Přehnaná očekávání

Volby do šestého Legislativního dvora na Taiwanu skončily v sobotu 10. prosince 2004 neúspěchem vládní „zelené" koalice. Možnost volit své kandidáty na celostátní úrovni mají obyvatelé ostrova od roku 1991. Tehdy proběhly volby do druhého Národního shromáždění a o rok později do Legislativního dvora. (Jde o orgán srovnatelný s naší poslaneckou sněmovnou, jenž je po reformách z roku 2000 v podstatě jediným legislativním činitelem.) První volby do Národního shromáždění se konaly ještě na pevnině v roce 1947. V následujícím roce byla kuomintangskou (KMT) vládou přijata tzv. „dočasná opatření po dobu trvání komunistické rebelie na pevnině", která mimo jiné zakazovala vyhlašovat nové volby, zakládat nové politické strany, organizovat veřejná shromáždění apod. V 80. letech, kdy se Taiwan stal jednou z nově industrializovaných zemí, si jeho ekonomický rozvoj začal vynucovat také uvolňování a deregulaci ve společenské a politické oblasti. V druhé půli 80. let začíná na otevřenější atmosféru reagovat ilegální opoziční hnutí Dangwai a v roce 1986 vyhlašuje vznik prvního opozičního subjektu - Demokratické pokrokové strany (DPP). Prezident Ťiang Ťing-kuo, Čankajškův syn, existenci ilegální strany nezakázal. Navíc po čtyřiceti letech ukončil výjimečný stav vyhlášený na Taiwanu v roce 1947.

Po nástupu prvního rodilého Taiwance Li Teng-chueje do funkce prezidenta a předsedy KMT v roce 1988 na sebe demokratické reformy nedaly dlouho čekat. Autoritativní režim se začal rozkládat zevnitř skrze reformní snahy liberálního křídla v KMT. V letech 1991 a 1992 se tedy konaly první volby do celostátních orgánů, v nichž si KMT udržela legislativní i exekutivní monopol. Situace se začala vyvíjet ve prospěch opozice, profilované výhradně prostřednictvím DPP, až v následujících letech. Stalo se tak díky značné roli nových médií, zejména tisku, který přestal fungovat jako politický vzdělávací systém, jenž posiloval solidaritu obyvatel a budoval legitimitu KMT, ale začal se zabývat korupcí prorůstající KMT, napojením jejích poslanců na podsvětí a podobnými aférami. Začala se však také vynořovat témata doposud takřka neznámá či na veřejnosti dříve nepublikovatelná, například možnost nezávislého Taiwanu.

Stranický systém

Uvnitř taiwanského politického systému můžeme vysledovat původ nového cleavage (štěpící linie). Stranický systém se dosud definoval pouze jako bipartismus založený na rozkolu mezi dvěma složkami obyvatel - původní obyvatelé (Číňané, kteří přišli na ostrov před japonskou okupací roku 1895 a domorodí obyvatelé) versus přistěhovalci (Číňané, kteří přišli na ostrov až z Kuomintangem v letech 1947-1949, v anglické literatuře mainlanders), kde se původní obyvatelé přikláněli ve valné většině k opoziční DPP a přistěhovalci ke KMT. Postupná „taiwanizace" KMT (začlenění původních obyvatel do vládních struktur) v posledních dvaceti letech však vytvořila stav, který již nebyl s to zmíněnou dichotomii udržet. Ve vládní KMT se začaly hlasitěji ozývat jak konzervativní frakce, požadující větší příklon k pevninské Číně a budoucí sjednocení, tak liberální frakce, akcentující téma nezávislosti a faktické suverenity Taiwanu. V průběhu druhé poloviny 90. let a na počátku 21. století se tak z KMT vydělily další politické strany.

Jako první se v roce 1993 odpoutala konzervativní frakce KMT, která kritizovala stranu za odklon od tradiční realistické politiky vůči pevninské Číně a také za korupci, jež byla v prvních letech demokratického Taiwanu vskutku na denním pořádku. V následných volbách do Legislativního dvora v roce 1995 zaznamenala Nová strana (NP) výrazný úspěch, když se jí podařilo oslovit 13 % voličů a získala 21 křesel. Později její obliba klesala až k současnému jednomu mandátu.

Další štěpení následovalo až v po prezidentských volbách v roce 2000, kdy prezident a předseda KMT Li Teng-chuej končil své působení v úřadu a jako nového kandidáta na post prezidenta navrhl méně populárního Lien Čana. V prezidentských volbách se tak utkali kandidát DPP Čchen Šuej-pien (současný prezident), kandidát KMT Lien Čan a jako nezávislý kandidát vysoký představitel KMT, charismatický James Soong. Díky souboji mezi členy téže strany stačilo kandidátu DPP pouhých 40 % hlasů k vítězství. James Soong poté definitivně vystupil z KMT a založil vesměs populistickou Stranu blízkou lidu (PFP), která v parlamentních volbách v roce 2001 získala s 18,5 % hlasů (46 mandátů). Při posledních volbách ztratila díky své aktivnější pročínské rétorice ve prospěch KMT 12 křesel. PFP a NS jsou součástí „modré" koalice vedené KMT.

Poslední stranou, která vznikla štěpením KMT, se stala Aliance taiwanské jednoty (TSU). Po porážce KMT v prezidentských volbách 2000 se stala vedoucí pozice Li Teng-chueje ve straně neudržitelná. Útoky proti jeho osobě sílily, byl obviňován zejména z tajné podpory DPS. Dávalo se mu za vinu, že vyšachoval silného kandidáta Jamese Soonga, a proto Lien Čan skončil až na třetím místě. Li tedy v červnu 2001 založil novou politickou stranu programově blízkou DPS, v otázce nezávislosti však radikálnější. Přesto s bývalou opozicí DPS tvoří „zelenou" koalici.

Politický a volební systém

Struktura taiwanského politického systému stále vychází ze Sunjatsenovy koncepce, jež byla vypracována na počátku 20. století pro tehdejší Čínskou republiku. Přestože je tato podoba pro ostrovní stát typu Taiwanu zcela nevyhovující, počaly se reformy institucionálního systému projednávat až v posledních letech. Politický systém na Taiwanu tvoří Úřad prezidenta, Národní shromáždění a pět dvorů: Legislativní, Exekutivní, Justiční, Zkušební a Kontrolní. Klíčovou roli v systému hraje prezident, který jmenuje a odvolává premiéra (a na jeho návrh další členy vlády) bez souhlasu parlamentu. Prezident je de facto nejvyšší postavou Exekutivního dvora. Podle zákona o referendu přijatém loni může prezident vypsat referendum o nezávislosti pouze v případě, že by byl ostrov vojensky napaden. Po marginalizaci role Národního shromáždění ústavními dodatky z roku 2000 se stal jediným faktickým legislativním orgánem Legislativní dvůr, který navrhuje ústavní dodatky. Nadpoloviční většinou může vyjádřit nedůvěru vládě, čímž se stává účinnou kontrolou exekutivní moci včetně prezidenta. V taiwanském případě se tedy jedná o semiprezidentský model amerického typu se spíše reálnou (než formální) mocí prezidenta.

Volby do Legislativního dvora na Taiwanu probíhají v rámci zhruba 30 volebních okrsků, z nichž každý podle velikosti deleguje odlišný počet kandidátů. Legislativní dvůr má 225 členů. K volbě se přesto využívá metoda jednoho nepřenosného hlasu, což znamená, že každý volič má pouze jeden hlas, i když je na kandidátce více zástupců. Takto je voleno 168 členů Legislativního dvora. Osm dalších volí domorodí obyvatelé přilehlých ostrovů a zbylých 49 je pak rozděleno podle výsledků jednotlivých stran a jejich pořadí na preferenčních listinách. Kandidáti jsou voleni na tříleté funkční období.

Loňské volby byly výjimečné tím, že se vláda pokusila účinněji zapojit voliče do procesu tvorby demokracie. Aby zajistila férovou soutěž, nabídla vysoké finanční odměny pro každého, kdo poukáže (a dokáže) vyšetřovatelům na prokazatelné kupování či jiné handlování s voličskými hlasy. Zhruba měsíc před volbami policie zveřejnila nové efektivní metody odhalování těchto nešvarů. Policisté, vyšetřovatelé a speciální agenti ministerstva spravedlnosti se připravovali k jejich použití. Výsledkem měly být desítky tisíc amerických dolarů jako odměna všímavým občanům a profesionálním detektivům, kteří se aktivně účastnili zajištění řádných voleb.

Přehnaná očekávání

Volby do Legislativního dvora z 10. prosince 2004 skončily podle některých pozorovatelů neúspěchem separatistických tendencí vládní „zelené" koalice. Zisk 101 mandátů nedává „zeleným" ve 225-členném parlamentním tělese příliš prostoru na účinnou politiku a naplňování programu dosažení nezávislosti Taiwanu na pevnině. Po úspěchu svého kandidáta, Čchen Šuej-piena, při obhajobě prezidentského úřadu v březnu 2004 očekávala vládní Demokratická pokroková strana spolu se svým koaličním partnerem, Aliancí taiwanské jednoty, podobný výsledek, tedy vytvoření alespoň nadpoloviční většiny v parlamentu. Těsnou většinu však ziskem 114 křesel (o jedno křeslo méně než v minulých volbách v roce 2001) získala „modrá" koalice tvořená Kuomintangem, Stranou blízkou lidu a Novou stranou. Zbylých deset mandátů si mezi sebou rozdělili nezávislí kandidáti zformovaní v Bezpartijní alianci jednoty (NPSU) - získali 6 křesel - a nezávislí kandidáti bez společné kandidátky, jejichž podpora se dá spíše očekávat na straně vítězné „modré" koalice.

Výsledek voleb byl v médiích celého světa rozebírán jako prohra Čchenovy tvrdé linie, inklinující k taiwanské samostatnosti, a jako výhra a uklidnění v řadách čínských politiků. Přestože volební výsledek vyvolává hlasité ohlasy v amerických či čínských kruzích, fakticky se situace na taiwanské politické scéně vůbec nezměnila. Výhra „modrých" je pouze výhrou vzhledem k všeobecným očekáváním. Po vítězných prezidentských volbách na jaře 2004 se od „zelených" očekával ještě razantnější nárůst preferencí. DPP si však v parlamentu vzhledem k minulým volbám polepšila pouze o dva mandáty a obsadí 89 křesel. TSU jedno křeslo neobhájila a bude mít v parlamentu jen 12 zástupců. Poměrně odlišná situace panuje v táboře „modrých", kde svou pozici výrazně upevnila KMT (z 68 na 79 křesel) proti pročínsky orientované PFP (z 48 na 34 křesel). NP si udržela jeden mandát.

Důvody nezdaru DPP

Za příčiny neúspěchu DPP je považován volební systém, nízká volební účast a zároveň chybná taktika této strany v nasazování kandidátů. Volební systém proti sobě paradoxně staví kandidáty jednotlivých stran. Na takto vymezeném hřišti je nutná velká míra strategického uvažování, jak a kolik kandidátů by mělo být v jednotlivém okrsku nasazeno. Dále je nutné co nejlépe odhadnout potenciální zisk strany v dané oblasti. DPP podle všeho nasadila příliš mnoho kandidátů, čímž se její voličská podpora rozmělnila a některým kandidátům se tak nepodařilo získat dostatečný počet hlasů. DPP přitom měla problémy nejen s kvantitou, ale také s kvalitou svých kandidátů. Většinu schopných lidí totiž již dříve dosadila na pozice ministrů v Exekutivním dvoře, čímž radikálně omezila vliv známých kandidátů na voliče. KMT naopak využila své rozsáhlé sítě stranických buněk. S vědomím, že nemůže příliš očekávat pomoc od ústředního vedení, komunikovala s občany na místní úrovní s využitím dlouholeté sítě stranických spolupracovníků. Tak se na první pohled nevýrazná kampaň na centrální úrovni stala poměrně efektivní v rámci jednotlivých volebních okrsků. S tím se úzce pojí na Taiwanu prozatím nezvyklá záležitost - nízká volební účast. Pouhých 59,16 % bylo jistým překvapením, přestože klesající tendenci můžeme v tomto směru na Taiwanu pozorovat už déle (66,2 % v roce 2001, 68,1 % v roce 1998). Za úspěchem KMT v prosincových volbách stály nízká volební účast, „lidová témata" a profesionální práce na lokální úrovni.

Zásadní chyba ze strany DPP se podle některých pozorovatelů dá vysledovat také v postoji prezidenta Čchen Šuej-piena, který příliš důvěřoval své popularitě a postavení ve společnosti. Čchen se spoléhal na své charisma a ve své neobjektivnosti zanedbal relevantní fakta odsuzující podobnou taktiku. Kampaň vedená DPP byla sestavena obdobně jako při jarních prezidentských volbách, přestože straničtí stratégové již byli poučeni z let 1995 a 1998, že se téma nezávislosti v parlamentních volbách nesetkává s takovým ohlasem jako v případě voleb prezidentských. Kampaň DPP byla zaměřena výhradně na téma národní identity a změnu ústavy, kterou se Čchen chystá v roce 2006 navrhnout. Tato strategie, tolik pobuřující pevninskou Čínu, dovedla taiwanské voliče, kterým naopak vyhovuje stávající postavení a klid v Taiwanském průlivu, k volbě umírněné KMT.

Je nutné si uvědomit, že taiwanské volby do Legislativního dvora jsou řízeny zejména reálnými, každodenními problémy jednotlivých občanů. Nejde zde tolik o ideovou orientaci strany. Základní otázka voliče kandidátovi nezní „Jaký názor zastáváš?", ale „Co mi můžeš nabídnout?". Voliči tedy chtěli spíše slyšet sliby o dotacích, důchodech, školství, zjednodušení obchodování a cestování mezi ostrovem a Čínou apod. Nikoli plány konstitučních úprav vyvolávající konflikty na druhé straně průlivu. Je otázkou, zda-li se na taiwanské politické scéně nevyprofilují politické subjekty akcentující i sociální štěpící linie.

Kdo tedy vyhrál?

Jelikož obě strany působící ve stranickém středu (DPP a KMT) posílily svou pozici v koalicích, nemůžeme očekávat příliš agilní rétoriku vzhledem k nezávislosti, resp. sjednocení v legislativní rovině. V únoru 2005, kdy noví poslanci Legislativního dvora poprvé zasednou, budeme moci pozorovat jedinou změnu, a to tendenci taiwanských nejvyšších představitelů, zejména prezidenta Čchen Šuej-piena, udržovat vztahy s pevninou na stejné rovině - rovině zachovávání statu quo. Pozice radikálnějších stran se bude vyvíjet podle schopnosti či neschopnosti dvou hlavních stran zahájit politický dialog. Zde bude zdroj jejich razantnější profilace.

Otázkou však nadále zůstává, jak se prezident vypořádá s problematickou situací, v níž menšinová vláda „zelených" nedokáže komunikovat s parlamentní většinou „modrého" tábora. Menšinová vláda „zelené" koalice se po volbách v roce 2001 vyznačovala především neprůchodným parlamentním jednáním, hanobením, očerňováním a pomlouváním soupeřících politiků mezi sebou navzájem. „Modrá" koalice nebyla ochotna přijímat legislativu vytvořenou Čchenovou administrativou. I z těchto důvodů se prezident Čchen Šuej-pien rozhodl po vyhlášení výsledků letošních parlamentních voleb rezignovat na funkci předsedy DPP v zájmu účinnější kooperace mezi stranami napříč politickým spektrem. Vzhledem k tomu, že již před volbami odmítl kandidáta „modrých" na post premiéra, je více než pravděpodobné, že nemálo času ve funkci stráví prezident řešením problémů své menšinové vlády.

Autor je studentem politologie na Masarykově univerzitě v Brně.