Poznámky ke zmizení místa

Hovoří-li se dnes o místě, pak s ohledem na jeho sílící bezvýznamnost a jeho rozpouštění v éře rychlosti. Tak jako kdysi dějiny, je dnes pevné místo jako základ práce v architektuře a urbanismu tabuizováno.

Tabu: mluvit o něm působí trýzeň a vyvolává strach. Ve skutečnosti by mělo být trýznivé konstatovat, že se docela jednoduše rozplývá základní krité­rium architektury, tedy to, čím se architektura odlišuje od všech ostatních forem umění, jakož i technik: svou vázaností k místu. Při všem, co lze říci ve prospěch industrializace stavitelství, je nutno také připustit, že to znamenalo první rozhodující krok směrem k homogenizaci prostoru. „Průmyslový objekt už nepotřebuje žádné jednoznačné vřazení do prostoru. Sériová produkce odstraňuje každou prostorovou hierarchii. Technický svět ignoruje rozdíl mezi zde a tam a místo toho prosazuje veškeré prostředí člověka jako přirozený prostor svých operací – topologické pole, jak to instinktivně tušili kubisté, futuristé a elementaristé.“ (M. Tafuri, 1977) (…)