Ratio, nebo natio?

Pojmy národnost a národní stát se vracejí na scénu v podobě, o níž jsme si mysleli, že v Evropě nenávratně zeslábla, totiž jako bojová hesla. Národnost se opět interpretuje jako výzva ke konfrontaci, a to uvnitř i vně národního společenství. Jsme překvapeni vášnivou rétorikou, která k nám občas doléhá od některých sousedů, včetně osočování názorových soupeřů z národní zrady. Někdy se tedy zdá, že se nám, zejména v souvislosti s migrační krizí, na scénu vrací příkaz nahořklé volby, o níž jsme doufali, že už jí nebudeme vystaveni: ratio, nebo natio? 
Veřejné zdroje i soukromé zprávy nás informují, že zejména v Rusku a v Polsku dosahuje aktuální národnostní uvědomění širokých vrstev i vysokoškolské inteligence podoby autentického, hrdého a obětavého zanícení. Za tohoto stavu myslí se porozumění přes hranice národních jazyků a kultur může stát obtížné. Kdo se pokouší vlastenců vyptat po příčinách jejich neklidu, vyslechne rozsáhlé, silně citově zabarvené výčty mnoha historických křivd. Následuje únavný výčet položek dokazujících právo vlastního národa na čelné postavení v regionu i ve světě. Tohle všechno už tu přece bylo. Pokud by se tato nálada, přesvědčení, ideologický vzorec, móda, jak chcete, přelily od východu poněkud na západ, my, Češi, bychom asi zase měli problémy s Německem. Pak bychom možná ještě vzpomínali s lehkou nostalgií na levicově liberální „administrativní internacionalismus“ EU, nad nímž dnes občas vzdycháme. (…)