Předvolební programy v evropských volbách

Již dlouhou dobu se vedou diskuse o významu a užitečnosti programů politických stran. Politická věda se nejprve v sedmdesátých letech minulého století musela vyrovnat s fenoménem "zamrznutých" stranicko-politických systémů, kdy se zdálo, že daná stranická uspořádání jsou věčná a neměnná a že soutěž politických stran rozhodně nelze vnímat optikou soutěže jejich nabídek transformovaných v předvolební programy. Nicméně poté, co se jednotlivé systémy daly do pohybu a zvětšila se tzv. přelétavost voličů, se zdálo, že dochází k renesanci významu těchto dokumentů. S pádem reálně socialistické alternativy ve střední a východní Evropě to ale vypadalo, že nastává (slovy amerického politologa F. Fukuyamy) konec politických dějin, kdy západní liberálně-demokratický model společnosti definitivně zvítězil (a tedy nastává reálný konec politické soutěže, pro niž jsou předvolební programy nutné). Ačkoli již za několik let by tuto odvážnou tezi zdaleka každý nepodpořil, posuny, které přinesla Blairova koncepce New Labour či Schröderova Neue Mitte, skutečně jako by potvrzovaly, že minimálně v ekonomické dimenzi společenského života je dobojováno. K tomu přidejme nejrůznější projevy působení masových médií na vnímání politické sféry voliči, kdy se často zdá, že nevyhraněné postoje, chlapecký úsměv a kudrnaté vlasy jednoznačně a s rozdílem několika tříd porážejí nepopulární, jednoznačná stanoviska pronášená nepříliš příjemným hlasem s nehezkým obličejem. Krize evropského modelu státu blahobytu a přístupy k jejímu řešení, otázky po míře státních ingerencí či spory o etická témata typu interrupce a eutanazie však přeci jen ukazují, že stále můžeme identifikovat pravověrného komunistu, socialistu, liberála a konzervativce. V tomto kontextu pak zkoumání volebních programů nepředstavuje mrhání časem a energií.

Následující text je určen těm, kdo stále ještě chápou politiku jako střet myšlenek, kdo jsou přesvědčeni, že politický střet se nemá odehrávat pouze v dimenzi personálního ovládnutí důležitých institucí. Naší ambicí není predikovat volební výsledek a odhadovat šance jednotlivých účastníků volební soutěže. Z celé škály programů politických stran (základní, akční, volební, vládní) se nyní zaměřme na nejaktuálnější z nich - na volební programy jednotlivých českých politických stran pro historicky první přímé volby českých zástupců v Evropském parlamentu. Při analýze předvolebních programů pro potřeby časopisecké studie je přirozeně nutné provést výběr, neboť není únosné (a především přínosné a nutné) věnovat pozornost obskurním uskupením typu Humanistická aliance či Všeobecná občanská strana. V předkládaném textu se proto zaměříme na "evropskou" programatiku stranických subjektů aktuálně zastoupených v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR a dále na tři formace, jimž průzkumy přisuzují více či méně reálnou šanci na překonání pětiprocentní uzavírací klauzule - na dvě kandidátní listiny nezávislých a na Stranu zelených.

Obecná charakteristika programů a hesel

Existuje-li základní souhrnné hodnocení českých předvolebních programů roku 2004, pak jím je buď přílišná obecnost plná prázdných floskulí, nebo naopak přespřílišná podrobnost. Do prostoru mezi těmito dvěma extrémy se podařilo proniknout snad jen Občanské demokratické straně (ODS), Křesťanské a demokratické unii-Československé straně lidové (KDU-ČSL) a Unii liberálních demokratů (ULD), koalici čtyř téměř virtuálních, k liberalismu se hlásících stran - Unie svobody-Demokratické unie, Občanské demokratické aliance, Cesty změny a Liberální reformní strany. Další společný rys představuje nepatřičnost mnoha priorit ve volebních programech pro volby do EP - řada deklarovaných cílů patří na exekutivní úroveň národního státu, nikoli do legislativního tělesa Evropské unie (jeden příklad za všechny - lidovecký požadavek odstranění administrativních bariér při zakládání firem).

Tématem na samostatný článek jsou hesla jednotlivých stran. Bohužel jsme se nedočkali nějaké třeskuté soutěže myšlenek a idejí, spíše jen soutěže odborníků na reklamu. ODS tak zůstala se svým jednoduchým "Stejné šance pro všechny" osamocená, přičemž musí konkurovat ideovým "majstrštykům" typu: "Za Evropu bezpečí, míru, prosperity a sociálních jistot" (ČSSD), "S vámi a pro vás, doma i v EU", "Zasloužíte si to nejlepší" (obě KSČM), "Lidovci prosadí nejvíc", "Buďme srdcem Evropy" (ULD), "Správní lidé pro český úspěch v Evropě" (SNK-ED), "Evropa: jeden z našich domovů" (Zelení) apod.

Poznámku si jistě zaslouží reálnost či realizovatelnost jednotlivých programových bodů vztahujících se k evropské problematice. Kandidovat do EP s cílem podpořit budování evropských jednotek vojenského nasazení je jistě zajímavé, nicméně reálný vliv EP na zásadní rozhodnutí tohoto typu je minimální, neboť jsou činěna buď v Radě ministrů (Rada EU), či na tzv. summitu šéfů států a vlád (Evropská rada). Naznačené programové priority tak míří spíše "dovnitř" - "pokud bychom byli ve vládě a měli vliv v rozhodujících institucích, podpoříme následující rozhodnutí". Plnění drtivé části předestřených programových bodů tedy objektivně vzato po zvolených poslancích nemůžeme vyžadovat. Jde mnohem spíše o vyjádření stranického názoru na evropskou integraci a na její jednotlivé aspekty.

Evropská politická příslušnost

Evropský parlament (EP) je strukturován na bázi politické, nikoli národní. Frakce v EP jsou převážně širokými uskupeními různých politických stran, často i z více ideových směrů, které sdílejí buď podobný postoj k dalšímu směru evropské integrace, nebo podobnou myšlenkovou orientaci. Zařazení se do jednotlivé frakce může být pro jednotlivé politické strany jak věcí "srdce", tak obyčejné taktiky či politického kalkulu. Strany často zvažují, zda je lépe být významným členem bezvýznamné frakce, či málo významnou součástí frakce silné. Nicméně členství v těchto frakcích má přiměřenou vypovídací hodnotu o stranách členských. Jak na tom jsou, budou či chtějí být čeští poslanci v EP?

ODS ve svém programu prohlašuje, že se hodlá zapojit do práce v dosud největší frakci - Evropská lidová strana-Evropští demokraté (EPP-ED) - podobným způsobem jako britští konzervativci, tedy stát se součástí ED. ČSSD se za název své budoucí evropské "mateřské náruče" zřejmě stydí, jelikož ji cudně nazývá Evropskou stranou sociálně demokratickou. Žádná taková ovšem v EP nepůsobí - zato zde nalezneme Stranu evropských socialistů (PES), spolu s EPP-ED nejvlivnější stranu v historii Evropského parlamentu. Ačkoli v obou termínech není z politologického hlediska žádný rozdíl, ČSSD se zřejmě obává, že pro českého voliče má slovo "socialismus" poněkud jiné konotace než např. pro Francouze. KSČM deklaruje snahu zapojit se do činnosti v páté největší frakci, která se jmenuje Evropská sjednocená levice/Skandinávská zelená levice (EUL). Poslanci KDU-ČSL, ačkoli to neartikulují přímo v programu, zato snad na všech předvolebních billboardech, se mají stát členy EPP-ED, a to nikoli jako člen ED, ale dominantní složky tohoto uskupení - EPP. Případní zástupci ULD zamíří do Evropské liberální, demokratické a reformní strany (ELDR), ačkoli pozorovatel v EP zvolený za US-DEU, hlavní složku kandidátky, zasedal v EPP-ED. Představitelé Nezávislých se jasně nevyjádřili, zda budou držet nezávislost či "nezařazenost" známou z českého Senátu i ve více než sedmisethlavém EP. Sdružení SNK-ED se ve svém programu vymezuje antisocialisticky, ale explicitně se dále nezařazuje. Nicméně jeho lídr Josef Zieleniec vyjádřil snahu zasednout v EPP-ED. Zelení by měli zasednout v Evropské federaci stran zelených-Evropské svobodné alianci (GR/EFA), čtvrté největší frakci uplynulého funkčního období.

Ústava, struktura a pravomoci orgánů EU

K poměrně výraznému programovému střetu dochází v oblasti institucionální struktury, kde se profilují dva základní tábory, které zcela respektují dvě paradigmata, na jejichž sváru je postaven evropský integrační proces posledního více než půlstoletí: intergovernmentalistický (mezivládní) a supranacionální (nadnárodní) přístup. V tomto sporu jsou zapomenuty ideové hranice patrné v jiných oblastech, takže na jedné straně "barikády" se ocitají konzervativci spolu s komunisty, na straně druhé socialisté s liberály. Symbolem se zde stává tzv. evropská ústava, nicméně jde o symbol zástupný - hlavní spor se vede o postavení národních států. Další otázkou s daným tématem související je rozsah kompetencí a vzájemný vztah jednotlivých orgánů EU. V souladu s hájením síly a pozice konceptu národních států rozhodně není přenášení co největší části odpovědnosti na Evropský parlament vytvářený v závislosti na počtu obyvatel. V souladu s tímto konceptem naopak je obhajoba konečného slova jednotlivých národních vlád a požadavek jednomyslnosti v zásadních oblastech rozhodování.

Na straně intergovernmentalistů se nachází především ODS a KSČM (ta však s výhradou, jak uvidíme v kapitole věnované daním), s největší pravděpodobností také Nezávislí a SNK-ED. ODS zásadně odmítá mechanické "prohlubování" evropského integračního procesu, jednorozměrnou federalizaci Evropy, jednosměrnou unifikaci nejrůznějších politik. Hlásí se ke koncepci národních států jakožto základních stavebních kamenů evropské integrace, přičemž poukazuje na renacionalizaci politiky některých velkých členských států EU. Chce proto takové rozhodovací procedury, které zajistí co největší dosažitelnou rovnoprávnost mezi všemi členskými státy EU bez ohledu na jejich velikost a počet obyvatel. Občanští demokraté jasně odmítají navržený text evropské ústavy, jsou přesvědčeni o nepotřebnosti dokumentu podobného typu. Pokud má být přesto nějaký takový přijat, požadují, aby v žádném případě nezhoršoval postavení ČR proti stávajícímu stavu, což návrh zavržený na mezivládní konferenci v prosinci 2003 v Římě činil. KSČM se hodlá zasazovat o EU respektující rovnost jednotlivých členských zemí a jejich územní celistvost včetně nedotknutelnosti hranic (zde je patrný skrytý odkaz na Benešovy dekrety). Evropskou centrální banku chce podřídit kontrole EP a národních vlád a parlamentů (jak toho dosáhnout, se již v programu neuvádí).

Postoje obou "nezávislých" kandidátek jsou také spíše intergovernmentalistické. Nezávislí (V. Železný) se sice k tomuto problému explicitně nevyjadřují, ovšem jejich postoje lze odvodit z deklarovaného vědomí, že EU "není jen přátelským klubem, ale i tvrdým kolbištěm, kde jednotlivé země prosazují své vlastní zájmy". SNK-ED touží po Evropě s rovnými vztahy a právy pro všechny státy. Zásadně odmítá dvourychlostní Evropu a nesouhlasí s názorem V. Špidly, že v zájmu ČR je připojit se k případnému tzv. tvrdému jádru.

Na straně supranacionalistů (tj. federalistů) nalezneme ČSSD, ULD, Zelené a částečně KDU-ČSL. ČSSD prohlašuje, že u evropského stolu "budeme uplatňovat vlastní suverenitu a zároveň máme možnosti ovlivňovat evropské záležitosti". Její poslanci plně podporují evropskou ústavní smlouvu, kterou považují za významný krok k posílení rozšířené EU. KDU-ČSL sice ve svém předvolebním programu otázku evropské ústavy neřeší, nicméně k myšlence její potřebnosti se přihlásila již před lety.

Zelení se domnívají, že prožívají "mimořádně vzrušující éru vzniku evropského politického národa", v nějž ústí děj sjednocování Evropy zdola; "lidé považující sami sebe za Evropany už chodí mezi námi. My Zelení se cítíme být jejich zástupci." Hlásí se k přehledné evropské ústavě, "která zaručí co nejefektivnější rozhodování, a občanům co nejspravedlivější podíl na něm". V souladu s tím má ústava obsahovat možnost vypsání celoevropského referenda, jež by mělo být vyvolatelné i občanskou iniciativou zdola. Zelení se dle svých programových bodů ztotožňují s myšlenkou federalismu, kdy právě poslanci EP (jakožto výraz vlivu paradigmatu supranacionality) mají převzít od "nikým nevolených byrokratických a podnikatelských struktur co nejvíce pravomocí". Snad největšími federalisty ze současných českých, alespoň částečně relevantních stran jsou představitelé ULD. Ti požadují odstranění současného demokratického deficitu EU, přičemž základní problém spatřují v čistě formálním postavení EP v legislativním procesu. Namísto toho má na evropské úrovni vzniknout parlamentní demokracie se zřetelnou dělbou moci a s dvoukomorovým parlamentem (dolní komorou má být současný EP, do horní komory se má transformovat Evropská rada). Jejich kritiku stávajících institucí a vizi nového uspořádání poněkud oslabuje skutečnost, že zcela pomíjejí Radu EU jakožto v současné době jeden z nejdůležitějších orgánů... Především z důvodů vytváření společné identity a symboliky hodlají podpořit vznik instituce evropského prezidenta a slibují, že navrhnou, aby se jím stal Václav Havel. Jednoznačně odmítají jakoukoli kategorizaci členství v EU.

Společná zahraniční a bezpečnostní politika, vztahy s USA

Zásadním tématem "evropské" diskuse je vlastně již od jejího počátku otázka vazby na USA v bezpečnostní oblasti. Svým způsobem můžeme konstatovat, že snaha o (západo)evropskou obrannou soběstačnost je téměř geneticky spojena s úsilím přeměnit ES/EU v politickou unii. Názory volebních subjektů nejsou v tomto směru nijak překvapivé.

ODS tváří v tvář americkému vojenskému potenciálu nevěří v evropskou soběstačnost a realisticky podporuje úzkou spolupráci. Je proti vzniku paralelních evropských vojenských struktur mimo NATO, což je směr, kterým by se mnozí současní lídři EU rádi vydali. V omezení či přerušení transatlantického spojení vidí ohrožení evropské demokracie a stability. KSČM naopak již tradičně požaduje "vymanit evropské vojenské struktury z vlivu NATO a usilovat o jejich plnou přeměnu v nástroj obrany a bezpečnosti, nikoli agrese". V EP (?) chce prosazovat zrušení NATO a vojenských základen USA v Evropě, neboť se domnívá, že vztah Evropy a USA daný existencí a rozšiřováním NATO nevede k větší bezpečnosti Evropy. ČSSD touží podporovat společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a budovat evropské jednotky rychlého nasazení. Pro KDU-ČSL je společná zahraniční a bezpečnostní politika "již nezbytně nutná", strana vítá zřízení funkce ministra zahraničí EU. Zároveň se však lidovci hlásí k významu silné euro-americké transatlantické vazby, kdy by podle nich neměla být rozvíjena pouze vojenská složka spolupráce, ale i ekonomická a politická. Evropská obranná politika nesmí být podle KDU-ČSL "budována s ambicí nahradit nebo vytěsnit transatlantickou spolupráci, ale s cílem doplnit ji o schopnost Evropy samostatně řešit regionální konflikty na svém území". Nezávislí se k tomuto problému nevyjadřují. SNK-ED se přes některá historicky směšná tvrzení (EU zajišťující Evropě 50 let klidu, míru a rozvoje apod.) hlásí k důležitosti partnerství s USA, k potřebě překonat "současný nedobrý stav euro-amerických vazeb", kdy Evropa musí překonat svoji rozhádanost a Spojené státy musejí hledat cestu ke skutečné spolupráci. Zelení chtějí vznik "rozumné" společné zahraniční a bezpečnostní politiky, jež má sloužit ke spoutání moci velkých obchodních korporací (lze číst také jako "spoutání kapitálu") a k mírumilovnému řešení mezinárodních konfliktů a globálních ekologických problémů. ULD hodlá podpořit vytvoření úřadu evropského ministra zahraničí předsedajícího Radě pro vnější vztahy, jenž bude současně viceprezidentem Evropské komise. EU by podle nich měla být aktivní i mimo své hranice a nemlčet k otázkám typu trest smrti, mučení, ponižování lidské důstojnosti. Liberálové se hlásí k USA jakožto klíčovému, nejdůležitějšímu a nenahraditelnému partnerovi EU a budou podporovat účast ozbrojených sil členských států EU v operacích v rámci NATO. Vůbec se nezmiňují o svébytných evropských bezpečnostních strukturách.

Otázka daní, rozpočtu a protekcionismus

Není snad spolehlivějšího indikátoru míry liberálnosti či socialismu v ekonomické oblasti, než je postoj k daním, jejich struktuře a výši. Nejinak tomu je v českém případě evropských voleb 2004, kdy se sice nevede spor o míru zdanění domácího, ale o strukturu potenciálních daní evropských (přitom jejich případné zavedení má být v málokterém programu doprovázeno odbouráním daní již existujících), o jejich harmonizaci, okrajově též o Paktu stability.

Do pozice ekonomických liberálů se situovala především ODS, KDU-ČSL, SNK-ED a ULD. Občanští demokraté chtějí ponechat fiskální a daňovou politiku v pravomoci národních vlád a parlamentů, tlak na jejich harmonizaci je dle jejich názoru motivován snahou oddálit politicky nepříjemné reformy i za cenu likvidace konkurenčního prostředí. Nehodlají podporovat zavádění tzv. evropské daně či přímé daňové odvody do rozpočtu EU. Chtějí tlačit na udržení rozpočtové disciplíny uvnitř EU včetně dodržení podmínek Paktu stability. Vůči státům, které tyto podmínky neplní, by měly být uplatněny patřičné sankce (zde je patrná narážka na Německo a Francii). Také lidovci požadují "poctivou a účinnou soutěž daňových systémů". Rozlišují daně důležité z hlediska jednotného trhu - daň z přidané hodnoty a spotřební (zde by měl být definován společný daňový základ, konkrétní výše daňové sazby má zůstat na jednotlivých státech) - přičemž daně z hlediska jednotného trhu nevýznamné mají zůstat v plné pravomoci členských zemí. Deklarují, že jejich dlouhodobým cílem je snížení celkové kvóty daňového zatížení. SNK-ED odmítají zneužívání integrace pro zvyšování daní a regulace. Se vší pravděpodobností i na daně se vztahuje požadavek jejich Evropy svobodné konkurence, soutěže, bez zbytečných regulací a bez umělého socialistického rovnostářství. ULD chce prosazovat ekologickou daňovou reformu s cílem snížit daně z příjmů a sociálního pojištění a redefinovat daně z neobnovitelných zdrojů, elektrické energie, odpadů apod. Daně "centrální" mají být podle názoru ULD sníženy ve prospěch nově zavedených daní a poplatků regionálních.

KSČM chce revidovat podmínky Paktu stability, čímž s největší pravděpodobností míní jejich zmírnění. EU by dle této strany měla přejít od dosavadní "neoliberální deregulace a privatizace k sociálně a ekologicky odpovědnému přerozdělování zdrojů". Žádá regulaci daňové konkurence, čímž ovšem popírá své požadavky rovnosti jednotlivých zemí. Bude podporovat zavedení Tobinovy daně z pohybu kapitálu a ekologizaci daňových systémů (zdanit čerpání přírodních zdrojů a znečišťování životního prostředí). ČSSD, Zelení a Nezávislí se k tématu nevyjadřují.

Vnitřní bezpečnost a azyl

Pokud toto téma politické strany rozpracovávají, pak se řada z nich (např. ODS, KDU-ČSL) shoduje na požadavku urychleného vstupu do Schengenského systému, na úzké spolupráci a koordinaci reprezivních složek zabývajících se potíráním organizovaného zločinu a na nutnosti koordinace azylové a migrační politiky uvnitř EU. KSČM vystupuje v roli chytré horákyně, která chce zbavit migrující občany ponižující diskriminace a začlenit je urychleně do společnosti včetně udělení občanství, aniž by to ovšem ohrozilo příjmy a jistoty domácí populace. ČSSD chce posílit Evropský policejní úřad. KDU-ČSL kontruje požadavkem integrace Europolu do struktury EU a posílení Eurojustu, jenž by měl získat právní subjektivitu. Obě strany podporují vytvoření institutu evropského žalobce na ochranu finančních zájmů EU a institutu evropského zatykače.

Zemědělská politika, evropské finance, nezaměstnanost, sociální stát, vzdělanost

V otázce společné zemědělské politiky (CAP) nenalezneme příliš mnoho sporných bodů - všichni se shodují v potřebě její reformy a v požadavku, že by se v jejím rámci poskytované dotace měly více zaměřit na krajinotvorný rozměr zemědělství a na zlepšování života na vesnicích (především zvýšením zaměstnanosti). Podobně je tomu u strukturálních fondů, kdy se všichni hlásí k nutnosti jejich maximálního využití pro vyrovnání rozdílů mezi regiony a mezi starými a novými zeměmi.

Některé strany (např. ODS, ULD) poukazují na protekcionismus současné situace zemědělské politiky, a to jak uvnitř rozšířené EU - diskriminační postavení nových členských zemí - tak směrem ven vůči rozvojovým zemím, kdy CAP výrazně deformuje světový obchod. Zelení chtějí zcela zakázat pěstování geneticky upravených plodin. Obě kandidátky nezávislých slibují přivést evropské peníze do ČR, SNK-ED je konkrétnější v příslibu udělat vše pro to, "aby informace o prostředcích Unie byly co nejvíce dostupné všem, kteří je mohou využít". Nezávislí se hodlají zaměřit zejména na účinný lobbying ve prospěch regionů, měst a obcí ČR.

Příliš rozdílů nenalezneme ani ve slibu usilovat o snížení nezaměstnanosti (nejčastěji větší podporou vzdělávání na všech úrovních a provázáním českého školství s evropským). Liší se však již související záležitosti, především otázky tzv. sociálního státu, ochrany spotřebitele apod. ODS vidí cestu ke snížení nezaměstnanosti ve zlepšení podnikatelského prostředí, jemuž škodí nadbytečné normy vedoucí k regulaci, byrokratizaci a protekcionismu. Domnívá se, že činnost EU je zapotřebí přizpůsobit reálnému finančnímu rámci ("EU toho musí dělat méně, ale lépe"). KSČM prosazuje zejména obranu starého známého práva pracujících na práci. Za součinnosti evropských odborů mají být také podporovány moderní formy spoluúčasti zaměstnanců na řízení a zisku. Přesvědčuje voliče, že nezaměstnaní nesmějí být nuceni vykonávat "degradující nebo nesmyslné úkoly", zlepšit by se měla také ochrana zaměstnanců proti propouštění. Nedopustí, aby "řídící síly EU likvidovaly demokratické a sociální výdobytky" nikoli socialismu, ale západoevropských zemí (těžko říct, kde se tam vzaly, když ještě před 15 lety tam podle KSČ žádné podobné věci nebyly). Podobně ČSSD se hlásí k rozvíjení evropského sociálního modelu, jehož pevnou součástí je odborové hnutí. Po neúspěchu se snižováním nezaměstnanosti v ČR jsou poslanci ČSSD připraveni v EP obhajovat opatření zvyšující zaměstnanost v EU. Sociální demokraté dále chtějí - zřejmě také po svém velkém úspěchu s transformací domácího školství (tím se ovšem nechlubí) - "podporovat kroky směřující ke zkvalitnění systémů vzdělávání v členských státech EU". KDU-ČSL se v této kapitole uchýlila k řadě bezobsažných, až směšných floskulí typu "EU je víc než smlouvy, úřady a volný trh. Je to velká šance pro všechny pracovité a podnikavé lidi." Když už se to lidovcům nedaří na domácí úrovni, chtějí v EU zkusit vytvořit takovou legislativní úpravu trhu práce, která "musí motivovat ke zvyšování znalostí a dovedností... a ne k trvalému pobírání sociálních dávek".

Ostatní

Některé ze stran se poměrně ostře vymezily proti vyjednaným vstupním podmínkám ČR (ČSSD mlčí). ODS tak chce prosadit co nejrychlejší odstranění diskriminačních podmínek např. v oblasti volného pohybu osob, služeb, podpor zemědělcům apod., podobně jako např. ULD, která je považuje za ne­opodstatněné, či Nezávislí, kteří tvrdí, že následky dojednaných podmínek budeme splácet ještě dlouho. ČSSD spolu se Zelenými chtějí usilovat o další zlepšení postavení žen ve společnosti. Zelení se o to prý již tak trochu "zasadili", když polovinu jejich kandidátní listiny tvoří ženy. Lidovci jako jedni z mála hovoří o EU jako o společenství hodnot, jakými jsou úcta k životu ve všech stádiích jeho vývoje, rovnost lidí, podpora rodiny apod. V souvislosti s tím např. požadují, aby "veškeré vědecké bádání bylo založeno na úctě k lidskému životu a na jedinečnosti každé lidské bytosti od okamžiku početí do přirozené smrti". Nijak překvapivě tak odmítají experimenty klonování a využívání lidských zárodků, potraty a eutanazii. Jednoznačně se staví za tradiční definici rodiny vycházející z manželství mezi mužem a ženou. Na evropské úrovni hodlají zabránit, aby se východiskem pro společnou definici rodiny stala tendence vydávat za rodinu jakýkoli druh soužití, v němž lidé sami sebe jako rodinu definují. Nezávislí spojili svůj předvolební program se svou dlouhodobou strategií. Zde je zajímavý rozpor v personálním obsazení prvních dvou míst kandidátky (Železný, Bobošíková) a vizí obnovy politické reprezentace "prostřednictvím přirozeného růstu politiků a osobností obecních, městských a regionálních". U ULD jakožto seskupení definujícího se liberálně poměrně překvapuje až dětinská víra v "dospělost" eura, které prý především odstraňuje náklady spojené s převodem a vytváří skutečně konkurenční prostředí. Nejsem si jist, se kterým ze skutečně liberálních ekonomů tuto pasáž svého programu konzultovali.

Závěr

Máme-li na závěr krátce zhodnotit jednotlivé programy relevantních či alespoň potenciálně relevantních volebních subjektů, můžeme tak učinit z několika pohledů. Tím prvním je perspektiva ideová - zde můžeme konstatovat, že (hodnoceno výlučně podle programů) by k sobě měla mít blízko ODS, KDU-ČSL a SNK-ED na straně jedné, KSČM, ČSSD a Zelení na straně druhé. Vekou neznámou zůstávají Nezávislí. Unie liberálních demokratů má sice v mnoha ohledech blízko k prvně jmenovanému bloku, ale zásadně ji od něj vzdaluje nesmírně silné federalistické přesvědčení. Programy v zásadě odpovídají ohlašovanému zařazení jednotlivých stran na evropské politické scéně.

Je poměrně zajímavé, že ani jedna ze tří stran vládní koalice ve svém programu nijak výrazně neodkazuje na to, že to byla právě její vláda, která uzavřela přístupová jednání a zemi do EU přivedla. Euroskeptik by jistě přispěchal s poznámkou, že všechny tři strany dobře vědí, proč se k tomu nehlásí. Zvláště u US-DEU schované v ULD se zdá, jako by s tím neměla nic společného.

Lze konstatovat, že žádný ze zkoumaných programů není zcela "mimo mísu", tedy že skutečně řeší problémy spojené s procesem integrace evropského kontinentu. Častým problémem je však ještě větší přítomnost prázdných frází a floskulí, než na jakou jsme zvyklí u voleb do národního parlamentu. Program ČSSD frázemi přímo přetéká, na což jsme si dávno zvykli u komunistů. Zajímavým čtením je program Zelených. Člověk se ani nemusí orientovat v problémech jejich vnitrostranického života, aby na něj přímo z programu dýchla rudá minulost (či budoucnost?) přetřená na zeleno. Podobně jako KSČ bez diskusí přebírala směrnice Kominterny, tak "osm nejvýznamnějších evropských ekologických organizací už vloni přijalo soubor 63 konkrétních návrhů, které by měl příští EP prosazovat. Česká Strana zelených si kompletní seznam návrhů osvojila. V některých záležitostech ale přijímá důslednější závazek..." Termíny jako buržoazie a kapitál nahradila slova "moc obchodních korporací", "průmyslové lobby" apod. V kombinaci tří hledisek - konzistence se svými předchozími postoji, reálnosti slibovaných věcí a absence frází - vyznívá nejlépe program ODS, následovaný KDU-ČSL (té nepřispívá, že její program obsahuje řadu položek řešitelných spíše na úrovni národního státu). Oběma ovšem škodí, že jejich programy nemají výrazný závěr, až se může stát, že čtenář pochybuje, zda nějakou závěrečnou stranu neztratil.