Rok a půl vlády

Nedávno uplynulo osmnáct měsíců od chvíle, kdy druhá vláda premiéra Mirka Topolánka získala důvěru Poslanecké sněmovny. Jaké jsou její typické rysy?

Dvě až tři vlády

Základní charakteristikou by mohly být tři slova: změny bez vize. Je to kabinet, kde se ambiciózní projekty mísí s pasivní správou ministerských úřadů i s úplnými propadáky. Na jedné straně máme ambiciózní reformátory (Julínek), někde uprostřed politiky s programem v mezích koaličního zákona (Nečas), až po ministry (Řebíček), pro něž je politika jen byznysem prováděným jinými prostředky. Tomu sekundují dvě menší koaliční strany, které jsou ve svých aspiracích vnitřně rozdělené, takže platí slavné rčení „bratr bratrovi vlkem". Kabinet tak představuje dvě až tři rozdílné vlády a každý z těchto týmů by si zasloužil úplně jiné ocenění. Právě proto hodnocení Topolánkova kabinetu v médiích osciluje mezi přijetím a zatracením, podle toho, jakou z „vlád" má dotyčný na mysli. Faktem je, že jejich autonomní fungování se premiéru Topolánkovi nedaří sjednotit, natož propojit do celku jednoduchého sloganu a prodat veřejnosti.

Strategickým rysem vlády je, že prioritou není snižování daní, jak kdysi předpokládal program ODS s názvem Modrá šance, ale pouze snižování deficitu veřejných rozpočtů a státního dluhu.

Slovo „pouze" je ve srovnání s kabinety premiérů Špidly, Grosse a Paroubka, které programově vytvářely každoroční stamiliardové deficity, nespravedlivé. Na druhou stranu: těžko budeme hledat v budoucnu situaci, která by byla tak nakloněna snižování daní, protože silný růst ekonomiky překonává i optimistické představy z doby vzniku vládního programového prohlášení.

Energetika a radar

Největším handicapem české exekutivy je energetika, která musela být kvůli odporu Strany zelených dána do závorky. Ideologické konstrukty zelených (nestavět jaderné elektrárny, neprolomení limitů těžby uhlí) se mohly před rokem a půl zdát milou úlitbou „zeleným rošťákům", pilně kopírujícím energetické priority Německa a Rakouska. Ve chvíli, kdy se ceny energií dostávají do centra pozornosti světové politiky, je tento moment koulí na noze současné vlády. Na podzim má navíc Martin Bursík představit ekologický balíček změn, které mají být reakcí na Barrosovu „zelenou revoluci". Výsledkem má být zdvojnásobení množství energií získávaných z tzv. obnovitelných zdrojů. Současně mají být zaváděny aukce na získávání emisních povolenek, což může znamenat další ránu těžkému průmyslu. Postoje zelených se proto stávají větší vládní zátěží než stojedničkový manévrovací prostor v Poslanecké sněmovně, neboť se začínají dotýkat základních zájmů českého státu.

Vedle energetiky je druhým základním státním zájmem radar. Lze odhadovat, že z hlediska historie bude naše zapojení v systému protiraketové obrany definičním znakem celé vlády. Současně bude strategickou protiváhou novému energetickému spojenectví Německa a Ruska, které může kdykoli přeskočit až do politického paktu. V tomto smyslu by přijetí radaru mohlo být i vyvažovacím momentem vůči tlakům některých velkých evropských zemí.

Z větší perspektivy se celá vláda pohybuje na politickém hřišti, pro které je typické celkové oslabení výkonné moci, dané křehkostí vládní většiny. Další tendencí je postupná dezintegrace práce Poslanecké sněmovny, daná celkovým prolobováním parlamentního života. V této situaci jsme svědky vzestupu justiční moci, která se neformálně přeměňuje v novou politickou komoru parlamentu (Ústavní soud), popřípadě v toho, kdo spoluformuje podobu přijímaných zákonů (Nejvyšší soud) nebo vstupuje do role aktivního rozhodčího ve veřejných sporech (Nejvyšší správní soud). Aktivním vtahováním těchto institucí do politických rozhodování politici sami oslabují moc, kterou představují.

Úběžníkem politického uvažování dneška jsou pak krajské a senátní volby, na něž celá politická reprezentace čeká jako šéfové firmy na účetní uzávěrku koncem roku. Právě z jejich výsledků mají vzejít nové strategické kroky spojené s personálními změnami ve vedení stran a fungování vlády.