Příběh evropské integrace

V tomto čísle Revue Politika uzavíráme náš čtyřdílný seriál, který neotřelou formou shrnul většinu nejzajímavějších momentů ekonomického a politického sjednocování starého kontinentu. Poslední díl věnujeme událostem první poloviny osmdesátých let, kdy představitelé Evropských společenství usilovně hledali směr další integrace. Kniha Christophera Brookera a Richarda Northa The Great Deception, z níž byly texty do seriálu vybírány, vyjde na podzim tohoto roku v brněnském nakladatelství Barrister & Principal.

„Vybavuje se mi jeden nepříjemný okamžik, kdy se ministři zahraničí devíti evropských zemí slavnostně shromáždili v Bruselu, aby několik hodin řešili názorové rozdíly ohledně sjednocení předepsané polohy zpětného zrcátka u traktorů."

James Callaghan

V sedmdesátých letech ztratilo slavné tažení za „stále těsnější unii" na síle. Jediné místo, kde bylo úsilí o „budování Evropy" stále neúnavné, se nacházelo na rovině, kterou bychom mohli nazvat „nízkou politikou". Evropská komise zde ve spojenectví s Evropským soudním dvorem posilovala aktivněji než kdy předtím své nadnárodní pravomoci ve jménu „zdokonalování vnitřního trhu".

Bojovala na dvou frontách. Na první z nich využívala své právo navrhovat veškerou legislativu Evropských společenství a chrlila záplavu nových směrnic a nařízení určených k „harmonizaci" či „aproximaci" práva členských států. Koncem sedmdesátých let již Společenství vydávalo 350 právních předpisů ročně.

Druhou frontou války Evropské komise se státním protekcionismem byl boj proti finanční pomoci, jíž státy podporovaly vlastní průmyslová odvětví. Nejužitečnějším spojencem jí byl Evropský soudní dvůr (ESD), jehož hlavním účelem bylo posilovat nadnárodní princip. Už v roce 1977 potvrdil ESD, že Římská smlouva má hodnotu „vnitřní ústavy" Společenství a členské státy jsou tudíž povinny ji dodržovat.

V celé této legislativní smršti se zdálo, jakoby Rada ministrů hrála podivně marginální roli. Ministři si začali uvědomovat, že tráví mnoho času formálním schvalováním neustálého přílivu směrnic a nařízení, jejichž podrobná ustanovení dojednali úředníci a jimž pro vysoký stupeň odbornosti často vůbec nemohou rozumět. Začaly se naplňovat Monnetovy obavy, že se „Evropa" rozplyne v moři šedé technokracie. Kdo mohl projekt přivést zpět k původnímu vznešenému ideálu budování „Spojených států evropských"?

Odpověď přinesly první volby do Evropského parlamentu. Mužem, který převzal Monnetovo žezlo, se stal jeden z prvních členů nově zvoleného parlamentu, Altiero Spinelli. Spinelli sice vlastní teorii Spojených států evropských vymyslel již před čtyřiceti lety, když byl uvržen do vězeňské cely na ostrově Ventotene, avšak během čtyř desetiletí budování Společenství sehrál jen minimální aktivní roli.

Většina pojednání o dějinách Evropské unie pomíjí počátek osmdesátých let jako období „eurosklerózy", kdy se integrační postup zastavil. Okamžik, kdy se „projekt" dal opět do pohybu, se nejčastěji spojuje s příchodem Jacquese Delorse do čela Evropské komise v roce 1985. Přesto byly právě na začátku osmdesátých let položeny základy, na nichž mohl Delors své dalekosáhlé kroky stavět. V té době se plánoval historicky největší skok kupředu v procesu integrace: takzvaná Smlouva o Evropské unii. Byl to dokument tak ambiciózní, že bylo nakonec z taktických důvodů rozhodnuto jej rozdělit do dvou samostatných smluv, které se schvalovaly v rozmezí pěti let. První vešla ve známost pod názvem Jednotný evropský akt, druhá nesla název Maastrichtská smlouva. Iniciátorem tohoto kroku nebyl nikdo jiný než Altiero Spinelli.

„Klub Crocodile"

Spinelli vystoupil z ústraní teprve po Monnetově smrti roku 1979, aby se ve věku 72 let ucházel o křeslo v Evropském parlamentu. Rozhodl se působit jako nezávislý poslanec, přidružený ke komunistické frakci. Konečně tak dostal roli, na kterou valnou část svého života čekal.

Spinelli byl přesvědčen, že jediným způsobem, jak realizovat federální Evropu, je chopit se iniciativy prostřednictvím EP a usilovat o kompletní reformu Římských smluv. Použil k tomu slogan, který se v následujících letech ozýval až příliš často, a sice že hlubší integrace je nyní neodkladná z důvodu „rozšíření". První formální krok učinil Spinelli v červenci 1980, když spolu se svým asistentem rozeslal kolegům poslancům dopis, v němž je žádal o podporu iniciativy za hlubší integraci. Osm „dychtivých členů" na jeho výzvu zareagovalo a dostavilo se na schůzku v prestižní štrasburské restauraci Crocodile. Byl mezi nimi jeden německý a jeden italský křesťanský demokrat, jeden italský komunista, dva britští labouristé a jeden osamělý britský konzervativec. Zrodil se tak „Klub Crocodile", skupina tvořená napříč stranami a otevřená všem poslancům EP, kteří byli přesvědčeni o „nutnosti rozsáhlé politické reformy v Evropě". Spinelliho cílem bylo vyšachovat stávající stranická uskupení, neboť se obával, že by jeho iniciativu zablokovala. Vymyslel proto zvláštní „ústavní pracovní skupinu", kde mohl rozhodovat on sám. Potřeboval k tomu parlamentní usnesení; a aby pro něj připravil půdu, začal v říjnu 1980 vydávat „polooficiální časopis" The Crocodile.

Po lítém parlamentním boji bylo potřebné usnesení 9. července 1981 schváleno a vznikl „Stálý výbor pro institucionální problémy, pověřený přípravou změn ve stávajících smlouvách". Spinellimu se tak podařilo získat od parlamentu příslib, že „se chopí iniciativy a dodá skutečný impuls pro vznik Evropské unie". Jeho aktivity ovšem začaly znepokojovat řadu čelních politiků členských zemí. Německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher proto spojil své síly s italským ministrem zahraničí Emiliem Colombem a na podzim roku 1981 společně vypracovali alternativní plán, podle něhož měla vzniknout nová smlouva, která by formálně stvrdila „politickou spolupráci" v oblasti zahraniční politiky. Ta by se stala závaznou pro všechny členské státy a zahrnovala by „prohlášení" o hospodářské integraci. Genscher s Colombem navrhovali, aby členské státy vytvářely společnou evropskou obrannou politiku, která by byla nezávislá na NATO. Zašifrovaným poselstvím této iniciativy bylo zajistit, aby Spinelli neuspěl s mnohem odvážnějším návrhem. Když byl ale plán předložen Evropské radě, nepodařilo se jeho autorům získat pro něj okamžitou podporu a šéfové vlád jej předali zpět ministrům zahraničí, čímž jej prakticky odsoudili k zániku.

Zato Spinelliho projekt byl stále plný života. Jeho Výbor pro institucionální záležitosti měl za sebou už téměř devět měsíců práce, přičemž Spinelli vystupoval jako jeho koordinátor a Mauro Ferri jako předseda. Aby získali více podpory, založili členové výboru řídící skupinu, která organizovala setkání, kde měla široká škála politiků, odborových předáků a univerzitních profesorů možnost prezentovat své názory. Podporu veřejnosti mělo zajistit Evropské hnutí.

Úkol, kterým výbor 6. července 1983 pověřil Evropský parlament, sotva mohl být náročnější. Nešlo jen o to, upravit stávající smlouvy, ale za pomoci šesti podvýborů vypracovat zcela novou smlouvu. Spinelli a jeho spojenci již zaznamenali první výrazný úspěch, když přesvědčili své kolegy poslance, že podpoří-li tento projekt, vydobudou pro parlament dosud nevídanou novou prestiž a udělají z něj primární hybnou sílu v integračním procesu.

Smlouva o „Evropské unii"

Ve druhé polovině roku 1983, kdy vrcholilo vážné drama kolem reforem přehnaně direktivní a diskriminační společné rybolovné politiky, Spinelli se svým týmem v Evropském parlamentu tiše pracoval na dokumentu, kterému se nyní oficiálně říkalo „Návrh smlouvy o založení Evropské unie". Mezi novinkami, které obsahoval, byl i návrh, aby se občané členských států stali automaticky občany Unie a aby se „podíleli na politickém životě Unie, požívali práv, která jim uděluje právní systém Unie, a podléhali jejím zákonům".

Spinelli sice s Monnetem často nesouhlasil, uznával však jeho „dítě", Evropskou radu, jíž nová smlouva přisuzovala status plnohodnotné instituce Společenství. Role, kterou pro Radu zamýšlel, byla jako vystřižená z Monnetovy příručky integrace, neboť měla za úkol v prvé řadě zajistit přesun moci od národních institucí k nadnárodním, přičemž tento proces měl být pouze jednosměrný. Spinelli v textu smlouvy dále navrhoval výrazné posílení pravomocí Evropského parlamentu, který měl dohlížet na práci Evropské komise a u politického programu měl mít dokonce právo veta.

Vedle „vnitřního trhu" mělo mít Společenství v kompetenci také koordinaci tvorby zákonů členských států „s cílem vytvořit homogenní právní prostředí", dále plnou koordinaci hospodářské politiky a harmonizaci daní. Všechny členské státy se měly povinně účastnit Evropského měnového systému a měl být přijat zákon upravující „procedury a etapy dosažení měnové unie", jejž měl završit vznik evropské centrální banky.

Unie měla mít „spolu" s členskými státy pravomoc rozhodovat o sociální a regionální politice a o úpravě zdravotnictví, ochrany spotřebitele, životního prostředí, školství a vědeckého výzkumu, kultury a informací. Měla mít právo rozhodovat o určitých aspektech zahraniční politiky a výhradní pravomoc uzavírat obchodní dohody s třetími zeměmi. Text obsahoval i ustanovení o tom, že si Unie zřídí vlastní instituce na vybírání daní a mechanismy na vytváření nových zdrojů příjmu. A konečně, pokud by některé země odmítly smlouvu ratifikovat, měly ostatní právo pokračovat dál bez nich, což by znamenalo vznik takzvané „dvourychlostní Evropy".

Parlament návrh schválil 14. února poměrem 237 hlasů pro ku 31 proti; 43 poslanců se zdrželo. Text byl adresován přímo vládám a parlamentům členských států, aby jej nemohla zablokovat Rada ministrů. I přes podporu EP si byl Spinelli vědom, že jeho smlouva má jen malou naději na schválení ve členských státech, pokud nezíská nějakého mocného spojence. Obrátil se proto na Mitteranda, mimo jiné proto, že Francie právě předsedala Radě ministrů.

Odpověď Spinellimu přišla 24. května 1984. Mitterand „se rozhodl pro Evropu". V projevu ve Štrasburku prohlásil, že návrhy Evropského parlamentu podporuje. Nová situace si žádá novou smlouvu a Francie je takové možnosti nakloněna. Projevil ochotu prostudovat Spinelliho projekt a navrhl, aby byla zahájena „přípravná jednání", která by mohla vyústit v konferenci těch členských států, které by o to projevily zájem.

Důvodem, proč Mitterand reagoval na Spinelliho myšlenky tak vstřícně, bylo, že nutně potřeboval dosáhnout úspěchu na evropském poli. Francie se blížila ke konci svého předsednictví a vzhledem k ekonomické recesi, rychle stoupající nezaměstnanosti, rozsáhlým demonstracím a neúspěchu jeho vlastní strany v evropských volbách potřeboval nějaké dramatické gesto, než opustí předsednický stolec. Na jaře 1984 podnikl turné po osmi evropských hlavních městech a došel k názoru, že nová evropská iniciativa má velkou naději na úspěch. Přišel čas „zanechat šedé rutiny technických otázek" a „dodat politický impuls, který by mohl pomoci Evropě z krize".

Mitterandova podpora však rozhodně nebyla bezpodmínečná. Jeho ekonomičtí poradci proto prohlásili, že má dvě možnosti, jak na Spinelliho návrh reagovat. Jednou variantou bylo rozdělit jej na dvě smlouvy tak, aby byly nejdříve předloženy ekonomické návrhy. Jednání o ambicióznějších institucionálních otázkách by se odložila o pět let. Druhou možností bylo, aby Francie přišla s vlastními návrhy. Mitterand se nakonec rozhodl pro kombinaci obou variant a začal tím, že pozval hlavy států a vlád na podzimní „neformální setkání" v Paříži k projednání „politických a institucionálních otázek", aplikace Římské smlouvy a dalších případných návrhů.

Mitterandovi se na Spinelliho projektu líbila zejména myšlenka „dvourychlostní Evropy", kde by nepřekáželo žádné veto členské země. Mitterand to potvrdil svým jednáním na zasedání poslední Evropské rady za francouzského předsednictví, která se konala od 25. do 26. června 1984 ve Fontainebleau. Když se v tomto honosném zámku sešli šéfové evropských vlád, soustředila se premiérka Thatcherová téměř výhradně na závěrečnou fázi své bitvy o snížení britského příspěvku do rozpočtu Společenství. Z podnětu „velmi diskrétních schůzek", které předchozího dne proběhly mezi Mitterandovými a Kohlovými poradci, zařadil Mitterand nenápadně na program jednání návrh na založení „expertní komise", která by prostudovala budoucí institucionální reformu Společenství. Každá vláda v ní měla mít osobní zastoupení. Sám Mitterand ji vnímal jako ekvivalent Spaakova výboru z roku 1955, který připravil Římskou smlouvu. Do funkce předsedy byl vybrán bývalý irský ministr zahraničí James Dooge a výboru se začalo interně říkat „Spaak II".

Thatcherová se ve svých pamětech o jmenování tohoto výboru nezmiňuje. Kdyby si uvědomovala příčinu jeho neformálního názvu, snad by se nových ambicí svých partnerů zalekla. Uniklo jí také další rozhodnutí summitu, k němuž došlo v reakci na červnové volby do Evropského parlamentu, v nichž byla ve všech zemích Společenství zaznamenána „smutně nízká" volební účast, přičemž nejhůře na tom byla Británie s 31,8 %. Ve strachu z této apatie ustavila Evropská rada výbor, který měl vymyslet, jak vybudovat „Evropu pro lidi", a do jehož čela byl jmenován italský poslanec EP Pietro Adonnino.

Mitterand si na činnost Doogeova výboru zajistil rozhodující vliv tím, že do něj jmenoval jako svého zástupce „přesvědčeného Evropana" Maurcie Faura, který se stal jeho zpravodajem a postaral se o organizaci aktivit výboru. Výbor v zásadě ovládali zástupci Francie a Německa, kteří se sešli 19. září 1984 v Bonnu na „důvěrném pracovním zasedání Spaakova výboru". Jejich cílem nebylo nic menšího než „realizace Evropské unie". Souhlasili s koncepcí „skutečné politické identity" a přáli si, aby mezivládní konference vypracovala Smlouvu o Evropské unii. Tato konference měla vycházet z „ducha a metody projektu, který odhlasoval Evropský parlament".

Mlha nad Lamanšským kanálem - kontinent odříznut

Thatcherová později prohlásila, že jakmile bude vyřešen problém příspěvku do rozpočtu, je odhodlána zajistit, aby Británie opět spolupracovala se svými partnery a hrála ve Společenství „silnou a pozitivní roli". Při zpětném pohledu na vývoj událostí během deseti měsíců po zasedání ve Fontainebleau se však spíše zdá, jakoby Británie a její partneři byli každý z jiné planety.

Mitterand prozatím dále rozvíjel své plány na vznik evropské „obranné identity" bez závislosti na NATO, čímž v praxi naplňoval francouzský politický cíl pocházející ještě z dob de Gaulla. Vhodnou příležitost mu přinesl poprask, který v Evropě vyvolalo oznámení amerického prezidenta Ronalda Reagana o vzniku protiraketového systému známého pod jménem „hvězdné války". To vyvolalo u některých evropských spojenců Ameriky strach, že se USA ocitnou mimo dosah sovětské jaderné hrozby a nebudou již tolik motivovány přispívat na obranu svých spojenců v Evropě.

V únoru 1984 proto Mitterand dospěl k přesvědčení, že může využít příležitosti a přesvědčit ES, aby si vytvářelo vlastní nezávislou vojenskou kapacitu - čímž měl na mysli nezávislou na USA. Za tímto účelem se rozhodl obnovit skomírající Západoevropskou unii (ZEU), která vznikla z iniciativy Británie v roce 1954. Rozeslal proto všem memorandum. Prvotní reakce byla vlažná. V říjnu se však již Mitterandovi podařilo získat u členů Společenství dostatečnou podporu k tomu, aby mohla v Římě proběhnout schůzka ministrů zahraničí a obrany zemí ZEU. Dne 27. října se účastníci setkání dohodli na „zakládajícím textu" obnovení ZEU, takzvané „Římské deklaraci", jejímž cílem bylo mimo jiné vytvoření „evropské bezpečnostní identity" a postupná harmonizace obranné politiky členských států.

Zatímco probíhaly tyto události, Doogeův výbor pilně pracoval. V prosinci měl již hotovou předběžnou zprávu pro Evropskou radu v Dublinu, v níž se navrhovalo, aby proběhla „mezivládní konference" a připravila novou smlouvu. Spojené království, Dánsko a Řecko okamžitě vyslovily vůči institucionální reformě a potřebě nové smlouvy výhrady. Podařilo se však dohodnout na jiné otázce. Do funkce nového předsedy Evropské komise byl díky silné podpoře Mitteranda formálně jmenován významný francouzský úředník Jacques Delors. Pokud šlo o prozatímní zprávu Doogeova výboru, vyjádřil Mitterand své stanovisko na tiskové konferenci, která následovala bezprostředně po jednání Rady. Prohlásil, že „debata o institucích může nyní dostat před ostatními přednost".

Kancléř Kohl se v novoročním projevu k německému lidu nijak netajil odhodláním, které prý sdílí se svým spojencem Francií, dodat v nadcházejícím roce 1985 „rozhodující impuls koncepci Evropské unie". Tento postoj dále posílil nastupující předseda Rady ministrů, italský premiér Giulio Andreotti. Když Evropskému parlamentu představoval svůj program, prohlásil, že „nevynechá jediný prostředek k tomu, aby bylo do června dohodnuto datum pro svolání mezivládní konference, která bude mít za úkol dojednat Smlouvu o Evropské unii". Tak byly položeny základy takzvané „milánské léčky".

Doogeův výbor představil svou závěrečnou zprávu na zasedání Evropské rady v Bruselu v březnu 1985. Dokument označoval tehdejší situaci v ES jako kritickou. Řešení spočívalo podle mínění výboru v tom, že „Evropa musí znovu získat sebedůvěru" a „pustit se do nového dobrodružství - založení politické instituce, postavené na jasně definovaných prioritách spojených s prostředky k jejich dosažení". V souvislosti s tvrzením, že pro budoucnost Společenství je nezbytná institucionální reforma, přišel výbor s jedním zvláště významným argumentem, a sice že při rozhodování Unie musí ve všech případech právo veta ustoupit většinovému hlasování.

Doogeova zpráva byla sestavena tak, že nesouhlasné komentáře jednotlivých členů výboru byly do textu zařazeny formou poznámek pod čarou. Lze tudíž zjistit, jaké kdo vznášel proti jednotlivým bodům námitky - a u tohoto klíčového návrhu pochází jediná výhrada od zástupce Dánska. Ten odmítá argumenty ve prospěch nové smlouvy s tím, že „potíže evropského projektu pramení pouze z neschopnosti plně implementovat stávající smlouvy".

Jako „prvořadé cíle" definoval výbor mimo jiné přijetí opatření na dokončení „skutečného vnitřního trhu", včetně zavedení „společné dopravní politiky", otevření přístupu k veřejným zakázkám a odstranění rozdílů v daňových systémech, „které brání dosažení cílů Evropského společenství". Výbor vyjádřil také požadavek, aby byla uzákoněna ochrana životního prostředí, neboť „znečištění nezná hranice", a aby došlo k postupnému vytvoření „evropské sociální oblasti". V návaznosti na Římskou deklaraci byla role ZEU definována jako nástroj k vytvoření společné obranné politiky a zpráva navrhovala konkrétní kroky k dosažení plně integrovaného evropského obranného průmyslu s tím, že odvětví jednotlivých členských států budou pracovat na společných projektech.

Aby se tak radikální změny mohly realizovat, trval výbor neochvějně na tom, že je třeba zásadním způsobem revidovat stávající smlouvy. Přišel proto s formálním návrhem na uspořádání mezivládní konference, která by sjednala Smlouvu o Evropské unii. „Samotné rozhodnutí svolat takovou konferenci," psalo se ve zprávě, „bude mít velkou symbolickou hodnotu a bude představovat první akt Evropské unie". Na bruselském summitu však žádné konkrétní rozhodnutí nepadlo. Velká chvíle evropské integrace měla nastat až na příštím zasedání Rady, které se mělo konat od 28. do 29. května 1985 v Miláně.

Past je nastražena

Už dávno předtím, než se účastníci jednání vypravili do Milána, byla jasné, že jediný návrh, pro který je možné získat souhlas všech deseti vlád Společenství, je dokončení jednotného trhu. Další integrační kroky, které si někteří členové přáli, se měly uskutečňovat výhradně prostřednictvím tohoto projektu. Jednotný trh se měl stát pouhou „vějičkou".

V Miláně byla připravena scéna pro klasickou konfrontaci. Předsednická Itálie oznámila, že hlavním cílem jednání je stanovení termínu pro mezivládní konferenci. Kohl, Mitterand, Delors a země Beneluxu projevovali stejné odhodlání. Proti nim stála Británie, Dánsko a Řecko; Irsko váhalo. V milánských ulicích zatím pochodovalo na padesát tisíc aktivistů zmobilizovaných Evropským hnutím, kteří nesli transparenty s hesly jako „Pryč s hranicemi".

Thatcherová pevně trvala na tom, že stávající rozhodovací mechanismy Evropského společenství prokázaly svou funkčnost a že by se Rada měla shodnout pouze na opatřeních nutných pro dosažení jednotného trhu a „politické spolupráce". Záhy však zjistila, že její argumenty vyznívají do prázdna. Přestože přijela do Milána jednat o užší spolupráci, ocitla se pod nemilosrdným tlakem většiny, k níž se přidal i „vysoce zaujatý předseda" Craxi. Mezivládní princip se utkal v přímém zápase s nadnárodním a nakonec prohrál. Thatcherová se navíc ke svému překvapení dozvěděla, že v rozporu s jejím chápáním pravidel stačí ke schválení rozhodnutí prostá většina. Uspořádání mezivládní konference bylo schváleno poměrem sedmi hlasů ku třem. Delors později sdělil novinářům, že Evropská komise Craxiho iniciativu podpořila. Belgický premiér řekl, že zasedání Rady bylo „bodem obratu, který znamená konec vzdorování Evropy vůči pokroku".

Úspěch „milánské léčky" znovu prokázal ostrovní omezenost britských účastníků Evropské rady a neschopnost politiků i úředníků pochopit způsob uvažování a jednání svých „partnerů". Pro samé vzrušení kolem hlavní události jednání navíc britský tým zcela přehlédl význam dalšího bodu, jímž byla prezentace a schválení zprávy Craxiho zástupce Pietra Adonnina na téma „Evropa pro lidi". Její vypracování si Evropská rada objednala předchozího roku ve Fontainebleau v reakci na apatii, která se projevila v nízké účasti ve volbách do Evropského parlamentu. Cílem bylo navrhnout opatření, jimiž by bylo možné posílit pocit „evropské identity".

Snad největší psychologický dopad měl návrh, aby Evropské společenství mělo vlastní vlajku a hymnu, „která se bude hrát při vhodných událostech a ceremoniích". Vlajku se znakem dvanácti zlatých hvězd v kruhu na modrém pozadí si autoři zprávy vypůjčili od Rady Evropy a poprvé byla vztyčena jako oficiální vlajka Evropského společenství před budovou v bruselském Berlaymontu 29. května 1986. Slavnostní akt doprovázelo první provedení nové „evropské hymny", která vznikla na motivy Beethovenovy Ódy na radost.

Adonnino dále doporučoval, aby se od 1. ledna 1986 začal vydávat jednotný „evropský" řidičský průkaz. (V roce 1984 už Rada rozhodla o užívání „evropského cestovního pasu" namísto národních pasů a „evropské" státní poznávací značky na motorová vozidla s hvězdným kruhem měly brzy následovat.) Zpráva doporučovala i další „konkrétní opatření", která měla v „evropském lidu" vzbudit pocit společné identity, od „celoevropské loterie" až po nouzovou zdravotní kartičku, která měla Evropanům zajistit ve všech členských státech nezbytnou lékařskou pomoc. K dalším doporučením patřilo využít k propagaci myšlenky „Evropské unie" zavedenou praxi partnerství měst, která fungovala už od dob druhé světové války. Zpráva radila, aby na mezinárodních utkáních soutěžily „evropské" sportovní týmy a aby se na jejich dresech místo národních znaků skvěly zlaté hvězdy na modrém pozadí. V oblasti kultury doporučoval výbor financování evropské kinematografie a televizních programů, na nichž se budou podílet alespoň dva členské státy, a vytvoření „evropského televizního kanálu". Ve sféře školství měla vzniknout „Evropská akademie vědy, techniky a umění", jejímž úkolem by bylo zdůrazňovat úspěchy evropské vědy a originalitu evropské civilizace v celém jejím bohatství a rozmanitosti". Jelikož se „evropskému lidu" nedostávalo „uspokojivých informací o budování Evropy", doporučoval výbor vytvoření „informačního programu". Zvláštní pozornost se měla věnovat vzdělávacím zařízením a potřebě „usnadnit práci školám a učitelům" tím, že se jim poskytnou učebnice obsahující „evropský rozměr". Školy a další instituce se měly každoročně vést k tomu, aby 9. května slavily „Den Evropy" na památku „Schumanovy deklarace". Nejnápadnějším rysem Adonninovy zprávy bylo její obecné poselství v tom smyslu, že Evropské společenství by mělo začít používat symbolické vnější atributy národního státu.

Jednotný evropský akt

V následujících šesti měsících se Británie i přes svůj původní postoj poprvé účastnila jednání o nové „evropské" smlouvě. Mezivládní konference, označovaná v angličtině zkratkou IGC, nepředstavuje jednorázovou událost, ale spíše několikaměsíční proces, zahrnující desítky setkání ministrů i úředníků. Teprve po nekonečném přemílání vyústí jednání v závěrečný summit, kde se hlavy států dohadují o otázkách, které zůstaly nevyřešeny. Schválený text je pak připraven k podpisu, po němž následuje závěrečná fáze celého procesu - ratifikace jednotlivými členskými státy.

Novinkou mezivládní konference roku 1985 bylo, že přestože se jí Evropská komise oficiálně neúčastnila, hráli v ní její členové hlavní roli. Delors byl přítomen jednání ministrů zahraničí, kde se odehrála značná část jednání, a jeho generální tajemník Emile Noël se účastnil jednání úředníků. Delors, Noël a Delorsův odborník na instituce François Lamoureaux využívali své přítomnosti na jednání k tomu, aby delegáty zasypali návrhy, které „pomohly definovat program jednání a odradily řadu vlád od prosazování vlastních návrhů". Všechny návrhy připravovali tito tři muži bez jakékoli zmínky o ostatních komisařích.

Delors tak velmi nenápadně kormidloval jednání směrem, který mu vyhovoval, když například britské cíle (především jednotný trh) promyšleně navázal na reformu institucí. Britové tak byli nuceni v zájmu prosazení vlastních cílů ustoupit v tom, co jejich cílem v žádném případě nebylo - rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou. Delors kromě toho stíhal sžíravou kritikou každý stát, který si dovolil vystoupit s námitkou.

Když se pak z houštiny byrokracie vynořily základní rysy nové smlouvy, byly dva z nich pro Británii přijatelné: dokončení jednotného trhu na základě Cockfieldova návrhu a posílená spolupráce v oblasti zahraniční politiky. Delors kromě toho prosadil „kapitoly" pro oblast životního prostředí, výzkumu a „soudržnosti" (tedy poskytování finanční pomoci regionům z tzv. strukturálních fondů). To vše byly významné oblasti, ve kterých již Evropská komise začala působit, aniž ji k tomu Římská smlouva opravňovala. S novými pravomocemi v politice životního prostředí přišel také záhadný nový princip tzv. subsidiarity, který se později rozrostl tak, že to tehdy mohl jen málokdo předpokládat.

Britové na všechny tyto „kapitoly" kývli a odsouhlasili i mírné rozšíření pravomocí Evropského parlamentu. Později se však ukázalo, jak vysokou cenu musela Thatcherová za jednotný trh zaplatit: značné rozšíření většinového hlasování, tedy klíčového nadnárodního principu, který byl skutečným důvodem nové smlouvy. Konečná verze obsahovala 12 oblastí, o nichž se nadále mělo rozhodovat kvalifikovanou většinou. Patřila sem veškerá opatření považovaná za nutná v souvislosti se zavedením „vnitřního trhu", dále nová kompetence v oblasti „zdraví a bezpečnosti", rozhodnutí související s regionálním rozvojem a rozšíření kompetence Evropského společenství v oblasti letecké a námořní dopravy. Ačkoli si dobře uvědomovala, že rozšířené hlasování kvalifikovanou většinou znamená větší moc pro Evropskou komisi, nevzdávala se Thatcherová představy, že nový systém se bude využívat jen k prosazení jednotného trhu. Pro Brity byla zcela nepřijatelná Delorsova vize „prostoru bez hranic", který by v praxi znamenal přenechání rozhodování o imigrační politice Evropské komisi. Kromě toho došlo ještě k dalším dvěma bitvám, o Cockfieldův návrh daňové harmonizace a o Hospodářskou a měnovou unii (HMU).

Problém Cockfieldových návrhů byl v tom, že jejich autor se z britského ministra dokonale přeměnil v evropského komisaře. Pravomoci a zájmy Evropské komise byl ochoten hájit za každou cenu. Cockfield přišel se dvěma návrhy, z nichž jedním bylo větší sjednocení sazeb DPH a druhým harmonizace spotřebních daní z alkoholu a tabáku. Obě iniciativy narazily na tuhý odpor a nakonec se neprosadily.

Další bitvu vyvolal v souvislosti s HMU Delors svým nátlakem na to, aby byla měnová unie zařazena jako jedna z „kapitol" do nové smlouvy. Thatcherová se proti tomu rezolutně postavila a svůj postoj nezměnila ani na prosincovém summitu v Lucemburku, který měl být vyvrcholením procesu mezivládní konference.

Jak se blížil termín summitu, protestoval Delors proti změnám doporučovaným v návrhu „prostoru bez hranic", který mu byl tolik drahý. Na setkání ministrů zahraničí 25. až 26. listopadu 1985 si stěžoval, že jeho texty v sobě nyní mají „víc děr než ementál", a rozčíleně se rozběhl za Kohlem a Mitterandem, kde dosáhl pozoruhodných výsledků. Na příštím jednání ministrů zahraničí se francouzsko-německé koalici podařilo Delorsovy návrhy obnovit.

To ale zdaleka nebyly pro Thatcherovou poslední špatné zprávy. Když se šéfové vlád sešli 2.-3. prosince 1985 v Lucemburku, dosáhla již francouzsko-německá osa dohody s Delorsem i v otázce měnové unie. Německo opustilo Británii a slíbilo, že akceptuje v nové smlouvě zmínku o HMU výměnou za ústupek Francouzů v jiné otázce, kde se obě země předtím silně neshodovaly. Delors proto mohl do preambule nové smlouvy vložit větu, jíž se Společenství zavazovalo k „postupné realizaci hospodářské a měnové unie". Na základě této větičky uvažovala Thatcherová o tom, že bude smlouvu vetovat, ale britské ministerstvo zahraničí jí to nakonec rozmluvilo, neboť smlouva prý stejně nemá žádný právní význam. Deset členů ES tedy nakonec formálně uzavřelo Jednotný evropský akt - smlouvu, v níž potvrdili své přání přeměnit vzájemné vztahy v „Evropskou unii".

Po skončení summitu se zájem všech soustředil především na měnovou unii. Thatcherová sdělila novinářům, že text o měnové unii nic neznamená, jinak by ho totiž nepodepsala. Delors se na věc díval jinak. Podle něj šlo o ukazatel směru. „Je to jako když Paleček za sebou v pohádce nechával v lese bílé kaménky, aby ho našli," řekl. „Nechal jsem v textu bílé kaménky, abychom mohli znovu najít měnovou unii."

Skutečný význam Jednotného evropského aktu ovšem spočíval v jeho názvu. Byl sice prezentován tak, jako by pojednával především o jednotném trhu, ve skutečnosti však představoval zásadní krok směrem k vybudování „jednotné Evropy". Rozšířil „kompetence Společenství" tím, že vzal vládám států pravomoc vydávat zákony v řadě nových oblastí. Tím, že rozšířil většinové hlasování, výrazně posílil nadnárodní charakter Evropského společenství. A ti, kdo se účastnili všech piklí a manévrování, navíc věděli, že se jedná pouze o první závažnou změnu Římské smlouvy. Rozsah příští smlouvy měl být mnohem ambicióznější. Naznačovala to již naléhavost, s jakou Delors trval na deklaraci záměru vytvořit „hospodářskou a měnovou unii".

Dne 23. května 1986 zemřel v Římě ve věku osmdesáti let Altiero Spinelli. Úplného naplnění svého snu se možná nedožil, jeho celoživotní dílo však bylo dokonáno.

Redakčně upraveno a zkráceno.