Při vousu Mohamedově!

V prvních týdnech tohoto roku se Orientem i západoevropskými metropolemi prohnala vlna protestů proti údajnému znevážení cti proroka Mohameda dánskými karikaturisty. Potvrdila se tím stará pravda, že historie je tvořena řadou nevýznamných událostí, od dobytí prázdného vězení v Paříži až po přeřeknutí východoněmeckého ministra, které vedlo k pádu Zdi. Evropské vztahy s místními i zahraničními muslimy už zřejmě navždy poznamená absurdní příhoda s obrázky Proroka, které málokdo viděl, ale mnohý s nimi nesouhlasí.

Teď, když se nad troskami vzájemné důvěry (byla-li jaká) zvedá prach, je možné už jenom jediné: poučit se. Čtenářům nabízím několik bodů, které považují za podstatné, zajímavé nebo příznačné pro „karikaturovou aféru" tohoto roku.

Na úvod trochu zlomyslnosti. Na omluvu lze jen poznamenat, že jde o škodolibost cizí.

Americký pravicový novinář Samuel Rosner vyzval své čtenáře k testu upřímnosti. „Spousta lidí (v USA - pozn. aut.) teď pozoruje evropská média, diplomaty a veřejnost s nemalou dávkou pobavení," napsal. „Tihle naivní, mírumilovní, dobrosrdeční svatouškové! Není to zábava pozorovat jejich údiv, když fundamentalistické davy vypalují jejich ambasády a vyhánějí je z míst, která oni přišli spasit?" Také jste se pobavili? Na celou věc se ale lze podívat také z druhé strany. Pokud to ještě snad někdo popíral, teď už to nejde: mezi Západem a Východem zeje ohromná díra, která se nazývá nepochopení. Celá aféra vznikla, ale zejména byla živena neschopností mnoha lidí na obou stranách uvažovat v pojmech a emocích těch druhých.

Je pozoruhodné, že nejostřeji se za „svobodu slova" - a tedy proti muslimské senzitivitě - stavěly země, které zas tak velkou zkušenost s islámem nemají, například právě Skandinávci (tedy nikoli jejich vlády, ale novináři a vydavatelé). O to zajímavější bylo srovnávat jejich reakce s rétorikou například izraelských komentátorů. Západoevropští intelektuálové a novináři vytáhli do boje proti „náboženským fanatikům", snad aby se utvrdili v tom, že Západ ještě pořád věří v nějaké hodnoty, kvůli kterým stojí za to zaujmout nesmiřitelný postoj. Obrázky Mohameda nakonec reprodukovaly stovky evropských deníků a časopisů. Izraelský deník Haarec v té době otiskl editorial, v němž se pravilo: „Opakovaná publikace těchto kreseb byla ukázkou necitlivosti. Žádná společnost nemůže zůstat lhostejná k urážlivým publikacím, které se dotýkají hodnot posvátných pro některou z jejích částí. Západní kázání o multikulturalismu nemůže nikdo brát vážně, pokud do sebe nezahrne věřící i nevěřící, členy nejrůznějších komunit, křesťany, stejně jako muslimy." Co dodat?

Autor těchto řádek se ale přesto nemůže zbavit dojmu, že více nedorozumění je ale přece jen na straně muslimů, a to jak těch evropských, tak i afrických a asijských. Obrázky Mohameda byly publikovány už vloni v září. Co se dělo do konce letošního ledna, než vypukly nepokoje v Gaze? Dánští muslimové - nebo přesněji část jejich představitelů - pilně pracovali na tom, aby se informace o pohanění Proroka dostala do jejich domovských zemí na východě a aby bylo možné vyvolat aféru, a to i za pomoci falšovaných kreseb. Otázka pak zní: kde jsou vlastně evropští muslimové doma? Jaký typ loajality hodlají do budoucna zaujmout vůči zemím, které si vybrali jako místo, kde žijí a vychovávají svoje děti? Není denuncování hostitelských společností v muslimském zahraničí deklarací, že hodnoty, díky nimž se například v Dánsku mohli usadit, nehodlají přijmout za své? Nebo se lze zeptat ještě jinak: není to tak, že místo aby si imigranti kladli otázku o míře a smyslu své integrace či asimilace, donutili většinu, aby si tyto otázky kladla místo nich - k neprospěchu obou stran?

Není pochyb o tom, že nepokojů, vizuálně tak zajímavých, že se dostaly opakovaně na přední stránky západních novin, se účastnila jen velmi malá část muslimů. Většina zůstala „mimo" a malá část dokonce vyjádřila lítost nad vypálením dánských a norských ambasád (viz například stránka www.sorrynorwaydenmark.com). Na druhou stranu ale platí, že způsob, jaký si četní demonstranti k vyjádření svého stanoviska vybrali, a argumenty, kterými se vyzbrojili, přece jen něco podstatného vypovídají. Je to především fakt, že naprosto nepochopili mechanismy západních společností. Jestliže čin jednoho deníku považují za stanovisko vlády nebo přímo národní politiku, požadují hromadné omluvy a útočí na ambasády (často „špatných" zemí), pak nám to znovu připomíná, že k nám hovoří kultura, v níž nejen nedošlo k oddělení „církve" a státu, ale ani národa a státu nebo národa a jednotlivce.

Mohamedovské aféry samozřejmě využily některé vlády k odvedení pozornosti od vlastních problémů (Írán, Sýrie) a také jí využili radikální islamisté k posílení přesvědčení, které neméně přesně ilustruje výše zmíněnou propast mezi Západem a Východem. Mnozí muslimové trpí obsedantní představou, že Američané a Evropané netouží po ničem jiném, než škodit islámu, a když to nejde, tak ho alespoň urážet. Události či fakta, jako jsou válka v Afghánistánu a Iráku, „šátkový zákon" ve Francii nebo americká podpora Izraeli, vnímají tímto prizmatem. Například konkrétně Izrael je označován za „křižácký stát", tedy nástroj křesťanského Západu vražený do srdce islámu. (Mimochodem všimli jste si, že pálit vlajky Norska, Dánska nebo Švédska znamená veřejně ničit symboly kříže?) V souladu s tím například Anjem Choudary, mluvčí jedné z radikálních muslimských organizací v Británii, označil dánské karikatury za součást křížové výpravy proti islámu, zatímco jiná evropská muslimská organizace odpověděla publikováním kreseb karikujících genocidu židů. S jistou zvrácenou, ale přesnou intuicí autoři tohoto nápadu vytušili, že holocaust je pro mnoho židů i nežidů otázkou mimořádně citlivou, a zároveň tak vlastně identifikovali židy, případně Izrael jako jakousi symbolickou přítomnost Západu v Orientu.

Karikatura Anny Frankové ležící v posteli vedle Hitlera je jen malým příkladem toho, jak se velká část muslimů staví k západním kulturním tabu. V arabských sdělovacích prostředcích se naprosto pravidelně objevují zcela bezskrupulózní karikatury židů popíjejících krev muslimských dětí nebo se publikují díla takříkajíc ze zlatého fondu nacismu a rasismu, jako jsou Protokoly sionských mudrců. Je na místě se otázat, jestli si tato, ale i další díla, hlásající lži a vzbuzující nenávist, nezaslouží alespoň zčásti tak temperamentní reakci jako karikatura Mohameda.

Zaujetí starými evropskými protižidovskými stereotypy není náhodné. Namíření agrese, byť třeba jen slovní nebo výtvarné, proti židům nebo židovskému státu je ve skutečnosti výronem frustrace z existence subjektu, který ostatní blízkovýchodní národy usvědčuje z jejich neúspěchu.

Na pocit křivdy, nedostatečnosti nebo ponížení jako motor mnoha činů v arabských zemích často upozorňuje americký orientalista Bernard Lewis, mimo jiné i v česky vydané knize Kde se stala chyba?. Je dost dobrých důvodu se domnívat, že nepřiměřená reakce na celkem nevinnou kresbu je jen dalším dílem dlouhého pomyslného „seriálu" vztahů mezi islámem a Západem. Na jeho počátku byla před tisíci lety mimořádně úspěšná arabská islámská kultura, tolerantní a dynamická. A na jeho konci dvě desítky arabských států (resp. zhruba sedm desítek muslimských), které nejsou schopny pro své obyvatele zajistit ani dostatek práce, ani politická práva, ani vojenské vítězství. A mezi tím? Stovky let, během nichž si muslimové nebyli ochotni přiznat, že pravdu nebo dobré nápady mohou mít i jiní lidé, ba i jinověrci. Snad na tuto pravdu my sami nezapomeneme.