Potřebujeme nový školský zákon?

Potřebujeme nový školský zákon?

Václav Klaus jr.

Diskuse třeba na téma "důchodová reforma" již v nějaké podobě v ČR probíhá. Termín školská reforma zatím nikdo ani nevyslovil. Osobně pokládám situaci ve školství za podobně zralou k reformě jako třeba zmiňovaný systém důchodů.

Univerzální námitka vůči přijetí zákona zní: Inflace počtu zákonů a navazujících vyhlášek se v České republice stala takřka stejným nebezpečím pro svobodu lidského jedince jako například alarmující růst státních výdajů. Takřka zobecnit se dá proto pravidlo, že nepřijetí jakéhokoli zákona je v současné ČR v průměru o mnoho lepší než jeho přijetí. Pokud tuto abstraktní úvahu odmítneme, ač na současný návrh nového školského zákona učebnicově "pasuje", lze uvést následující:

Neschválení školského zákona předloženého ministrem Eduardem Zemanem byl jeden z mála úspěchů české pravice v minulém volebním období. Nyní s oprášeným a trochu obměněným návrhem přichází i nová paní ministryně.

V čem je nová verze lepší?

Pokud bychom oba návrhy podrobně srovnali, což jde však nad rámec tohoto textu, bude jasné, že obsah zákona byl vytvářen se stejnými či podobnými záměry. Koneckonců personální obsazení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) na poli legislativy se příliš nemění.

Z nového návrhu zákona zmizely nejkřiklavější absurdity jako například nutnost (pro soukromé školy) transformovat svou hospodářsko-právní subjektivitu do tzv. školské společnosti, což by bylo asi stejně logické, jako kdyby zelináři nesměli již vystupovat jako společnosti s ručením omezeným či jako fyzické osoby, ale museli by se transformovat do "zelinářské společnosti - z.s.". Poněkud se také zmírnila "jednotnost" připravované uniformní státní maturity, kterou se pokoušel prosadit již bývalý ministr školství Tošovského vlády Jan Sokol. K účelu zavedení "státní maturity" byl proto pod MŠMT zřízen poměrně velký úřad (Centrum pro reformu maturitní zkoušky - CERMAT) vedený paní Zieleniecovou (svět je malý). Je evidentní, že i v případě opětovného neschválení zákona se s návrhy uniformní maturity nesetkáváme naposledy (nebude-li ovšem "její" úřad zrušen).

Nový návrh zákona lze tedy hodnotit o něco příznivěji než minulou verzi. Nicméně se i tak musíme ptát: Existuje nějaký veřejný zájem pro přijetí školského zákona řešícího víceméně technické záležitosti resortu? Neměla by předcházet strategická debata o tom, zda je ročních více než 90 miliard utracených v resortu školství vynakládáno efektivně a transparentně? Neměla by předcházet debata o tom, zda se společnost shoduje na cílech, kvůli kterým se jí vyplatí odebrat průměrné (čtyřčlenné) rodině cca 40 tisíc korun ročně? Budeme nadále hledat ve školství jediné nejlepší řešení vhodné pro všechny, anebo přijmeme jako východisko pluralitu vzdělávacích kultur?

Současný stav

V současnosti stát prostřednictvím kapitoly 333 rozpočtu (školství) především řeší podporu a metodické řízení nějakých typů státních institucí (zejména škol a nadřízených úřadů), zaměstnanost a sociální postavení žen vyššího věku s pedagogickým vzděláním či umělé snižování nezaměstnanosti mezi mládeží (zejména takzvaní "státní učni", jejichž přípravu nezadal a nehradí žádný zaměstnavatel). Naopak se takřka neřeší podpora vzdělanosti obyvatelstva, především pak specifikace toho, jaká vzdělanost a v jaké míře je v obecném zájmu. Respektive - za jakou cenu?

Neexistuje jakékoli srovnávání kvality jednotlivých škol. Ústav pro informace ve vzdělávání (ÚIV), další dceřinná společnost MŠMT, vydal poslední žebříčky škol v roce 1999.

Neexistuje stimulace soutěživosti mezi školami. U státem (kraji, obcemi) zřizovaných škol neexistuje vyvozování důsledků z toho, když škola evidentně poskytuje chatrné vzdělání a výchovu. (U soukromých škol to funguje lépe, neboť kromě přirozeného tlaku trhu - rodičů platících školné - existuje i jasná korelace mezi hodnocením kvali- ty soukromé školy Českou školní inspekcí a procentuální výší dotací pobíraných na žáka.)

Krátké srovnání

Výrazným rysem našeho (ovšem nejen našeho) školství je naprostá dominance státu nad soukromým sektorem. Zatímco u středních odborných škol, gymnázií a středních odborných učilišť dosahuje dle Českého statistického úřadu podíl studentů/učnů na školách nezřizovaných státem přece jen více než desetinových hodnot (14 %; 11 %; 11 %), v mateřských, základních a vysokých (!) školách je podíl žáků/studentů mimo státní sektor jen něco málo přes 1 %. Jedinou výjimkou jsou Vyšší odborné školy, kde podíl "nestátních" studentů dosahuje skoro třetiny (32 %).

Protože chybí (neprovádí se) jakékoli srovnávání kvality škol, je obtížné srovnávat i veřejný sektor se soukromým. Některá velmi obecná data, která jsou k dispozici (otázkou pochopitelně také je, jak hluboce lze důvěřovat údajům Českého statistického úřadu), však např. ukazují, že podíl žen na celkovém počtu zaměstnanců na základních školách zřizovaných státem (obcemi) je 86 % a počet dětí na jednu třídu činí 22 žáků, kdežto u soukromých základních škol jsou 64 % žen v pedagogických sborech a 14 dětí na třídu. U státem (kraji) zřizovaných gymnázií připadá 28 studentů na třídu, u soukromých gymnázií je to 20 studentů na třídu.

Pokud přijmeme hypotézu, že větší zastoupení mužů v učitelských sborech a menší počet dětí ve třídách jsou pozitivní jevy, které zvyšují kvalitu vzdělávání a celého výchovného procesu, docházíme ke zjištění, že soukromé školy poskytují z hlediska daňového poplatníka v některých ohledech výrazně lepší služby obecnému prospěchu, a to navíc za méně peněz.

Transparentnost financování

Na začátku devadesátých let vznikla na MŠMT finanční koncepce školství, která se jako o svůj základ opírala o žáka. Školství začalo být financováno pomocí tzv. normativů. Zjednodušeně řečeno platilo, že jeden žák rovná se cca 20 000 Kč ročně - a s tím musí škola vyžít. Tento systém na rozdíl od financování zdravotnictví fungoval celkem dobře. Celkový počet žáků se příliš nemění, navíc díky nižší natalitě klesá, čili systém nepřináší velký tlak na státní rozpočet. Systém to přirozeně nutí k optimalizaci. Zejména v místech s možností volby hlásili rodiče své děti na lepší školy, horší zely prázdnotou a spěly k uzavření.

Normativní systém financování se bohužel začal záhy drolit. Neúspěšné státní školy, školy s málo dětmi (chabou poptávkou) se dostaly do finančních problémů, které byly často řešeny mimořádnými dotacemi ("přece nezavřeme jedinou průmyslovku na okrese"). Zároveň soukromé školy začaly dostávat pouze 50-90 % normativu. Systém normativního financování se definitivně vymkl jakékoli kontrole v roce 1998, kdy byl vlastně v tichosti zrušen. Byl sice naoko zachován, ale normativ se stal jakýmsi podivným číslem bez souvislosti s reálně pumpovanými penězi do rozpočtu, bez souvislosti s počty studentů v republice apod. To je nejlépe vidět na tom, že ačkoli výdaje na školství v letech 1997-2003 kontinuálně rostly, výše normativů v některých letech klesala. Původně bylo typů normativů jen několik (pro školy základní, střední apod.), nyní jich je už přes padesát. Dnes normativy tvoří pouze okolo 60 % peněz reálně dávaných do školství, což dává velké šance jejich byrokratickému přehazování. Především však tento jev ubíjí zbytky zdravé konkurence ve školství.

Neřešme podružnosti

Naše školství nepotřebuje řešit technické záležitosti fungování resortu. Ty totiž celkem fungují; koneckonců v tom máme také slušnou a kvalitní tradici trvající přes 150 let. Všechny výraznější zásahy státu v posledních letech však byly právě výlučně technického typu: znovuzavedení devátých tříd; vznik osmiletých a poté i šestiletých gymnázií; více či méně vážně míněné snahy o zrušení tohoto typu škol v posledních letech; pokusy o zavedení státní (jednotné) maturity; povinná matematika, či nikoli.

To vše jsou nejvýraznější (i když málo diskutované) změny ve školství za posledních 10 let.

Připomíná to pacienta, který ve vážném stavu leží na operačním sále, ovšem chirurgové říkají: "Základní životní funkce teď nebudeme řešit, ovšem zkusíme pacientovi prodloužit jednu ruku o tři centimetry a přidat 20 % podkožního tuku." Naše školství sice patrně v tak vážném stavu není (zejména pokud bereme za měřítko veřejného sektoru organizace typu Českých drah, České televize či v úvodu zmiňovaný důchodový systém), ovšem čas k principiálním diskusím již rozhodně nastal.

Kapitalismus je uspořádání, ve kterém má celek prospěch z toho, že jednotlivci sledují své individuální cíle. Jak má vypadat "kapitalismus" ve školství? Na 90 miliard (množství peněz tekoucích letos do školství) máme 2 milióny žáků ve všech typech škol. To znamená, že stát vydává za účelem vzdělání a výchovy na 1 žáka/učně/studenta ročně 45 tisíc. Otevřme - alespoň na půdě české pravice, kde k tomu pobyt v opozici dává dobrou příležitost - diskusi o znovunabytí dominantního (stoprocentního) postavení normativů, případně přímo ve formě voucherů (kupónů) poskytovaných rodičům, nikoli školám. Otevřme diskusi o rozsahu obecného zájmu versus individuální zodpovědnost každého za kvalitu svého vzdělání.

Zamítněme s klidným srdcem navrhovaný školský zákon - na kvalitu vzdělávání to nebude mít naprosto žádný negativní vliv.

Václav Klaus jr., ředitel soukromého gymnázia PORG v Praze-Libni.