financování své rozhazovačné socialistické politiky tiskla Allendova vláda nové a nové bankovky. Zprvu to přinášelo hospodářské oživení, ale zanedlouho došlo k hyperinflaci a celkovému rozvratu ekonomiky. V této souvislosti docházelo i k rozsáhlému vyvlastňování na hranici legálnosti. Za dva roky stát ovládl více než 415 podniků, které produkovaly přes 60 % HDP, přičemž do tohoto výčtu není započítáno vyvlastňování z období vlády křesťanských demokratů. Na konci Allendova vládnutí bylo zhruba 80 % hospodářské produkce pod kontrolou státu.

Členové revolučního maoistického hnutí MIR, které fungovalo mimo rámec UP, přepadali banky, zabírali násilně půdu, připravovali bombové útoky a neskrývaně prosazovali násilnou cestu ke komunismu. Jejich jednotky, které byly cvičeny i na Kubě, měly přes třicet tisíc mužů. A Allende „miristy" toleroval, neboť jejich vůdcem byl jeho synovec. Stejně tak vládní komunisté a socialisté stavěli své ozbrojené brigády. Do Chile se dovážely zbraně pro levicové bojůvky z Kuby a sjížděli se tam ozbrojení revolucionáři z ostatních latinskoamerických zemí. Allendeho přijel podpořit i jeho vzor a soudruh Fidel Castro, jenž mu věnoval samopal, se kterým nakonec chilský prezident v době vojenského puče spáchal sebevraždu. Při Castrově návštěvě byla slavnostně odhalena socha masového vraha a obdivovatele Stalina Ernesta Che Guevary, který v době kubánské jaderné krize přesvědčoval Chruščova, aby použil nukleární zbraně. Roku 1972 navštívil Allende SSSR, jejž nazval „starším bratrem Chile".

Parlament ministrům Allendeho vlády několikrát vyslovil nedůvěru, avšak v praxi se nic nezměnilo. V květnu 1973 Nejvyšší soud vydal prohlášení, že „země prochází vážnou krizí právního státu, o níž tento soudní dvůr nemůže dále mlčet". V srpnu poslanecká sněmovna přijala usnesení o tom, že „je skutečností, že současná vláda se už od samého počátku pokoušela získat totalitní moc (...), což je v příkrém rozporu se systémem zastupitelské demokracie, o němž hovoří ústava. (...) Vláda neporušila ústavu či zákony několikrát, nýbrž učinila z jejich systematického porušování svůj politický program." Vláda například začala ve školách zavádět jednotnou výuku marxismu-leninismu, zatímco životní náklady za necelé tři roky vzrostly o 705 %. Inflace za totéž období dosáhla výše 1 172 %. V zemi se množily protivládní demonstrace a ekonomika byla po socialistických experimentech v naprostém rozkladu.

Puč s důsledky

Kvůli obavám z komunistického puče provedly chilské ozbrojené složky státní převrat, do jehož čela se na poslední chvíli postavil Pinochet, protože byl šéfem nejdůležitější ozbrojené složky - armády. Kauza Pinochet se podle Viala skládá ze dvou základních otázek: zdali byl převrat armády k zabránění ovládnutí země komunisty oprávněný a zdali byla oprávněná i následná dlouholetá Pinochetova vláda. Pokud jde o první otázku, Vial s vojenským pučem a dočasnou vojenskou diktaturou, která měla podle vzoru starého Říma obnovit ústavnost, víceméně souhlasí. Historik Brian Crozier tvrdí, že Chile se za Allendeho stalo de facto satelitem Kuby. Podobný názor jako Vial a Crozier zastává Henry Kissinger, který byl v době puče ministrem zahraničí USA. Že se pokoušel Allende nastolit komunistickou diktaturu, potvrdili i křesťanští demokraté Patricio Aylwin a Eduardo Frei, kteří sice puč jako dočasné řešení přivítali, ale byli proti delší vojenské diktatuře.

Druhá otázka je složitější. Z počátku nebylo jasné, na jak dlouho se armáda v zemi ujímá moci, a její vláda byla brána jako provizorium. Co nejrychlejší návrat k ústavní vládě prosazoval člen junty Gustavo Leigh, kterého však Pinochet posléze odstavil. Co se týče ekonomiky, je neoddiskutovatelné, že Pinochetova vláda Chile ekonomicky pozvedla. Proběhla zde pouze jedna velká krize, jejíž příčiny Milton Friedman spatřoval do značné míry v politice pevného kurzu vůči dolaru. Ostatně pokud jde o Friedmana, Vial v knize vyvrací známou legendu, že americký ekonom byl poradcem Pinochetova režimu. Friedman navštívil Chile pouze jednou a pro Pinocheta a jeho generály uspořádal přednášku. Nicméně je pravda, že díky vazbám santiagské a chicagské univerzity se Friedmanův monetaristický přístup v Chile prostřednictvím jeho žáků uchytil.

Za největší Pinochetovu chybu považuje autor knihy to, že Pinochet nechal příliš „utrhnout ze řetězu" tajnou službu DINA, která v mnoha případech páchala neospravedlnitelné vraždy a zločiny, a to i v zahraničí. Vial sice tvrdí, že neexistuje důkaz, že by Pinochet tajné službě přímo rozkazoval, na druhou stranu však platí, že jako nejvyšší státní představitel za ni měl morální odpovědnost. Lze ovšem kontrovat, že Pinochet, ačkoliv příliš nemiloval demokracii hašteřících se politických stran, přivedl zemi zpět k fungující ústavní vládě a po prohraném referendu se dobrovolně vzdal moci. Srovnejme jen to, že obdržel 43 %, zatímco Allende předtím pouze 38,5 % hlasů.

Pinochetovu vládu je také potřeba vidět v širších souvislostech studené války. Obecnou politikou Spojených států a Velké Británie v osmdesátých letech bylo podporovat postupné reformy režimu, ale nezpůsobit Pinochetův náhlý pád, který by v zemi mohl vyvolat chaos a možný nástup mnohem horší komunistické alternativy. Tento postoj víceméně zastával i papež Jan Pavel II. při své návštěvě Chile. Reaganův životopisec Dinesh D'Souza tvrdí, že americký prezident se o generálovi domníval, že zachránil Chile před komunismem. Jen dodejme, že z českých konzervativců podobný názor hájí Roman Joch či Marek Benda (dříve tak činil i jeho zesnulý otec Václav).

Vial odsuzuje levičáckou pomstychtivost při zatčení Pinocheta ve Velké Británii. Margaret Thatcherová se v této souvislosti bývalého prezidenta zastávala s tím, že zabránil komunistickému převratu a přivedl zemi k hospodářskému zázraku, stabilitě a k ústavní vládě, a demonstrativně ho šla navštívit. Neopomněla také vyjádřit vděk za Pinochetovu podporu Británii v době válce o Falklandy, která nakonec vedla i k pádu mnohem brutálnější argentinské junty.

Je faktem, že oběti na životech z doby Pinochetovy vlády ve srovnání například se španělskou občanskou válkou byly relativně malé, protože chilský generál krvavé občanské válce zabránil. Navíc proti komunistickým teroristům se muselo postupovat tvrdě, protože oni si též „nebrali servítky". Stejně tak je nutno říci, že jiné pravicové autoritativní diktatury, jako byla například Argentina, způsobily mnohem větší počet obětí, nemluvě o diktátorech z třetího světa a komunistických totalitních diktaturách s desítkami milionů mrtvých, kde byl útlak mnohem propracovanější, soukromí bylo na rozdíl od autoritativní vlády, která se snažila společnost spíše depolitizovat, zničeno vměšováním státu a právo na vlastnictví bylo potlačeno. Rovněž svoboda slova byla v Chile mnohem méně omezována a nefungovala zde příliš tuhá cenzura.

Zdaleka jsem nezmínil vše, čím se Vialova kvalitní a podrobná, téměř sedmisetstránková studie zabývá. V kostce však ukazuje, že historická postava generála Pinocheta nebyla černá, ani bílá, ale něco mezi tím. Zdali se její odstín šedi blížil více černé, nebo bílé, nechť posoudí čtenář sám.

Autor je historik a externí spolupracovník Centra pro ekonomiku a politiku.