Proč skomírá evropská ekonomika?

Kdyby byly země bývalé patnáctičlenné EU přičleněny k USA, všechny kromě Lucemburska by se v žebříčku ekonomické výkonnosti na hlavu zařadily na samý chvost mezi státy jako Kentucky, Montana či Oklahoma, které v obecném povědomí zdaleka nejsou zapsány jako symboly dynamiky a modernosti. Západoevropské země dlouhodobě ustrnuly na 70 % ekonomické úrovně Spojených států amerických a prognózy bohužel nejsou příznivé. Upadá evropská ekonomika, nebo je naopak evropský ekonomický model větším příslibem pro budoucnost než konkurenční model americký? Touto naléhavou otázkou se zabýval jeden z loňských seminářů Centra pro ekonomiku a politiku. Přednesené příspěvky nyní vyšly ve sborníku nazvaném „Proč skomírá evropská ekonomika".

Úvodní referát přednesl profesor Vysoké školy ekonomické Robert Holman. Podle něj je EU velkým hospodářským kolosem, který ztratil svou dynamiku. Západoevropská ekonomika přitom do 70. let rostla rychleji než ekonomika USA. V té době však nebyly evropské ekonomiky zdaleka tak přeregulovány jako dnes a daňové břemeno bylo tehdy podstatně nižší. Rovněž vývoj nezaměstnanosti v prvních poválečných desetiletích potvrzoval lepší ekonomickou kondici západní části kontinentální Evropy. Kdo by dnes řekl, že v roce 1970 se Francie mohla chlubit pouhými 2 % nezaměstnaných?

Válkou zpustošená Evropa pochopitelně v polovině 40. let startovala z nižší úrovně než USA. Díky setrvale vyššímu růstu se jí však dařilo náskok USA postupně snižovat. Je příznačné, že právě evropským kontinentálním ekonomikám, které byly v poválečné době relativně méně zasaženy módními keynesovskými recepty, se dařilo dosahovat slušných temp růstu. Velká Británie, domov keynesovské hospodářské politiky, byla dlouhodobě považována za nemocného muže Evropy.

Ještě v polovině 70. let se zdálo, že ekonomická konvergence Evropských společenství a Spojených států je pouze otázkou času. Bohužel se tak nestalo. Poté, co západní Evropa dosáhla 70 % americké ekonomické výkonnosti, sbližování ustalo a v 90. letech se rozdíl mezi USA a EU začal dokonce mírně zvětšovat.

Podstatně optimističtěji nahlížel budoucnost EU profesor Univerzity Karlovy Luděk Urban, jenž se opřel o argumenty významného amerického ekonoma Oliviera Blancharda, který zdůrazňuje pozitivní stránky evropského sociálního a ekonomického modelu: Evropané pracují daleko méně než Američané a více si užívají života. Ještě před 30 lety přitom připadal na průměrného Evropana i Američana stejný počet odpracovaných hodin. Nyní podle Blancharda Evropa využívá část své produktivity k trávení volného času, zatímco USA k růstu příjmů.

Čím lze vysvětlit tuto náhlou změnu? Je za ní skutečně evropská touha po kvalitním životě? Nebo souvisí odklon Evropanů od práce s rostoucím daňovým břemenem, které vráží klín mezi hodnotu, kterou člověk vytvoří, a to, co mu z ní zůstane? Evropská produktivita práce roste rychleji než americká. Není to ale náhodou na úkor méně produktivních Evropanů, kteří jsou vytěsňováni z trhu práce? Kdyby Evropané pracovali stejně dlouho jako Američané, měli by podle výpočtů i stejný HDP na hlavu. Můžeme si skutečně být jisti, že by se Evropané uchýlili ke klesajícímu počtu odpracovaných hodin i bez nákladné pracovní a sociální legislativy?

Velkou hrozbou pro Evropu jsou hroutící se systémy penzijního zabezpečení. Aby si kupříkladu Německo, země s 80 milióny obyvatel, udrželo současný poměr pracujících obyvatel a důchodců, muselo by podle OSN do roku 2050 otevřít hranice pro neuvěřitelných 181 miliónů imigrantů. Realistické projekce přitom počítají s přibližně 10 milióny nově příchozích. O mnoho lépe na tom není ani šedesátimiliónová Francie, která by musela přijmout 90 miliónů nových spoluobčanů namísto předpokládaných 4 miliónů.

Ne že by Spojené státy neměly své ekonomické potíže. Ne že by v nich nepřibývalo seniorů. Nezdá se však, že by Američané postrádali to, co Evropě již dlouho chybí nejvíce: ochotu přiznat si problémy a schopnost vypořádat se s nimi. Dlouholetý ministr práce a sociálních věcí Kohlových vlád Norbert Blüm vstoupil do německých dějin výrokem „die Rente ist sicher", důchody jsou jisté. Toto ujištění adresoval ministr Němcům v první polovině 90. let - v době, kdy si odborníci byli již mnoho let naprosto jisti opakem. Takových příkladů najdeme v každé zemi EU mnoho.

Analytička Komerční banky Eva Zamrazilová ve svém příspěvku dala do souvislosti velikost populace v poproduktivním věku s hrubým domácím produktem a s objemem veřejných výdajů a zdůraznila politická rizika vyplývající ze stárnutí Evropy. Starší lidé bývají velkými zastánci statu quo a mohou se proto stát brzdou nutných reforem. Čím déle se budou reformy odkládat, tím více se zvětší politická váha skupin odmítajících bolestivé řezy a tím pravděpodobněji se bude pokračovat v žití na účet příštích generací.

Místo skutečně hlubokých reforem vymýšlejí evropští státníci způsoby, jak řešení potíží co nejvíce oddálit nebo jak zastřít, že vůbec nějaké potíže existují. Zdá se, že francouzská a německá vláda jsou pevně rozhodnuty exportovat své problémy na celý kontinent, aby jim dynamičtější a úspěšnější země nemohly nastavovat zrcadlo. Výrazy jako „sociální dumping" a „daňová harmonizace" našly své pevné místo v repertoáru mnoha západoevropských politiků. Už Margaret Thatcherová přitom prohlašovala: „Co se hýbe, je třeba zdanit. Když se to ještě hýbe, je třeba to regulovat. Když se to přestane hýbat, začneme to dotovat."

Liberálněji myslící vlády členských zemí EU byly prozatím schopny učinit přítrž alespoň některým výstředním nápadům. Doposud se rovněž nezdá, že by Barrosova Komise byla ochotna automaticky táhnout za jeden provaz s německou a francouzskou vládou. To je rozhodně pozitivní, ale jako důvod k přílišnému optimismu je to málo. Pro zdárný hospodářský vývoj Evropy nestačí nedělat kroky k horšímu. Starý kontinent na svých bedrech nese příliš zátěže a musí se jí zbavit. Bohužel není sebemenší důvod se domnívat, že se v dohledné budoucnosti něco zásadního změní a že evropské země přejdou od ambiciózních deklarací ke střízlivé analýze a zejména k činům. Přitom propast mezi Amerikou a Evropou se při zachování současných trendů může velmi rychle rozšiřovat. Poroste-li v EU-15 hrubý domácí produkt na hlavu jednoprocentním tempem, stačí Spojeným státům k dosažení dvojnásobku evropského HDP na obyvatele v roce 2030 pouhá dvě procenta růstu ročně. A to pro americkou ekonomiku samozřejmě není nepřekonatelná laťka.

Jen stěží najdeme pádnější důvod, proč bychom nad zaostáváním evropské ekonomiky za americkou měli intenzivně přemýšlet. Je škoda, že se žádný z autorů nezabýval dopady východního rozšíření na západoevropské ekonomiky, především pak na tamní rigidní trhy práce. Pro českého čtenáře by názory expertů na tuto otázku mohly být mimořádně zajímavé.

V každém případě je sborník velmi kvalitním a cenným příspěvkem k debatě o budoucnosti politického a ekonomického seskupení, jehož členem se naše země v loňském roce stala.

Literatura ke studiu

Marek Loužek (ed.): Proč skomírá evropská ekonomika, CEP 2005.

Autorka je ekonomka.