Sexuální role dnes

Sexuální role a jejich konsekvence jsou v "postmoderní" společnosti častým tématem ideologických polemik a také konfliktů v praktické politice. Diskutuje se o rovnoprávnosti žen, nepřípustnosti diskriminace na základě pohlaví a sexuální orientace, popřípadě o krizi moderní rodiny a výchovy dětí.

Václav Bělohradský tvrdí, že české ženy si po roce 1989 odmítají připustit, jak velice jsou diskriminovány ve všech možných oblastech. Známý rezervovaný postoj českých žen k feminismu interpretuje dokonce jako "kompenzaci ponižující diskriminace, kterou české ženy zažívají na každém kroku..."

České socioložky publikovaly zajímavou analýzu sociálních rozdílů mezi pohlavími v České republice. Pozoruhodná je již výchozí premisa autorského kolektivu: "Studie teoreticky vychází ze sociální teorie genderových nerovností, jejich patriarchální podmíněnosti a vazby na rodinné a institucionální struktury." Autorky tedy nestudují rozdíly mezi sexuálními rolemi, ale "nerovnosti" mezi nimi.

Za určující pro rozdíly mezi pohlavími považují výchovný a vzdělávací systém. Publikace konstatuje dobře známé rozdíly zastoupení mužů a žen v různých profesích a také v různých typech škol. Publikace stav věcí jen nepopisuje, ale současně kritizuje. Některé jevy mají prý "negativní, nezvratný, určující moment, který již nelze napravit...". Popisuji-li současnost s pevným přesvědčením, že je špatná, nezbývá nic jiného než tepat údajné zlořády. Jde však potom spíše o sociálně kritický manifest než o skutečnou vědu.

V českém školství není prý "socializace podle genderu konceptuálně rozpracována". Jako negativum se hodnotí i skutečnost, že "školské systémy do jisté míry kopírují socializační genderové vzorce z rodiny" (měly by snad stát proti nim?). Bez bližšího důkazu se tvrdí, že "výchova v mateřských školách rozhodně není neutrální dle genderu". Ještě že autorky v zájmu objektivity konstatují, že nikdo nic takového ani neočekává.

Ze skutečnosti, že mezi absolventy vysokých škol u nás (zatím) o několik málo procent převažují muži, nelze myslím ani při nejlepší vůli dovozovat nějakou diskriminaci žen. Také nižší motivace žen-vysokoškolaček k postgraduálním doktorandským programům sotva bude diskriminačním ukazatelem. "Co se škol v ČR týče, je segregace podle genderu opravdu výrazná. Ženy se přitom koncentrují do pečovatelských oborů, jako je pedagogika a zdravotnictví."

Autorky nemohly vynechat šlágr moderní feministicky orientované sociologie, totiž nesporné rozdíly ve velikosti příjmů mezi muži a ženami. V jednotlivých kategoriích podle úrovně dosaženého vzdělání vydělávají ženy u nás v průměru jen 64-82 % výdělku mužů. V této oblasti, jak autorky konstatují, "diskriminace je možná, ale prokazuje se obtížně". Samozřejmě o to obtížněji, že publikace se nijak nezabývá příčinami tohoto jevu. Zejména chybí zamyšlení nad rozdíly v zaměstnaneckých i podnikatelských strategiích mezi muži a ženami. Publikace se nezabývá mezinárodním porovnáním, které by bylo nicméně zajímavé, protože o zprávy o rozdílech příjmů mezi pohlavími z různých zemí není dnes nouze.

Poněkud nespravedlivě se tvrdí, že "skutečné záruky rovnosti mužů a žen nejsou žádné", a myslí se tím legislativní a jiné předpisy. Když nic jiného, byl nedávno přijat nový pracovně- -právní kodex, který situaci mění. Zavedeno bylo dokonce nesmyslné ustanovení o sexuálním obtěžování na pracovišti. Jsem však přesvědčen, že ani předtím nebyla naše společnost bez právních garancí rovnoprávnosti obou pohlaví.

České ženy jsou v závěru kapitoly paušálně obviněny z neschopnosti postarat se samy o sebe: "České ženy podcenily rizika ženské placené práce... a doplácejí na to"... "Ženy nevyužívají ani stávajících možností boje proti diskriminaci", což prý svědčí o "snížené akceschopnosti českých žen využívat uplatňování svých práv..."

Není pochyb, že situace mladých rodin s dětmi může být složitá. Ten problém se ovšem týká celých rodin, a tedy také dětí a mužů. V oblasti sociálních dávek je realitou, že třeba peněžitá pomoc v mateřství je dávkou problematickou - mimo jiné proto, že diskriminuje vyšší příjmové kategorie (podobně ostatně jako dávky nemocenského). Také porodné ve výši ceny průměrného dětského kočárku není dávkou nikterak motivující. Sociální faktory ovšem nejsou určujícím momentem současné nízké ochoty žen rodit děti. Změnami v hodnotovém systému lidí, které v posledních letech u nás dramaticky změnily reprodukční strategii obyvatel, se studie nezabývala. Autorky rovněž zmiňují nižší průměrné důchody žen (jak jinak, při signifikantně nižších platech), ale již nenapadají podstatně nižší věkovou hranici žen pro odchod do důchodu, která u nás přežívá a která je v nesporném rozporu s demografickými skutečnostmi.

Aktuálně prý asi 20 % žen programově odmítá mateřství. Někteří demografové prý dokonce předpokládají, že v některých věkových kohortách bude brzy až 30 % bezdětných žen. Je třeba říci, že podobné hororové vize se nikde v zahraničí nikdy nenaplnily, a proto by měly být předkládány velice opatrně. "Mateřství je v české společnosti stále chápáno jako hlavní, jedinečná a nepřenositelná role ženy" (autorky to snad chtějí zpochybnit?).

Sociologie si tradičně málo všímá mužů. Snad prý proto, že se u nás málo prosadila druhá vlna feminismu. Nejvíce je slyšet o homosexuálech a o mužích, kteří se domáhají svých rodičovských práv po rozvodu. V krátkém úseku věnovaném mužům publikace shrnuje banální poznatky o jejich sociálním postavení. Úplně přehlíží takové typicky mužské problémy, jakými jsou podstatně kratší průměrný věk, povinná vojenská služba, šikany v kolektivech, vyšší agresivita a sebevražednost nebo delikvence.

Publikace je zajímavá nesporným feministickým zaujetím autorek. Jejich velká emoční angažovanost v tématu bohužel způsobila i některá opomenutí. Především se vůbec nezabývají nespornou bytostnou odlišností muže a ženy, která je definována a spoluurčována biologicky. Naopak představu o nějakých "přirozených" rozdílech mezi pohlavími považují za přežilý stereotyp a předsudek. Nejvíce to mrzí u badatelek-žen, když soustavně zlehčují nesporný rodičovský vklad ženy a význam mateřství. Snad to nějak souvisí s dávnou touhou feministek po zbavení se "mateřského jha", v extrémnější podobě pak s touhou po životě bez dělohy.

Několik poznámek o lidské přirozenosti

Moderní poznatky popírají často tradovanou představu člověka jako sociálně a kulturně determinované bytosti, zcela emancipované od svého živočišného základu. Moderní biologie se pustila do celostní syntézy biologických a psychosociálních vlivů. Výsledkem je dnes již dosti ucelená disciplína, kterou můžeme nazvat "sociobiologie".

Biologické motivační zdroje jsou v oblasti lidské sexuality jistě primární, podléhají však výrazné kulturní a psychosociální modifikaci. Víme, že některé biologické vlastnosti lidské sexuality se uplatňují transkulturálně po celou známou historii lidstva. Patří k nim vyšší sexuální aktivita mužů, jejich vyšší agresivita a sociální dominance. Zasluhuje si pozornosti, že mužská sexualita je také mnohem zranitelnější než sexualita ženská. Princip "mužské vulnerability" platí ostatně obecně, a debata o krizi maskulinity by byla neméně zajímavá než debata o krizi manželství. Ostatně tyto dvě věci spolu pochopitelně velice souvisí.

Základním pohlavím je nepochybně pohlaví ženské. Proces mužské diferenciace je v biologickém vývoji čímsi navíc a je také zatížen větším výskytem různých anomálií a odchylek. Vyšší mortalita mužů se začíná projevovat velice záhy. Plody mužského pohlaví mají větší pravděpodobnost, že zahynou již v průběhu nitroděložního vývoje. Děti mužského pohlaví umírají významně častěji než děti pohlaví ženského.

Základní sociální jednotkou lidské sexuality je pár, dvojice muže a ženy. Z evolučního hlediska se zdá dobře pochopitelné, že u vyšších savců - a tedy také u člověka - se v sexuálním chování zřetelně uplatňuje nevybíravý zájem u samců a vybíravá pasivita u samic. Samečci jsou tak málo selektivní, že často dokáží kopulovat i s objekty, které samičku sotva připomínají. U lidského druhu platí - podobně jako u jiných vyšších savců - že rodičovská investice samečků je nekonečně menší než tatáž investice samiček. Obrovský biologický rozdíl mezi pohlavími existuje již v produkci zárodečných buněk. Zatímco zdravý mladý muž produkuje miliony spermií denně, žena má za celý svůj život k dispozici jen několik stovek zralých a tedy oplodnění schopných vajíček. Teoretická reprodukční kapacita muže jde do tisíců, ženy pouze do desítek potomků. Že se z této kapacity realizuje v praxi většinou jen nepatrný zlomek, to je věc jiná.

V podmínkách přírodních národů má dítě naději na přežití jen tehdy, pokud o ně matka pečuje. Bez mateřského prsu kojenec zahyne. Muž je pro přežití dětí od nepaměti podstatně méně významný, protože na něho zbývá role zabezpečování přístřeší a potravy. V tomto směru se lidský sameček mnoho neliší od ostatních primátů, kde se rovněž s velkou intenzitou péče otce o potomstvo nepočítá.

Lidský druh má biologickou tendenci k navazování poměrně dlouhých párových sexuálních vztahů, které mají poskytnout podmínky ke zdárnému vývoji dětí, které jsou poměrně dlouho po porodu zcela nesamostatné. Biologicky však není člověk disponován k vytváření párů doživotních. Zdá se, že pravdu mají ti, kteří u lidí nacházejí zřetelné biologické vlohy k sexuálnímu chování typu "sukcesivní monogamie".

Aniž bychom unavovali dlouhými teoretickými výklady, můžeme konstatovat, že v lidské sexuální motivaci jsou prvky typické pro pudové chování. Lidská sexualita může být velice imperativní, do značné míry nezávislá na racionálních kontrolních mechanismech. Právě tato subjektivně pociťovaná "pudová naléhavost", důvěrně známá každému člověku, dala nepochybně vzniknout různým interpretacím sexuální motivace jako mocného vnitřního energetického zdroje. Není však přípustné redukovat sexuální chování jen na pohlavní vzrušení a pocitové vyvrcholení. Sexuální chování zahrnuje celou škálu aktivit, které mají jednak signalizovat sexuální zájem subjektu, jednak vyvolat zájem případných objektů. Toto přípravné období je vlastní všem živočichům. Má za úkol vytvořit dvojici s reprodukčně nejperspektivnějším partnerem.

Sexuální aktivita lidí nepodléhá sezónním výkyvům. Ani menstruační cyklus žen jejich pohlavní chování podstatně neovlivňuje. Člověk je živočišným druhem, který nezná nic takového, jako je z živočišné říše známý estrální cyklus sexuální aktivity střídané úplným sexuálním klidem. Sexualita člověka se také řídí složitějším podnětovým rejstříkem než sexualita subhumánních živočichů.

Věrnost a monogamie nejsou fenoménem determinovaným jen kulturně a sociálně. Logicky vyplývají již ze základních biologických motivačních vlastností lidské sexuality. V dobře fungujícím páru je sexualita prožívána nejpřirozeněji a nejintenzivněji. Neexistuje ovšem bohužel žádný biologický mechanismus, který by lidem zaručoval doživotní monogamii, některými kulturními normami požadovanou. Specificky vysoká intenzita prožívání sexuální interakce v nově vzniklém páru je jistě evolučně užitečná, neboť nesporně pomáhá upevnit soudržnost dvojice, nezbytnou k péči o děti. Tato kvalita se však v moderní, hedonisticky orientované společnosti projevuje jako prvek destruktivní. Lidé dnes málo odolávají vcelku přirozeným svodům sukcesivních partnerských vztahů, z čehož logicky plyne vysoká rozvodovost.

Biologické kořeny sociosexuálních rolí byly snad nejnázorněji dokumentovány na zkušenostech z izraelských kibuců. Je známé, že kibucy byly vedeny rovnostářsky po všech stránkách včetně stejné výchovy chlapců i dívek. Děti byly vychovávány v kolektivních zařízeních a rodiče viděly jen na krátkých návštěvách. Stejné byly hračky i oblečení. I v těchto podmínkách bylo zřejmé, že každé pohlaví má své vyhraněné preference a zájmy. V pubertě se spontánně - zejména u dívek - objevovaly pocity studu, a to přesto, že děti spolu vyrůstaly od malička. Dívky byly hodnější a pořádnější než chlapci. Pomáhaly spíše vychovatelkám a ošetřovatelkám, zatímco chlapci se více zajímali o farmařinu a vojsko. Tato pozorování hodně oslabila představy o kulturních a sociálních základech lidské sexuality. Podobné zkušenosti jsou však zřejmě transkulturálně nepřenosné. Jak jinak si vysvětlit současné nadšení feministek pro "genderovou neutralitu" ve výchově, která má dát stejné šance chlapcům i dívkám. Zdá se, že moderní společnost vyspělých zemí se pouští do dalšího kola beznadějného zápasu s lidskou biologickou přirozeností.

Mužská zranitelnost

Muži jsou od narození hůře socializovatelní nežli ženy. Novorozenec mužského pohlaví je zpravidla méně zralý než novorozené děvče. Toto zaostání činí téměř dva měsíce. Chlapci vykazují vyšší výskyt autismu, hyperaktivity, barvosleposti, leváctví a poruch učení. Jsou-li narozeni předčasně, jsou s tím častěji spojeny vážnější motorické a kognitivní následky než u předčasně narozených dívek. Pokud matka kouří či pije alkohol, negativní následky těchto drog jsou mnohem závažnější u plodů mužského pohlaví. Také výchova v neuspořádaných rodinných poměrech má více negativních konsekvencí u mužských jedinců.

Muži jsou agresivnější, kompetitivnější a více se snaží sociálně dominovat. Tuto vlastnost lze výchovou modifikovat, nikoliv však zcela odstranit. Je založena biologicky. Ve všech kulturách jsou to muži, kdo se více perou, agresivněji řídí, jsou hrubí a útoční a více se ucházejí o postavení s větší mírou dominance. Tento rozdíl je patrný již od časných fází ontogeneze.

Také četnost dokonaných sebevražd je ve vyspělých zemích nejméně čtyřikrát vyšší u mužů. Tento vysoký výskyt dokonaných sebevražd pak můžeme právem pokládat jen za špičku ledovce častější negativní emoční bilance mužů a tedy vysokého výskytu depresí mezi nimi.

Čas od času někteří romantici přicházejí s tvrzením, že předtím, než byly přírodní společnosti "pokaženy" civilizací, lidé byli mírumilovní a k sobě přátelští. Výzkumy archeologů jim mnoho za pravdu nedávají, protože zjišťují, že příčinou smrti podstatné části mužské populace (přibližně čtvrtiny) byla u přírodních národů násilná poranění. Biologickým základem pro větší agresivitu mužů jsou rozdíly v hladinách hormonu testosteronu (androgenů) a také nejrůznějších neurotransmiterů. V průběhu života mají muži více problémů ve škole, častěji se dostávají do závislosti na nikotinu, alkoholu a drogách. Častěji se dostanou do konfliktu se zákonem.

Nevěra je častější u mužů než u žen, muži mají poněkud častěji předmanželské styky. Přísná monogamie je v lidských societách méně obvyklá, vyskytuje se asi v 17 % párů. Polygynie je v různých kulturách poměrně častá, polyandrie vzácná.

V moderní civilizaci muži tráví málo času v rodině a otcovská role je tak hodně redukována. Agresivita mužů není většinou ani adaptivní, ani žádoucí, protože zásoby a kapitál jsou zabezpečovány státní byrokracií, která vyžaduje konformitu a technické dovednosti. Agresivní impulsy samozřejmě existují, ale jsou potlačovány a "kanalizovány" (bojové sporty, skupiny a jejich vzájemná nepřátelství a podobně). Primární biologická agresivita mužů se podřizuje etickým normám. Jen tam, kde mravní normy slábnou, legální systém není účinný a byrokratické struktury nefungují, uplatňuje se "bazální" válečnická kultura (války, revoluce, etnické konflikty, sexuální a jiné agrese). K agresivním projevům mají nespornou tendenci některé skupiny mladých mužů, kteří se pak překvapivě brutálně projeví v prostředí, které považujeme za vcelku klidné a spořádané (sportovní fanoušci).

Ještě historicky nedávno vyrůstaly děti nejčastěji se svými sourozenci v úplné rodině. Nyní je dítě zpravidla jedináček a alespoň část života žije jen s matkou. Ty děti, které jsou vychovávány pouze matkou, bývají přitom chudší, méně vzdělané, mívají problémy ve škole i problémy emoční. Nepříznivé vlivy působí jak na chlapce, tak i na dívky, nicméně více poznamenávají chlapce. Negativní působení jednorodičovské výchovy přitom není možné jednoduše odstranit tím, že zlepšíme sociální standard takové rodiny. Jde zcela jistě spíše o emoce než o hmotné statky.

Následky výchovy osamocenou matkou pro socializaci chlapců jsou pravděpodobně neblahé. Zdá se, že přítomnost otce při výchově pomáhá chlapcům lépe kontrolovat svoji agresivitu a zlepšuje jejich socializaci. Absence otce tyto věci zhoršuje. Nic to nemění na skutečnosti, že matky jsou hlavním (i když ne jediným) zdrojem socializace dětí obou pohlaví ve všech kulturách. Dvourodičovská rodina působí příznivě nejen na děti, ale také na rodiče. Ženatí muži žijí ve všech kulturách déle, mají nižší delikvenci i sebevražednost, dopravní nehodovost a méně duševních nemocí.

Rozdíly můžeme samozřejmě vysledovat i v morálních hodnotách, jak je respektují obě pohlaví. Jeden pól mravního cítění představuje spravedlnost, férovost a povinnost, druhý pól pak sympatie, péče a pomoc. Ten první pól je podle psychologů vlastní spíše mužům, druhý pak ženám. Například v hrách jsou muži kompetitivnější, kladou větší důraz na pravidla a jejich dodržování. Ženy upřednostňují dohodu a vztah. Agresivita chlapců se častěji projeví přímým fyzickým kontaktem, dívky dávají přednost sociálně organizovanému ostrakismu.

Muži mají lepší výkonnost v teoretické matematice, jakož i v šachu a jiných sportech. Jsou bytostmi kreativnějšími. Tento rozdíl mezi pohlavími souvisí nepochybně s biologickými základy. Známá je americká historie ze sedmdesátých let minulého století, kdy americký Národní ústav pro vzdělání vypsal granty pro vědeckou práci žen v matematice. Všechny testy a průzkumy však ukázaly jednoznačnou převahu mužů nad ženami v matematických schopnostech. Rozdíly mezi pohlavími byly zejména výrazné, pokud testové úlohy vyžadovaly vyšší míru abstrakce. Ani značné vynaložené částky nevyprodukovaly nové teoretické matematičky špičkové úrovně. Tato oblast zůstává doménou mužů.

Není sporu o daleko vyšší agresivitě mužů ve srovnání se ženami. Muži dvacetkrát častěji páchají vraždy na jiném muži než ženy na jiné ženě. Také vraždy žen páchají muži podstatně častěji než ženy vraždy mužů. Když žena spáchá vraždu, bývá to nejčastěji na muži, který ji opakovaně zneužil nebo znásilnil. Výskyt násilných deliktů je zejména vysoký ve Spojených státech. V roce 1991 zde bylo spácháno 25 000 vražd (20x vyšší incidence na 1 000 obyvatel než třeba v Japonsku), ale obětí násilných deliktů v širším smyslu slova bylo ve stejném roce mnohokrát více, celých 6,5 milionu. Násilí na ženách nezahrnuje jen sexuálně motivované znásilnění. Poměrně vysokou frekvenci má také "domácí násilí". Ve vyspělých zemích až 20 % zranění žen vzniká tímto mechanismem. V 90. letech přibývá také násilí na mužích, které páchají ženy (asi 15 % mužů ve středním věku uvádí, že byli někdy napadeni partnerkou).

Agresivní a kompetitivní motivy bývají sublimovány do sportovních aktivit. Podobně jako ve válce je také ve sportu vítězství tím hlavním. V soutěživých sportech se stále více angažují též ženy. Ve většině sportů však muži početně i výkonnostně dominují. Výjimkami prý mohou být kupříkladu bingo, tanec a jízda na koni.

Vztah k násilí je v postmoderní společnosti hodně rozporuplný. Na jedné straně je dobře patrný kult sociální dominance a ovládání jiných lidí jako měřítko úspěchu. Na druhé straně je naprosto nepřijatelné využívat k sebeprosazování přímou brachiální agresivitu. Průměrný občan moderní společnosti není cvičen k násilnictví. K sebeobraně a zajištění pořádku si platí vycvičené násilníky v policejních jednotkách a k obraně vlasti před nepřáteli podobně specializované profesionální vojáky. Povinná vojenská služba se stává čímsi zastaralým a nemoderním. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby takový vývoj nevytvářel zdání, že násilí je něčím, co je průměrnému člověku cizí. Lidé se tak znovu a znovu naivně diví tomu, že stejně "normální" lidé, jako jsou oni sami, mohou být za jistých okolností pachateli neuvěřitelné brutality. Moderní evropská civilizace vyprodukovala dokonce zákaz trestu smrti, a to též pro mnohonásobné vrahy a pachatele genocidy. Bůhví, jak taková civilizace povede válku, bude-li muset. Ostatně již v lokálních konfliktech poslední doby se objevily požadavky na vedení války tak, aby přitom nebylo lidských obětí a aby vojenské operace byly šetrné k životnímu prostředí (!?).

Ještě před sto lety byl muž lídrem společenského života a patriarchou v rodině. Sexuální stereotypy předurčovaly mužské vlastnosti (síla, dominance, bohatství, autorita, rozhodnost, racionalita, disciplína) a vlastnosti ženské (zranitelnost, křehkost, slabost, emocionalita, závislost, nervozita). Devatenácté století bylo dobou neobyčejných úspěchů ve vědě, technologiích, biologii, medicíně, objevech a imperiální expanzi. Tyto úspěchy jsou z velké většiny zásluhou mužů. Dvacáté století však bylo epochou vzestupu a následného pádu celé řady tradičních i zcela nových impérií. Postmoderní doba mužům nepřeje a oslabuje tradiční sociální hierarchii. Lapidárně řečeno "Kdysi byli muži ve velení, dnes jsou spíše v šoku". Muži sice stále ještě ve společnostech dominují, ale častěji a silněji slyší zprávu o tom, že jejich čas se naplňuje. Méně a méně oblastí života je vysloveně mužskou záležitostí.

Lidé zůstávají párovým druhem. Vše nasvědčuje tomu, že manželství je dnes pro muže mnohem cennější než pro ženy. Ženatí muži žijí déle a též taková onemocnění, jako jsou infarkty myokardu nebo mozkové příhody, přestávají lépe než muži neženatí. Týká se to kupodivu také výskytu všech možných zhoubných nádorů. Ty jsou u ženatých mužů významně méně časté než u těch, kteří jsou osamělí. Epidemiologické studie, které rozdělily neženaté muže na vždy svobodné, rozvedené a vdovce, ukázaly, že nejvíce disponováni k předčasnému úmrtí jsou vdovci. Lépe přežívají ti, kteří se rychle znovu ožení. Podle různých průzkumů se zdá, že ženatí muži méně pijí a méně kouří a vůbec mají lepší životosprávu a méně stresů.

Jak jsme již uvedli, ve většině zemí je sebevražda u mužů 2-5x častější než u žen. Sebevražd přitom v posledních třiceti letech neustále přibývá. Suicidium je dnes po úrazech druhou nejčastější příčinou smrti u mladých mužů. Výskyt sebevražd stoupá s věkem. U žen se přitom v posledních dekádách sebevražednost nijak dramaticky nemění.

V průběhu minulého století se dramaticky změnilo postavení obou pohlaví na trhu práce. Zatímco v roce 1972 pracovalo v britských bankovních ústavech jen 1 % žen, v roce 1989 to již bylo 29 %. Ve dvacátém století se počet ekonomicky aktivních žen pronikavě zvýšil ve všech vyspělejších zemích. Ve Velké Británii v roce 1971 pracovala asi polovina žen ve věku 25-44 roků. V roce 1996 to byly již tři čtvrtiny. Naproti tomu počet ekonomicky aktivních mužů ve stejné době dosti ostře klesá, a to zejména po 50. roce věku. Přitom sebevědomí a sociální postavení mužů jsou stále ještě mnohem více než u žen vázány na pracovní aktivity. Rozvinuté země ostatně vykazují stále zřejmější převahu žen nad muži v sekundárním i terciálním školství. Některé americké univerzity už začaly volat po "afirmativních akcích" ve prospěch studentů mužského pohlaví.

Zajímavé jsou statistiky pojišťoven. Ženy žijí déle, a proto jim některé důchodové pojišťovny účtují vyšší poplatky a vyplácejí jim nižší penze. Ženy také konzumují až o čtyřicet procent více zdravotních služeb, tudíž jim privátní zdravotní pojišťovny účtují vyšší platby pojistného. Naproti tomu muži platí více za životní pojistky, jakož i za havarijní pojištění. Jsou totiž častějšími aktéry nehod a úrazů všeho druhu.

Krize rodiny

Při oslabení významu tradičních sexuálních rolí nepřekvapuje rostoucí labilita rodiny a manželských vztahů. Přestože lidé dnes vstupují do manželství později a jsou tedy zralejší, nemění tato skutečnost nic podstatného na oslabování manželských a rodinných vazeb.

Postavení manželství a rodičovství v hodnotovém žebříčku mladé generace se u nás mnoho nemění a zůstává vysoké. Narození dítěte se stále uvádí jako nejčastější uznávaný cíl uzavření sňatku (v různých průzkumech takto odpovídá více než 80 % respondentů populace ČR). Zatímco na počátku devadesátých let byl jako ideální věk pro koncepci v odpovědích respondentek uváděn interval 22-30 roků, v roce 1996 to bylo 23-33 roků. Tento interval se u mužů nemění a zůstává 25-37 roků (Kuchařová a Petrová, 1997).

V párových vztazích je mužská dominance od počátku dvacátého století střídána partnerským modelem, soužitím dvou rovnoprávných bytostí. Partnerský model dyády je samozřejmě méně stabilní. V osmdesátých a devadesátých letech se vyvíjí velká snaha vrátit otce do rodin. Má vzniknout "nový muž" ("new man"), který se bude více podílet na péči o rodinu a děti. Jakési výsledky byly sice zaznamenány, avšak nijak závratné rozhodně nejsou.

Pokroky, kterých bylo dosaženo v moderní reprodukční medicíně, zatlačují stále více do pozadí muže jako rodiče. V moderních reprodukčních centrech je dnes muž zpravidla sotva něčím více než poskytovatelem zárodečné buňky. V celé řadě zemí je naprosto legální umělé oplodnění neprovdané a osaměle žijící ženy. Párové aspekty plození dětí se tak masově zpochybňují. Pokud uspěje technologie klonování, přestanou být mužské gamety nezbytnou součástí lidského rozmnožování docela.

Není pochyb o tom, že pro mnoho lidí je základem jejich spokojenosti a štěstí uspokojení z rodinného života ve vlastních rodinách. Výzkumy hodnotového žebříčku lidí ve vyspělých zemích ukazují, že spokojenost s vlastním životem je mnohem víc závislá na přátelství a dobrém rodinném životě, než se na první pohled někdy zdá. Stát postupně ztrácí dominantní kontrolu nad partnerskými vztahy. Zdá se, že stále více mladých lidí dává přednost neformálním partnerským svazkům. Ty totiž svou nezávazností umožňují lépe než formalizované manželství realizovat ten model párových vztahů, pro který je druh homo sapiens biologicky disponován - a tím je model popisovaný jako "sukcesivní monogamie". Snahy zákonodárců bojovat s tímto modelem nejrůznějšími komplikacemi při rozvodech manželství přitom mají zcela opačný efekt, než bylo zamýšleno. Lidé se prostě obtížným závazkům začínají masově vyhýbat...

Jaroslav Zvěřina, přednosta Sexuologického ústavu 1. lékařské fakulty a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Poslanec PSP ČR (ODS), místopředseda sněmovního Výboru pro evropskou integraci.