Rozpačité „ano“ z Malty

Půlroční série lidových hlasování v deseti evropských zemích pozvaných do Evropské unie začala na Mezinárodní den žen v počtem obyvatel i rozlohou nejmenší kandidátské zemi - na Maltě. V zemi, jejíž obyvatelé ještě před třiceti lety prosili, aby jim Bůh „zachoval královnu" - samozřejmě že britskou.

V historii rozšiřování Evropských společenství proběhlo před 8. březnem 2003 osm referend o vstupu, resp. setrvání v tomto uskupení (v Irsku, dvakrát v Norsku, Dánsku, Velké Británii, Rakousku, Finsku a Švédsku - Řecko, Španělsko a Portugalsko o svém vstupu do ES v referendu nehlasovaly). Malta se umístila na čele pomyslného žebříčku těchto zemí, alespoň co se týče účasti na hlasování. Svůj názor na budoucnost země přišlo do volebních místností vyjádřit více jak 91 % oprávněných voličů, což je ještě o jedno procento více než v roce 1972 v Dánsku (90 %) a o dvě více než v roce 1994 v Norsku (89 %).

Příznivcům aktuálně budovaného evropského integračního modelu však toto prvenství nijak výrazně neosladilo poměrně hořký výsledek, a sice pouhých 53,6 % odevzdaných hlasů pro vstup do EU. Nepočítáme-li dvojí norské odmítnutí, pak jde o druhý nejslabší výsledek v historii - nejméně výrazně ve prospěch vstupu skončilo hlasování v roce 1994 ve Švédsku (52,3 %). Přitom rozdíl několika málo procent představuje na Maltě s necelými 300 000 oprávněnými voliči pranepatrných 19 307 hlasů. I takovéto většiny však v demokratických uspořádáních mnohokrát rozhodují o dalším vývoji. Slova Alfréda Santa, vůdce hlavní a jediné relevantní opoziční síly - Maltské labouristické strany - jež vstup do Unie odmítá, zpochybňující výsledek hlasování s poukazem na fakt, že pro vstup hlasovala sice nadpoloviční většina zúčastněných, ne však všech voličů, znamenají již počátek další předvolební kampaně. V letošních parlamentních volbách hodlají labouristé dokázat, že skutečná vůle národa je jiná (ovšem i o jejich případné výhře by zřejmě rozhodl minimální procentuální rozdíl - jen s opačným znaménkem). V případě vítězství hodlá Sant, který je - dle jeho vlastních slov - veden myšlenkou, že dá-li se něco ratifikovat, stejně tak se to dá i odratifikovat, okamžitě ukončit vstupní proces a za nerovných podmínek svou zemi do Unie nepřivádět. Proběhlé referendum má totiž pouze fakultativní charakter, pro parlament není závazné, což není případ ČR. Premiér a předseda jediné vládní síly - Nacionalistické strany -Edward Fenech Adami ve snaze o posílení vlastní pozice vyšel v tomto smyslu opozici vstříc a vyhlásil na 12. dubna parlamentní volby, které mají dát jasnou a konečnou odpověď na otázku, jaká je vůle národa. Jen pro zajímavost lze dodat, že v desíti z třiadvaceti hlasovacích okrsků získali převahu odpůrci vstupu nad příznivci.

Maltským problémem ovšem není malá převaha stoupenců nad odpůrci. Znepokojení budí fakt výrazného rozštěpení politické obce na tématu evropské integrace, jež má stranicko-politický výraz. V žádném ze stávajících členských států nepůsobí silná, potenciálně nejsilnější a vládu formující politická strana, která by odmítala členství své země v Unii. Připusťme, že v dubnu bude slavit vítězství Fenech se svou dosud vládní stranou. Co však bude dál? Ani ve Velké Británii, zemi dvoustranickému systému zaslíbené, nevládne jedna strana navěky, i když to tak ještě před deseti lety (nebo znovu v této době) leckomu mohlo (může) připadat. S jistotou se dá předpokládat, že maltští labouristé některé příští volby vyhrají a sestaví vládu. A co potom? Vystoupí Malta z EU? Uvalí na ni Unie kvůli její budoucí „protievropské" reprezentaci sankce? Zakládá se zde na obrovský problém...

Obecně lze říci, že půlroční šňůra neodstartovala nejšťastněji. Z psychologického hlediska je žádoucí, aby počátek jakéhokoli dlouhodobějšího procesu byl co nejzdařilejší a nikoli rozpačitý či nepovedený. To se v případě lidových hlasování týkajících se „východního rozšíření" nepodařilo. Česká vláda by si měla ze vzdáleného středomořského plebiscitu vzít poučení, že nic není dopředu vyhrané. Třeba ještě není pozdě začít poctivě vysvětlovat výhody a nevýhody vzdání se části národní suverenity výměnou za rozšíření možností volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Vláda a její úřednický aparát by se především měly zbavit přezíravého intelektuálského postoje vůči občanům, který jim velí podceňovat inteligenci voličské obce. Politická reprezentace si nemůže myslet, že jí souhlas se vstupem zajistí finanční prostředky na „evropské projekty" Společnosti přátel Babiččina údolí či rádoby vtipné televizní scénky týkající se banánů a tuzemského rumu. Malta se stala výstrahou, eurorealista říká posledním varováním. Uvidíme, zda se čtvrtou březnovou neděli podaří Slovincům složit reparát. Ne-li, pak „Bůh chraň Unii".