Rudý zákoník

Nová politická většina v Poslanecké sněmovně, zvaná „stojedenáctka" a sestávající z poslanců ČSSD a KSČM, posbírala další body. Do druhého čtení se jí totiž podařilo propasírovat návrh zcela nového zákoníku práce. Bez ohledu na to, zda a jaké pozměňovací návrhy budou nakonec přijaty, existuje reálná šance, že navržená úprava projde celým legislativním procesem. Navzdory nesouhlasu Senátu a případnému vetu prezidenta republiky. Máme se tedy radovat, že starý zákoník práce, vzniklý v roce 1966 za éry Antonína Novotného, dodýchal a bude nahrazen novou a moderní normou?

Vycházíme-li z filosofie legislativního rámce jako kolbiště, v němž se odehrávají střety zájmů různých individuálních a kolektivních potřeb, je třeba si položit otázku, zda je nutné přijímat normu, která má upravovat určitou specifikaci smluvních vztahů. V tomto případě vztah zaměstnanecko-zaměstnavatelský. Obecné vztahy mezi lidmi upravuje v českých zemích už od roku 1811 občanský zákoník. Existuje tedy nějaký reálný důvod pro existenci samostatného zákona, který by řešil postavení pracujících nějakým odlišným způsobem?

Zastánci existence zákoníku práce vycházejí z toho, že je třeba takovou normu přijmout, neboť zaměstnanec není v tomto případě v rovném postavení proti zaměstnavateli. Tuto teorii razí především levicové strany a odbory. Existuje-li však ústavně zajištěný princip rovnosti občanů před zákonem, těžko se dá podobná sofistika obhájit. Každý občan má svá nezanedbatelná práva a žádná pracovní smlouva - podobně jako jiný typ smlouvy - nemůže z těchto práv vybočovat. Stejně tak jsou zakotveny povinnosti zaměstnanců a práva a povinnosti zaměstnavatele. Je proto otázkou, nakolik jsou pracovněprávní vztahy odlišné, aby musely být obsaženy v jiné právní normě, než je norma nejobecnějšího charakteru - tedy občanský zákoník.

S tím souvisí i doplňující problém, zda je potřeba tyto vztahy upravovat přímo zákoníkem, a ne pouhým zákonem. Ale i když připustíme, že oblast pracovního práva je stejně společensky významná jako oblast občanských vztahů, trestního či obchodního práva, zbývá zodpovědět otázku nejfatálnější. Naplňuje vládní návrh (respektive návrh většiny ministrů za ČSSD) skutečně celospolečenskou poptávku po čistě technické, ideologicky neutrální normě, která by střízlivě a střídmě upravovala onen specifický vztah mezi naroveň postavenými občany?

Na tuto otázku, pomineme-li konkrétní ustanovení zákona, dává odpověď sám legislativní proces, v němž byl nový zákoník práce připravován. Původně totiž měl být přijat v závislosti na nově připravovaném občanském zákoníku, z něhož měl legislativně vycházet. Ten by měl být předložen podle vládního rozvrhu za dva roky, ale ministr Němec slíbil urychlení prací o rok. Stávající občanský zákoník byl přijat ve stejné době jako dnešní zákoník práce a je jasné, že rekodifikace musí vycházet ze zcela odlišných společenských podmínek. Přijatému zákoníku práce tak bude scházet provázanost s nejdůležitější právní normou a již dnes je jasné, že bude muset být za dva či tři roky opět novelizován a uveden do souladu s občanským zákoníkem. To už ale bude v dalším volebním období, kdy se s ohledem na jiné politické uspořádání ve sněmovně nemusí naskytnout tak vhodná příležitost prosadit normu, která bude v pracovním zákonodárství petrifikovat vztahy, které zde existovaly před rokem 1989.

A to je nejzásadnější odpověď na otázku po kvalitě rekodifikovaného zákoníku práce. Avizovaná změna od principu „co není povoleno, je zakázáno" k principu „co není zakázáno, je povoleno" tak nakonec zůstala pouhým cárem papíru.