Potřebujeme církev?

Jsou tomu už dvě tisíciletí, co Ježíš Nazaretský putoval po palestinských cestách, zájem našich současníků však vzbuzuje i nadále. Ať už jej chápeme jako moudrého učitele, zvěstovatele očištěného náboženství s pevnými kořeny v srdci či jako společenského vizionáře, hlásajícího svět, v němž panuje sounáležitost - tento muž, který byl během svého života prakticky neznámý, vykázaný do odlehlé provincie římské říše, promlouvá dodnes, a to i k těm, kdo prohlašují, že v Boha nevěří. Skutečnost, že jeho krátká životní dráha skončila hanebnou a násilnou smrtí, nepoškodila jeho pověst ani v nejmenším: má tak své místo vedle těch, kteří od Sokrata po Mahátmu Gándhího a Martina Luthera Kinga statečně - a snad i zbytečně? - usilovali o lepší svět. Je však potřeba přiznat, že stejné úcty nepožívá instituce, která si činí nárok na dědictví historického Ježíše, totiž křesťanská církev. Po staletí ji poskvrňují rozpory, z nichž rozštěpení do různých frakcí je pouze tím nejvíce známým. Často je chápána jako zkamenělina, která leží mimo běh dějin, či - kvůli zákazům, které vydávala - jako nepřítel dynamiky života. Neschází ani kritiky, že se příliš vzdálila perspektivám svého zakladatele. Bonmot Alfreda Loisyho (1857-1940), francouzského katolického teologa, který byl exkomunikován v roce 1908, vyjadřuje rozpoložení mysli, které je dnes běžné: „Ježíš hlásal Království, přišla ale církev!" Výsledkem je situace, kdy se mnozí domnívají, že mohou či přímo musejí žít křesťanský život bez explicitního odkazu k organizovanému společenství Kristových učedníků. Jejich heslem je „Kristus bez církve". (...)