Přímé daně? Eto vaše dělo...

Švédský ministerský předseda Göran Persson a jeho německý kolega, kancléř Gerhard Schröder, kritizovali východoevropské země přistupující k Evropské unii za nízké přímé daně. V podtextu zazněla výhrůžka, že v případě „daňového dumpingu", jak bývá daňová konkurence občas nazývána, by si provinilci nemuseli sáhnout do rohu hojnosti, který je přichystán pro ekonomicky slabší členy v rámci nejrůznějších podpůrných fondů.

I když český premiér Vladimír Špidla přispěchal okamžitě s ujištěním, že nás se výtka nízkých daní netýká (k čemuž se dá podotknout pouze bohužel), a přestože měli oba západní politici na mysli především případ Slovenska a Estonska, neměl by tento výrok zapadnout. Už jenom proto, že možná není daleko vzdálena doba, kdy v případě vítězství jiné politické reprezentace (konkrétně ODS, která prosazuje patnáctiprocentní rovnou daň) bude problém daňové konkurence aktuální i u nás. Pokud se do té doby nestaneme čistými plátci. Proto je dobré si argumenty proti nízkým přímým daním připomenout.

Tím hlavním je tvrzení, že nižší daňová sazba povede k nižšímu daňovému inkasu státu. Je smutné, že existenci Lafferovy křivky, která jasně prokazuje zcela opačnou souvislost mezi oběma veličinami, vedle našeho ministra financí nechápou ani na západ od bývalé železné opony. Ve své omezenosti, do níž se dostali těžkopádnou a korumpující politikou evropských dotací, ale nechápou ani další ekonomické souvislosti. Přitom se stačí podívat na příklad Ruska, kde se hned první rok po snížení daně z příjmu právnických osob na 13 % zvedlo daňové inkaso o 38 % a další rok o 47 %. Se snížením přímých daní jde pak ruku v ruce i zvýšení soukromé spotřeby a investic, což se odrazí ve vyšším růstu HDP. Souvislost výše dotací s výší přímých daní by měla v úvahách své opodstatnění pouze v případě, že by byl HDP tvořen pouze veřejným sektorem.

S ohledem na nízkou daňovou úroveň rovněž padá námitka, že by se domácí firmy snažily realizovat své zisky jinde. Nízké daně a z toho plynoucí vyšší růst HDP tak státy, jež jsou dnes příjemci evropských dotací, přesunou rychleji do skupiny opačné, protože se rychleji začne srovnávat absolutní výše HDP. A výše dotací se odvíjí pouze od úrovně HDP ve srovnání s výší HDP ostatních států EU, nikoli od úrovně přímých daní.

Kdyby dokázali kritizující politici dohlédnout dále než za jeden unijní rozpočet, došlo by jim, že budou díky vyrovnávání rozdílů platit stále méně a méně. Tak daleko ale zřejmě nevidí. Spíše je straší aktuální problém, že si za jejich peníze - podobně jako to bylo v případě Irska - postaví noví členové infrastrukturu a pak jim i díky nízkým daním budou přetahovat investory. To je ovšem problém západoevropských mastodontů, nikoli nových tygrů. Ostatně mohli bychom položit otázku i opačně. Nemají přistupující členové nárok i na daleko vyšší refundaci nákladů, které museli vynaložit jenom kvůli implementaci evropských směrnic a direktiv?

A ještě jeden pohled je více než zajímavý. Co kdyby Evropská unie místo dotační politiky umožnila rozšířit daňovou konkurenci v oblasti přímých daní i na regionální úroveň? Nakonec by to odpovídalo i onomu zatím příliš mnoho neříkajícímu termínu subsidiarita, kterým se evropští politikové tak rádi zaklínají. Nepochybně by to přineslo rychlejší a efektivnější řešení mezioblastních rozdílů než problematické dotace. Ve vystoupení Schrödera a Perssona je však nicméně vidět jedno pozitivum. Alespoň férově řekli, o co jim vlastně jde. Je to přece jenom posun od dob Brežněvovy doktríny omezené suverenity.