Prezidentské volby v Rakousku

8. července se úřadu ujme nový rakouský prezident Heinz Fischer. Stane se tak po dlouhých 18 letech prezidentem, který kandidoval za Sociálně demokratickou stranu Rakouska (SPÖ). Kurt Wald­heim, který zastával úřad v letech 1986-1992, i Thomas Klestil (1992-2004) byli nominováni Rakouskou lidovou stranou (ÖVP). V roce 1998 sice Klestil již kandidoval jako nestraník, ale SPÖ nenominovala do voleb oficiálního protikandidáta. Vítězství sociálnědemokratického kandidáta na prezidentský úřad ovšem není v dějinách poválečného Rakouska ničím novým. Až do nástupu nestranického Rudolfa Kirschlägera (1974-1980), kterého ovšem také nominovala SPÖ, vládli sociálnědemokratičtí prezidenti: Karl Renner (1945-1950), Theodor Körner (1951-1957), Adolf Schärf (1957-1965) a Franz Jonas (1965-1974).

V tomto článku bude věnována pozornost průběhu a výsledkům prezidentských voleb našeho jižního souseda. Nejde o to, že by prezidentské volby 2004 slibovaly nějaký zvláště zajímavý souboj extrémně vyhraněných politických protikladů, spíše jsou opět dalším políčkem v sérii postupných změn postojů rakouské veřejnosti, které vedou k nárůstu volební podpory pro strany nalevo od středu. Na pozadí prezidentské kampaně samotné tak lze ukázat i některé obecnější jevy a trendy rakouské politiky. To není zajímavé jen proto, že se jedná o sousední zemi, k níž nás váže tolik rozporných zájmů, vztahů a sentimentů. Analýza osudů rakouské pravice může být poučná i pro její české stranické protějšky.

Otazníky volební kampaně

Letošní prezidentská volební kampaň v Rakousku se nijak nevymykala standardu. Objevily se tradiční volební billboardy, konaly se manifestace, televizní duely obou kandidátů a rozdávaly se dárkové předměty. Jak Fischer, tak jeho sokyně jsou povahově i politicky značně klidné typy. I když měla rakouská volební kampaň podobu duelu zhruba stejně silných osobností a slibovala tak určité napětí, diváci - rakouští voliči - se přílišného dramatu nedočkali, nepočítáme-li ovšem debaty ohledně míry make-upu lidovecké kandidátky, které s oblibou rozvíjela některá rakouská média.

Volební kampaň Benity Ferrero-Waldnerové byla postavena převážně na jejím osobním image. Vystupovala jako úspěšná, zkušená a sebevědomá politička, zdůrazňovala svou znalost řady evropských jazyků a prezentovala se jako osoba, která i v prezidentské funkci naváže na své úspěchy z dob, kdy vedla rakouskou diplomacii. Na škodu samozřejmě nebyla ani vzpomínka na rozhodný a přitom velmi rozumný postoj, který tehdy debutující ministryně zahraničí zaujala v lednu 2000 v době sankcí 14 zemí Evropské unie. Její volební tým také neustále zdůrazňoval, že by se stala první ženou v čele alpské republiky.

Benita Ferrero-Waldnerová (ročník 1948), která - podobně jako Fischer - vystudovala práva, pracovala od roku 1984 v diplomatických službách Rakouska a OSN. Od roku 1995 byla státní sekretářkou (tedy něco jako první tajemnicí) ministerstva zahraničí a v lednu 2000 se stala ministryní zahraničí v první Schüsselově vládě.

Heinz Fischer, narozený roku 1938, sice vystudoval práva, ale zajímala jej především politika. První zaměstnání po studiích získal v sekretariátu poslaneckého klubu SPÖ. Od roku 1971 byl spolkovým poslancem za tuto stranu a postupně se stal dočasným předsedou klubu SPÖ (1975-1983) a nakonec jeho řádným předsedou (1987-1990). V letech 1990-2004 působil v předsednictvu rakouského parlamentu - Národní rady. Funkce v legislativě přerušil pouze v letech 1983-1987, kdy se stal spolkovým ministrem pro vědu v koaliční vládě SPÖ a FPÖ. Rovněž ve vnitřní politice strany nebyl žádným nováčkem - od roku 1979 až do své kandidatury na rakouského prezidenta byl místopředsedou strany.

Kampaň Heinze Fischera se soustředila zejména na témata, kterými SPÖ tradičně sází na jistotu. Zaznívala tak zejména hesla o boji za mír, tradiční a neměnitelné rakouské neutralitě, sociální spravedlnosti a solidaritě. Takto postavená kampaň byla evidentně účinnější a v předvolebních průzkumech veřejného mínění vedl Fischer již od ledna o zhruba 10 procentních bodů. Okolo Velikonoc se podle průzkumů šance obou kandidátů v podstatě vyrovnaly, ovšem po doporučení FPÖ proběhlo to, čemu rakouští politologové Peter Ulram a Fritz Plasser říkají „negativní mobilizační efekty", které zejména ve Vídni naladily řadu voličů proti pravicové političce.

Rakouskou prezidentskou kampaň provázely i drobné aféry, které spíše než politickým nábojem disponovaly zajímavým bulvárním výbušným potenciálem. Obě velké strany se vzájemně napadly, že si „kradou" volební slogany. Ještě komičtějším momentem, který muselo dokonce řešit zvláštní grémium pro férovost volební soutěže, složené ze zástupců obou stran, byl pokus ÖVP obvinit svého protivníka z nekalé volební kampaně. Předmětem sporu ovšem nebyly ostré výroky nebo politické záležitosti, nýbrž staly se jím mentolové bonbony a oblíbené oplatky. Tyto cukrovinky distribuovala SPÖ a podle mínění generálního tajemníka lidovců Rein­holda Lopatky tím porušila princip férové volební soutěže, neboť bylo zvykem rozdávat pouze samolepky, odznáčky či nafukovací balónky. SPÖ ovšem distribuci oplatků zcela popřela a mentolky s názvem „Fischer Heinz Friends" prý rozdělovala pouze straníkům, tedy voličům, které si stejně nemusela sladkostmi kupovat. Sociální demokraté posléze přešli do útoku a obvinili volební tým Benity Ferrero-Waldnerové z přelepování volebních plakátů SPÖ svým sloganem „Jsme pro Benitu, jsme pro Rakousko". Kromě toho napadli provozování internetové stránky zaměřené proti Heinzi Fischerovi, kterou o své vlastní újmě zřídil jistý funkcionář lidovecké mládežnické organizace.

O největší „skandál" se tak zřejmě postaral odcházející spolkový prezident Thomas Klestil. Vyzvednul si totiž před volbami voličský průkaz, který je ovšem nezbytné při volbě odevzdat bez ohledu na to, kde se nakonec hlasování uskuteční. Klestil ovšem průkaz zapomněl doma a přesto mu byla volba umožněna. Za to, že průkaz odevzdá dodatečně, se osobně zaručil představitel 19. vídeňského okresu, kde Klestil volil, Adolf Tiller. Ministerstvo vnitra komentovalo příhodu tak, že nebyl ohrožen či manipulován výsledek voleb, a proto celý „případ" odložilo.

Přes tuto zdánlivou burlesknost ovšem byla, jak ještě uvidíme, otázka vedení volební kampaně velmi důležitá. Koneckonců stále více Rakušanů se rozhoduje až na poslední chvíli, komu ve volbách vysloví svou důvěru. Zatímco v prezidentských volbách 1986 se rozhodovalo až na poslední chvíli jen 15 % voličů, v letošní kampani to bylo již 25 %.

Volební výsledky ve spolkovém i zemském kontextu

Heinz Fischer zvítězil ziskem 52,4 % platných hlasů, Ferrero-Waldnerová získala 47,6 %. Volební účast, která dosáhla na evropské poměry velmi slušných 71,6 %, považují Rakušané za relativně nízkou. Tento názor je do značné míry oprávněný, neboť až do začátku 80. let se volební účast v prezidentských volbách pohybovala vždy na hranici přesahující 90 % a teprve v roce 1998 při znovuzvolení Thomase Klestila spadla pod 80 %. Volební účast v letošních volbách se přitom dosti značně lišila podle zemí, přičemž vyšší byla v některých lidnatých zemích (Dolní a Horní Rakousy). Nejvyššího stupně (87,6 %) pak dosáhla v Burgenlandu. Naproti tomu ve vůbec nejzalidněnější Vídni, která má také status země, dosáhla volební účast jen 63,6 %. Dokonce i v jediné zemí s volební povinností - Tyrolsku - se dostala jen na necelých 70 %. Lidé, kteří nešli k volbám, většinou považují prezidentský úřad za zbytečný, nezajímají se vůbec o politiku nebo nesouhlasili ani s jedním z kandidátů.

Benita Ferrero-Waldnerová dokázala zvítězit pouze ve čtyřech z devíti rakouských spolkových zemí. Zatímco Heinz Fischer slavil triumf ve Vídni, kde jej volilo 65,4 % voličů, a těsná vítězství v Burgenlandu, Dolních a Horních Rakousích a Štýrsku, dokázala Ferrero-Waldnerová zvítězit relativně přesvědčivě v Solnohradsku, Tyrolsku a Vorarlbergu a těsně v Korutanech. Lidovecká kandidátka tak byla poražena i ve třech zemích, kde vládne ÖVP - Dolních a Horních Rakousích a Štýrsku, přestože tam v předvolebních průzkumech veřejného mínění dlouho vedla, a to dokonce až o 10 procentních bodů. Solnohradsko je „domovskou" zemí Ferrero-Waldnerové, Tyrolsko pak převážně zemědělskou zemí s malým volebním potenciálem SPÖ obecně. Vítězství Ferrero-Waldnerové ve Voralrbergu provázela extrémně nízká volební účast (54,5 %), přičemž Fischerovi se v této tradičně spíše lidovecké zemi podařilo získat nejlepší výsledek pro prezidentského kandidáta SPÖ v historii. Důvodem bylo, že voliči FPÖ, kterých je v této spolkové zemi více než čtvrtina, nešli k volbám, neboť burgenlandská FPÖ ostře zpochybňuje smysluplnost prezidentského úřadu. V „modrých" Korutanech zase jako v jediné zemi jistě pomohl Haiderův apel na voliče FPÖ, aby podpořili lidoveckou kandidátku. Kampaň Benity Ferrero-Waldnerové tak dokázala ve srovnání s jejím konkurentem méně mobilizovat rakouské voliče.

Z větších rakouských měst dokázala přesvědčit voliče v Klagenfurtu a Salcburku. Ve Vídni, Vídeňském Novém Městě, Linzi, St. Pöltenu a Štýru získal Fischer více než 60 % odevzdaných hlasů, méně přesvědčivě zvítězil i ve Štýrském Hradci, Innsbrucku, Bregenzu či Villachu. Potvrdila se tak tradiční převaha SPÖ ve větších rakouských městech.

Benitu Ferrero-Waldnerovou, která zůstává po porážce ve volbách na postu šéfky rakouské diplomacie, může ovšem utěšit jedna věc: je suverénně nejúspěšnější ženou kandidující na tento úřad. Jako jediná z kandidátek se účastnila volebního duelu, všechny před ní kandidující ženy musely čelit více soupeřům. Nejlepšího výsledku přitom dosáhla v roce 1992 kandidátka FPÖ Heide Schmidtová, když získala 16,4 % hlasů, tedy o 31,2 procentního bodu méně než Ferrero-Waldnerová.

Co rozhodlo volby

Výrazným problémem, který měl za následek volební prohru Ferrero-Waldnerové, byla již naznačená relativně nízká schopnost mobilizovat vlastní voliče. Průzkumy veřejného mínění, provedené agenturou SORA pro rakouskou televizi, ukázaly, že 83 % lidí, kteří volili ve volbách do Národní rady v roce 2002 SPÖ, skutečně v prezidentských volbách hlasovalo pro Fischera. Ferrero-Waldnerová dokázala pro podporu své kandidatury přesvědčit jen 69 % voličů ÖVP z roku 2002. Volit nešlo 20 % voličů ÖVP, což při velice těsném konečném výsledku voleb znamenalo pro Ferrero-Waldnerovou velmi podstatnou ztrátu. Ještě závažnější byl ovšem fakt, že takřka 250 000 někdejších voličů ÖVP hlasovalo pro Fischera, zatímco Ferrero-Waldnerová dokázala přitáhnout jen 115 000 bývalých voličů sociálních demokratů. Skutečnost, že Svobodní ani Zelení nepostavili vlastního kandidáta, se odrazila v nízké volební účasti voličů těchto stran. Doma zůstala takřka polovina voličů FPÖ a 30 % voličů Zelených. V absolutních číslech proto získal Fischer od voličů Zelených více hlasů než Ferrero-Waldnerová od voličů FPÖ.

Zajímavým fenoménem bylo, že 96 000 pravidelných voličů ÖVP sice přišlo k volbám, ale odevzdalo tzv. bílý (to jest neplatný) lístek. Dali tak najevo nesouhlas s osobou, kterou vedení strany vybralo jako kandidáta. Zatímco Fischer byl jednoznačně vnímán jako jasný špičkový kandidát SPÖ, o nominaci Ferrero-Waldnerové existovaly uvnitř lidové strany pochybnosti (uvažovalo se mj. i o zemském hejtmanovi Dolních Rakous Erwinu Pröllovi). Tyto pochybnosti se v menší míře přenesly i do řad voličů ÖVP v některých zemích.

I relativně nízká účast byla spíše plus pro sociálně demokratického kandidáta. SPÖ si udržuje v porovnání s ÖVP (o ostatních stranách nemluvě) relativně velké pevné voličské jádro. Přestože se v prezidentských volbách rozhodně nejednalo o klasickou kampaň dvou vyhraněných táborů ve stylu 40.-70. let minulého století, hrála i tato skutečnost určitou roli.

Podle známého rakouského politologa Petera Ulrama se nakonec Benitě Ferrero-Waldnerové přece jen vyplatila sázka na zdůrazňování faktu, že by se rakouským prezidentem mohla poprvé stát žena. Pokud nepočítáme skupinu důchodkyň, které tradičně volí SPÖ, většina žen skutečně volila lidoveckou kandidátku. Je ovšem otázka, zda je tento údaj skutečně statisticky významný. Průzkumy agentury Fessel-GfK ukázaly, že ženy volily z 50 % Ferrero-Waldnerovou a ze 48 % Fischera. Eva Zeglovitsová z agentury pro výzkum veřejného mínění SORA poukázala také na skutečnost, že v průběhu volební kampaně ochota žen volit lidoveckou kandidátku jen proto, že je to také žena, klesala. Rozhodujícím momentem, který Benitě Ferrero-Waldnerové uškodil, bylo podle jejího názoru nepřímé doporučení FPÖ volit lidoveckou kandidátku. Již od 80. let volí Rakušanky spíše strany nalevo od pomyslného středu, a tak pro řadu žen přestala být po této deklaraci FPÖ ministryně zahraničí atraktivní.

Obecně platí, že bez ohledu na výroky úřadující předsedkyně FPÖ Ursuly Haubnerové, podle níž za porážku lidovecké kandidátky může malá angažovanost zemských představitelů lidovců, bylo právě nepřímé doporučení FPÖ volit Benitu Ferrero-Waldnerovou oním pověstným hřebíčkem do rakve této ambiciózní političky.

„Kohabitace" na rakouský způsob - problém nebo výzva?

Výsledek voleb povede k jakési „kohabitaci" na rakouský způsob, kdy pravicová vláda bude muset vycházet s levicovým prezidentem. Není to situace, kterou by Evropa neznala. Například socialistický portugalský prezident Jorge Sam­paio musí od roku 2002 vládnout spolu s pravicovou vládou. Rakousko ostatně zažilo ve Waldheimově a Klestilově éře opačnou kombinaci.

Navíc bude působit tradice relativně slabého prezidenta, kterou se sice Thomas Klestil pokoušel tu a tam narušit, ale příliš se mu to nedařilo. Ostatně osoba Heinze Fischera nepředstavuje pro Schüsselovu vládu nepřekonatelný problém. Na otázku, jakým způsobem bude Fischer úřad spolkového prezidenta zastávat, odpověděl, že „zcela podle tradice svých předchůdců v úřadu". Fischer o sobě prohlašuje, že jako přesvědčený neutrál se bude k rakouským politickým stranám chovat neutrálně, a není důvodu tento výrok příliš zpochybňovat. Nelze ovšem předpokládat, že by Fischer usnadňoval Schüsselově vládě nezbytné reformní kroky v oblasti daňové a finanční politiky nebo že by projevoval enormní porozumění pro nákup stíhacích letounů či zpřísnění azylového zákona. Rovněž není možné předpokládat, že by došlo k naprosté harmonizaci nového prezidenta a staronové ministryně zahraničních věcí. Aktivní styl politiky Ferrero-Waldnerové se v řadě oblastí může velmi nepříjemně střetnout s neutralistickým Fischerem.

Co na to poražené strany? Předseda ÖVP Schüssel volební porážku zvládl velmi dobře, okamžitě se ji pokusil interpretovat jako faktické vítězství. Bez ohledu na to, zda se mu to podaří, však perspektiva lidovců není příliš utěšená. Po porážkách v zemských volbách v Salcburku a Korutanech a porážce v prezidentských volbách mohou vnitřní spory ohledně toho, kdo za to vše vlastně může, stranu nepříjemně rozklížit. Kontury těchto sporů ukazuje například ostrá kritika vůči Schüsselovi, který se rozhodujícím způsobem zasadil o kandidaturu Ferrero-Waldnerové, z úst již vzpomínaného Erwina Prölla. Navíc platí, že zejména vídeňská ÖVP je organizačně dost nalomena a nebyla schopna dostatečně mobilizovat svou voličskou menšinu ve Vídni. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že pokud by se nyní konaly volby, 42 % Rakušanů by volilo SPÖ a jen 35-36 % ÖVP. To je situace poněkud opačná než ve volbách 2002.

FPÖ se pokusila bezprostředně po volbách vyvolat diskusi o smysluplnosti prezidentského úřadu jako takového. Vicekancléř a čelný politik FPÖ Hubert Gorbach například řekl, že si dovede představit převzetí švýcarského modelu, v němž ve funkci hlavy státu rotují ministři. Jörg Haider byl - ostatně jako vždy - ostřejší a vyslovil se pro zrušení tohoto úřadu bez náhrady. Předseda poslaneckého klubu FPÖ Herbert Scheibner zase prohlásil, že pro něj je představitelné splynutí postů spolkového kancléře a spolkového prezidenta, což je vzhledem k tomu, že Rakousko je tradiční parlamentní demokracií, z politologického hlediska poměrně pikantní představa. Již z této nesourodosti postojů je vidět, že diskuse nebyla myšlena příliš vážně a sloužila spíše ke zviditelnění strany, která se jinak přímo v prezidentských volbách neangažovala.

Zobecníme-li tyto poznámky a vztáhneme-li je k rakouské politice současnosti, lze říci následující. Pravolevé kyvadlo se u našich sousedů vychyluje opět spíše směrem nalevo od pomyslného středu. V situaci, kdy Rakousko stojí před stále zřetelnější nutností reforem svého fiskálního a sociálního systému a kdy by přeživší se koncept rakouské neutrality měl reagovat na měnící se mezinárodní prostředí, to není příliš dobrá zpráva. Dříve či později čeká Rakušany příchod levostředové vlády, nejspíše koalice SPÖ a Zelených. Aniž bych chtěl cokoliv prorokovat nebo dokonce přivolávat, není vyloučeno, že pod tímto vedením se Rakousko propadne do stejné, lehce mrtvolné stagnace reforem i ekonomiky, v jaké drží Českou republiku nynější Špidlův kabinet.