Poznámky k volbám

Pár dní po volbách je příliš brzy na jejich celkovou analýzu. Přesto naznačme, kudy by se mohla ubírat.

Dvojí tvář volebního systému

V průběhu přepočítávání hlasů na poslanecké mandáty začal v českém politickém světě poprask. Způsobil ho nepoměr mezi počtem hlasů a mandátů. Zatímco blok stran považovaných za vítěze voleb (ODS, KDU-ČSL, SZ) získal zhruba 48,5 %, obdržel levicový tábor (ČSSD, KSČM) kolem 45 % hlasů. Následný poměr na mandáty byl pro mnohé překvapivě nerozhodný sto ku stu.

Už před volbami v létě 2002 jsem v článku "Systém dvou tváří" pro Mladou frontu Dnes upozorňoval, že přechod ze starých volebních obvodů v podobě osmi komunistických krajů z roku 1960 na dnešních čtrnáct, které kopírovaly nové územní členění z roku 2000, bude mít své důsledky. Nejdůležitějším z nich je, že systém bude v malých obvodech (Karlovy Vary, Liberec) fungovat jako většinový, ve velkých zase jako poměrný. V různých částech země jsou tedy občané konfrontováni s odlišným fungováním volebního systému, majícím dvě tváře. Zjednodušeně řečeno, kde se rozděluje pět, šest mandátů, mají šanci jen tři velké strany (ODS, KSČM, ČSSD) nebo koalice menších stran se ziskem deset a více procent.

V roce 2002 si tohoto fenoménu nikdo příliš nevšiml, protože menší strany šly do voleb v rámci Koalice (KDU-ČSL, Unie svobody). Tentokrát ale udělali šéfové dvou stran (Kalousek, Bursík) strategickou chybu, když na něj zapomněli. Výsledkem je ztráta mnoha mandátů a celková remíza v Poslanecké sněmovně.

Pod drobnohledem

Krátce po vyhlášení voleb jsme byli svědky zkreslené interpretace volební geografie: "modré" Čechy a "rudá" Morava. Realita je daleko barevnější a při její analýze musíme používat jemnější rastr.

Lepší představu dostaneme, když si vezmeme výsledky v okresech, kde zvítězili buďto občanští, nebo sociální demokraté. Souvislý pás "rudých" okresů, v nichž byla první na pásce ČSSD, sahá daleko za historické hranice Moravy: od okresu Svitavy, přes Jihlavu, Jindřichův Hradec, Pelhřimov, Havlíčkův Brod, Chrudim, Kutnou Horu, Benešov, Příbram a Strakonice. V české části České republiky tak vytváří italskou botu. K tomu se ještě přiřazují bývalé sudetské okresy jako Tachov, Sokolov, Chomutov, Most, Louny a Rakovník. Na druhou stranu z mapy moravských okresů vystupují "modré" okresy Brno-město a valašské Zlín se Vsetínem.

Dalším úhlem pohledu by mohlo být vybarvení podle toho, kde mají strany klasické levice (ČSSD, KSČM) většinu, což by přineslo na mapu další rudá políčka. Reálně tedy neexistují pravicové Čechy a levicová Morava. Existují pouze oblasti, kde oba tábory mají výrazně větší (nebo menší) podporu a překvapivě často spolu sousedí. Kdo by chtěl zemi rozdělit podle pravolevého klíče, musel by z ní udělat ementál.

Politická sledovanost

Příčinou vzrůstu volební účasti z 58 na 64 % byl polarizovaný závěr kampaně ve stylu kdo (ODS) z koho (ČSSD). Tato tendence byla posílena čtyřmi televizními debatami jejich stranických předsedů, jejichž sledovanost dramaticky rostla: první byla Prima moderovaná Petrem Šimůnkem (650 tisíc), poté Česká televize s Václavem Moravcem (1 milión), třetí Prima s Michaelou Jílkovou (1,3 miliónů) a na poslední duel moderovaný Martinem Veselovským na TV Nova se dívalo neskutečných 1,4 miliónu diváků.

Rekordy v politické sledovanosti však trhnul ve druhý volební den sám premiér Jiří Paroubek svým slavným projevem, v němž odmítl výsledek hlasování, volby přirovnal v únoru 1948, své soupeře nazval "agenty-přisluhovači" a vyhlásil jmenovitý seznam novinářů v "žoldu ODS". Tuto a následně odmítavou reakci prezidenta Václava Klause sledovalo 1,8 miliónu diváků. Vzhledem k souběžnému přenosu v Českém rozhlase a následnému televiznímu reprízování slyšelo oba projevy kolem dvou a půl miliónu diváků.

Faktor Praha

Není sporu o tom, že mimořádného výsledku tentokrát dosáhla Praha. Pro ODS zde hlasovalo více než 48 % voličů, což je o patnáct procentních bodů více než před čtyřmi lety. Jedním z důvodů je osoba Davida Ratha, který v hlavním městě vedl kandidátku ČSSD; strana zde oproti minulým volbám zaznamenala pokles z 26 na 23 % hlasů. Jestliže platí, že politická situace poslední měsíc před volbami dostala referendální podobu o dalším pokračování Jiřího Paroubka, pak hlasování v Praze mělo ráz odboje i proti "malému Paroubkovi".

Vítězná strana

Z těchto voleb vyšla jako vítězná Občanská demokratická strana, která získala nejen 35 % hlasů, ale především 1,9 miliónu voličů, což je téměř o osm set tisíc více než v roce 2002. Současně je to přesně tolik, kolik získala v době své největší slávy v roce 1992. Tehdejší volební účast byla ovšem 78 procent, o to je dnešní výsledek pozoruhodnější.

Vítězná voličská koalice

Teprve v dalších týdnech budeme moci z výsledků sociologických šetření přesně určit, z jakých vrstev bylo tvořeno to, co bývá v americké politické literatuře označováno jako "vítězná voličská koalice". Určit podobu tohoto fenoménu bude klíčové pro další směřování ODS, pokud chtít zůstat určující stranou české politiky. Občanští demokraté totiž jako vítězové voleb měli jen průměrnou volební kampaň, nevýrazného celostátního lídra a jejich hlavní soupeř svou negativní kampaní nazývanou "ODS mínus" dokázal v očích mnoha lidí zdiskreditovat některé body jejich volebního programu. Co tedy nakonec rozhodlo?

Počínaje prvním květnem se ve středopravicovém politické světě začala pomalu, ale postupně zvedat zřetelná protiparoubkovská vlna. Jejím podložím bylo kolem patnácti velkých politických skandálů vládní sociální demokracie (Unipetrol, kakao, biolíh, vražda Mrázka, arbitráž s Nomurou, aféra s manipulacemi v podniku Lesy České republiky, aféra Čepro, skandál kolem NBÚ, machinace se státními pozemky ministra zemědělství Zgarby atd.). Jiří Paroubek byl dlouhé měsíce vnímán jako nositel změny, který má zájem tyto věci rozkrývat a řešit. V posledních týdnech ale jeho osobní angažmá v některých kauzách dosavadní pozitivní vnímání zvrátilo a premiér dostal punc politika-pokrývače.

Součástí velké předvolební vlny se stal i odpor veřejnosti vůči účasti komunistů v novém povolebním aranžmá. Tím došlo ke sjednocení dalších roztříštěných nelevicových hlasů. Když vystoupil někdejší disident a ředitel speciálního útvaru Jan Kubice se svou zprávou o propojování zločinu a státní správy, jen tuto vlnu umocnil. Posílil dojem, že většina skandálů vychází z úzké skupiny lobbistů napojených na ČSSD. Nic více a nic méně. Kubice tuto vlnu nevytvořil, naopak některé indiskrétní body jeho zprávy vyvolaly "antivlnu" solidarity s Jiřím Paroubkem.

Když se vrátíme k vítězné voličské koalici, vyplývá nám, že ODS se kromě svých tradičních příznivců, akcentujících více programové otázky, stala mluvčím středopravicových a nerozhodnutých voličů - tedy těch, kteří jsou nespokojeni se současnou korupční praxí a odmítají zapojení komunistů do politické hry. Části z nich se rovněž nelíbil politický styl Jiřího Paroubka (resp. jeho další vládní strategie) a ODS byla zrovna po ruce.

Pokud by toto tvrzení skutečně vyplynulo z detailní analýzy, musí být vedení ODS mimořádně obezřetné v dalších povolebních krocích. Jestli chce upevnit vazby "nových" voličů ke své straně, nesmí vstoupit do žádné užší kooperace s Paroubkovými sociálními demokraty. Velká koalice nebo nějaká otevřená forma participace by vítěznou voličskou koalici nalomila dříve, než by se stačila ustavit.

Bursíkovo balancování

Ještě riskantnější bude balancování na hraně pro lídra Strany zelených Martina Bursíka. Z povolebních průzkumů vyplývá, že kromě svých tradičních "nazelenalých" 2 % podpory jsou dvě třetiny jeho voličů středopravicově a liberálně orientovaní lidé z měst, kteří dříve volili Unii svobody. Žádná strana od listopadu 1989 nemusela řešit takový protiklad mezi členskou a voličskou základnou, tedy mezi spíše levicovým členstvem a pravicovým voličstvem. Zatím se zdá, že i do budoucna je jediným člověkem, který tento protiklad dokáže vyvažovat, předseda Bursík. Jakékoli kormidlování doleva mu však jeho křehkou vítěznou voličskou koalici rozmetá na kusy.

Lidovecká schizofrenie

Výsledek lidovců (7,2 %) je důsledkem jejich schizofrenie být a nebýt ve vládě, oblečeni i neoblečeni, za vozem i na voze. KDU-ČSL rovněž doplatila na polarizovanou předvolební atmosféru a podcenění účinků volebního zákona. Těžko si lze představit, že by v případě platnosti dosavadního volebního řádu mohli křesťanští demokraté jít do příštích voleb jinak než v předvolební koalici s ODS nebo Stranou zelených.

Vlažní klienti sociálního státu

Tradiční levice jako celek (ČSSD, KSČM) ztratila oproti roku 2002 jedenáct mandátů, přičemž komunisté přišli o dvě stě tisíc hlasů, které se přesunuly k ČSSD. Nadto získali sociální demokraté ještě devadesát tisíc dalších hlasů. Důvodem je, že ČSSD svou mimořádně dobrou kampaní vystrašila a dostala k urnám (kromě stálých voličů) také vlažné klienty sociálního státu, kteří i po osmi letech socialistů u vlády a sérii skandálů usoudili, že ČSSD je stále hlavním garantem jeho dnešní podoby. Volební paradigma ČSSD ve stylu "tradiční voliči plus klienti sociálního státu rovná se třicet procent" platí stále.

(Ne)přitažliví komunisté

Zato komunisté utrpěli nejvyšší porážku od roku 1996. Opět se potvrdilo, že jsou přitažliví jen v případě, že jsou opoziční a protestní stranou, nikoli partají s jednou nohou ve vládě a funkcích. Žádný velký politický obrat se zřejmě konat nebude, protože tyto volby v nich musely posílit jejich staré přesvědčení: buď budou i nadále stalinističtí, nebo nebudou žádní.