Skutečný Irák

Pobývat po putování Irákem ve Spojených státech může být v těchto dnech matoucí. Člověk je zde, jak mohu doložit svou nedávnou návštěvou, od prvních hodin konfrontován s obrazem, jenž je této blízkovýchodní zemi zcela cizí.

Falešná představa o situaci v Iráku je vytvářena několika vzájemně se doplňujícími faktory: televizními záběry ukazujícími spálené vraky vozidel užitých v sebevražedných atentátech, jež obklopují naříkající ženy a pochmurně vzhlížející muži nesoucí rakve; stratégy a politickými guru, kteří předvídají další utrpení nebo káží o tom, jak měla být válka v Iráku od začátku vedena; autory historických knih, kteří se předhánějí v rozpitvávání různých "zásadních chyb" učiněných Bushovou administrativou; a reportéry skrytými v bagdádských hotelích, kteří vysvětlují "masakry" a "chaos" v ulicích jako příznaky "hrozící" nebo "nedeklarované" občanské války. K tomu přidejte každodenní dávku skandálů či senzačních odhalení typu propuštěný agent CIA, údajně zfalšovaná zpravodajská zpráva, vyzrazený pesimistický odhad - a není divu, že americká veřejnost prožívá deziluzi jak z Iráku, tak z každého, kdo USA do jejich současných potíží zapletl.

Pro průměrně se zajímajícího občana je nepochybně těžké zjistit, jak hrubě tento dominantní obraz deformuje skutečnou realitu dnešního Iráku. Problémem, jemuž musejí čelit i seriózní mediální organizace, jsou obtíže s pokrýváním tak velkého a komplexního subjektu; ve spletité situaci získávají přirozeně navrch emocionální události. Avšak ani zdánlivě "objektivní" projekty, mezi něž patří i hojně citovaný Iraq Index organizace Brookings Institution s nepřetržitě aktualizovanou sadou bezpečnostních, ekonomických a dalších indikátorů, nám toho o skutečném ovzduší v zemi mnoho neříkají.

Aby toho nebylo málo, narůstající zahořklostí americké politiky byla nakažena i řada znalců a komentátorů, na něž při popisu situace spoléhají američtí diváci a čtenáři. V médiích i mezi think-tanky jsou bezesporu tací, kteří si přejí, aby irácký podnik skončil jako tragédie, zasloužená odplata pro George Bushe. Jiní, poháněni ctnostnými sentimenty, opovrhují myšlenkou války, že by ji zcela zakázali jako způsob lidského jednání, aniž by uznali, že za určitých okolností může být vojenská síla použita pro dobrou věc. Ať už to má jakýkoli důvod, polopravdy a otevřené dezinformace, které jsou nyní považovány za obecný úzus, posloužily americkému lidu veskrze špatně.

Já sám vnímám nynější iráckou realitu (stejně jako iráckou budoucnost) zcela odlišným způsobem. Irák jsem poprvé navštívil v roce 1968, strávil tam významnou část svého života a velmi mi pomáhá, že vím, kam se dívat, kterým zdrojům věřit a jak hodnotit současnost v kontextu irácké i blízkovýchodní historie.

Pozitivní vývoj

Již od prvního setkání s Irákem před téměř čtyřiceti lety se při hodnocení podmínek v této zemi spoléhám na široká měřítka sociálního a ekonomického vývoje. V dobrých i špatných dobách prokázaly tyto indikátory pozoruhodnou přesnost, tedy alespoň takovou přesnost, jaké je možné dosáhnout u věcí lidských. Všechny tyto indikátory v Iráku již dnes jasně ukazují pozitivním směrem.

Prvním ukazatelem jsou uprchlíci. V dobách, kdy byla situace v Iráku skutečně zoufalá - v letech 1959, 1969, 1971, 1973, 1980, 1988 a v roce 1990 - tvořili Iráčané dlouhé fronty na tureckých a íránských hranicích. Když se například v roce 1973 Saddám Husajn rozhodl vykázat ze země všechny, jejichž předci nebyli osmanskými občany ještě před vytvořením iráckého státu, opustilo během pouhých šesti týdnů své domovy přibližně 1,2 milionu Iráčanů. To nebyl dočasný exil malé skupiny středostavovských profesionálů či intelektuálů, což je běžný fenomén ve většině arabských zemí. Byl to spíše masový odchod, jenž ovlivnil životy lidí jak v malých vesničkách, tak ve velkých městech. Dlouhé hraniční fronty byly výjevem, jenž se za Saddáma Husajna pravidelně opakoval.

Od Saddámova svržení v roce 2003 jsou uprchlíci jedním z obrazů, které jsme na svých televizních obrazovkách doposud neviděli - a můžeme si být jisti, že kdyby bylo co ukázat, tak bychom je viděli zcela jistě. Iráčané se naopak místo úprku do ciziny navracejí do svých domovů. Na konci roku 2005 dosáhl podle nejkonzervativnějších odhadů počet navrátivších se 1,2 milionu lidí. Mnohé tábory, jež byly postaveny pro prchající Iráčany v Turecku, Íránu a Saúdské Arábii, jsou nyní zavírány. Jedno z nejstarších uprchlických center tohoto typu v jihozápadním Íránu bylo formálně zrušeno, když se jeho obyvatelé v roce 2004 navrátili domů.

Druhý spolehlivý indikátor vývoje v zemi taktéž souvisí s pohybem lidí. Je jím tok náboženských poutníků do šíitských svatyní v Karbale a Nadžafu. Kdykoli začnou jít věci v Iráku z kopce, zmenšuje se proud poutníků na malou stružku až zcela vyschne. Od roku 1991 (kdy Saddám Husajn zmasakroval šíity, již proti němu revoltovali) do roku 2003 nepobývali v těchto městech skoro žádní poutníci. Od Saddámova pádu jsou naopak zaplaveny návštěvníky. V roce 2005 navštívilo obě svatá místa podle odhadů na 12 milionů poutníků, což z nich učinilo nejnavštěvovanější místa v celém muslimském světě ("předstihly" dokonce i Mekku a Medinu).

Z exilu se krom toho navrátily přes tři tisíce iráckých kleriků a šíitské semináře, které ještě před několika lety navštěvovalo sotva několik desítek žáků, se nyní chlubí více než 15 000 studenty ze čtyřiceti různých zemí. Nadžaf, nejstarší centrum šíitského učení, může znovu nabídnout alternativu ke Komu, íránskému "svatému městu", kde je vyučována radikální a velmi zpolitizovaná varianta šíitství. Ti, kteří si přejí studovat tradičnější a poklidnější formy šíitství, nyní směřují do Iráku, kde narozdíl od Íránu nejsou semináře kontrolovány vládou a tajnou policií.

Třetím, čistě ekonomickým indikátorem je hodnota iráckého dináru, obzvláště ve srovnání s hlavními regionálními měnami. V posledních letech vlády Saddáma Husajna irácký dinár volně padal; po roce 1995 se s ním neobchodovalo už ani v Íránu a Kuvajtu. Nový dinár uvedený do praxe na počátku roku 2004 má naproti tomu velmi dobrý kurz jak vůči kuvajtskému, tak i vůči íránskému dináru. Oproti prvnímu z nich vzrostl o 17 procent, oproti druhému o 23 procent. Ačkoli jeho hodnota stále nemůže být navázána na koš mezinárodních měn, stojí si nový irácký dinár dobře i vůči americkému dolaru. Ve vztahu k němu navýšil v období od srpna 2004 do srpna 2005 svou hodnotu o téměř 18 procent. Drtivá většina Iráčanů spolu s miliony Íránců a Kuvajťanů irácký dinár nyní využívá jako bezpečný a stabilní prostředek směny.

Čtvrtým, časem prověřeným indikátorem je úroveň aktivity malých a středně velkých podniků. Kdykoli to šlo v minulosti s Irákem z kopce, zavíralo vždy mnoho malých obchodníků svou živnost a nejschopnější z nich se vytráceli do Jordánska, Sýrie, Saúdské Arábie, států Perského zálivu, Turecka, Íránu či dokonce do Evropy a Severní Ameriky. Od osvobození v roce 2003 prožívá Irák naproti tomu boom soukromého sektoru, vzniká mnoho malých a středně velkých podniků.

Podle Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky, stejně jako i podle mnoha soukromých studií, si nyní irácká ekonomika stojí lépe než kterákoli jiná v regionu. Hrubý domácí produkt země vzrostl v roce 2004 (jde o poslední rok, pro nějž jsou dostupná čísla) na téměř 90 miliard dolarů, více než dvojnásobek výkonu z roku 2003, a míra růstu dosáhla podle odhadů MMF 52,3 procent. Ve stejném období narostl export o více než 3 miliardy dolarů, zatímco inflace poklesla na 25,4 procenta ze 70 procent v roce 2002. Míra nezaměstnanosti klesla na polovinu: z 60 na 30 procent.

S tím souvisí i míra zemědělské aktivity. V letech 1991-2003 zaznamenal irácký zemědělský sektor bezprecedentní pokles, který nakonec uvrhl téměř celý národ do závislosti na přídělech distribuovaných Organizací spojených národů v rámci programu Ropa za potraviny. V posledních dvou letech došlo naproti tomu v iráckém zemědělství k nevídanému zotavení. Irák nyní exportuje potraviny do okolních zemí, což je něco, co se nestalo od padesátých let. Za obratem k lepšímu stojí především drobní rolníci, kteří po setřesení kolektivistického systému zavedeného baasisty obnovili svou kontrolu nad zemí, jež jim byla před desetiletími zkonfiskována.

Jedním z nejlepších indikátorů zdraví irácké společnosti je její připravenost sdílet vlastní názory s okolním světem. Iráčané jsou lidé, kteří se rádi a často slovně vyjadřují - a když jsou nuceni utichnout, život se pro ně stává nesnesitelným. Bývaly časy, kdy člověk stěží našel Iráčana, a to jak v Iráku, tak v cizině, jenž by byl připraven vyjádřit svůj názor na cokoliv jen vzdáleně politického. Nyní jsou Iráčané, v dramatickém kontrastu s dřívějškem, výřeční až hanba. Rozhlasové vstupy, televizní talkshows i internetové blogy jsou samý hněv a v obchodech, čajovnách, bazarech, mešitách i na úřadech každodenně probíhají vášnivé debaty. Jak to popisuje irácký povídkář Luay Abdulilah, irácká společnost prochází katarzí: "Je to jeden ze způsobů, jak se pomstít za dekády mrtvolného ticha." Mimoto se v Iráku objevila i široká síť nezávislých médií včetně stovky soukromých novinových titulů a časopisů a více než dvou tuctů rozhlasových a televizních stanic. Pro každého, kdo je obeznámen se stavem médií v arabském světě, je známou pravdou, že Irák je nyní místem, kde je nejefektivněji uplatňována svoboda projevu.

Kořeny opozice

To, že může zkušený pozorovatel Iráku se smyslem pro historii poukázat na tolik pozitivních faktorů na současném stavu země, nicméně zřejmě příliš nerozkolísá přesvědčenější kritiky tamní americké intervence. Ti by dokonce mohli souhlasit s tím, že obrazy podsouvané americké veřejnosti médii ukazují jen část celého obrazu a že ne všechny novinky z Iráku jsou špatné. Kořen jejich opozice totiž vyvěrá z hlubších politických základů.

Jejich kritika může být shrnuta do tvrzení, že "demokracie nemůže být nastolena silou". Tento náhled sdílí jak poučenější části levice, tak stále více i rebelanti na pravém konci politického spektra - senátorem Chuckem Babelem z Nebrasky počínaje a bývalým neokonzervativcem Francisem Fukuyamou konče. Jak řekl senátor Hagel, "dle mého názoru nemůžete jednoduše nastolit demokratickou formu vlády v zemi bez demokratické historie, kultury a tradice".

Měl bych sklon souhlasit. Je však Irák místem, jenž senátor Hagel popisuje? Ve skutečnosti již Irák před prosovětským vojenským převratem v roce 1958 svůj skromný, nicméně významný díl demokratické historie, kultury a tradice zažil. Irák začal existovat díky referendu konanému v roce 1921. Jako konstituční monarchie modelovaná podle Spojeného království měl dvoukomorový parlament, několik politických stran (včetně baasistů a komunistů) a pravidelné volby, které vedly ke změnám v politikách i vládách. V této době Irák zažíval i největší svobodu tisku v arabském světě a byl zde největší prostor pro debatu a disent na celém muslimském Blízkém východě.

Aby bylo jasno, Bagdád tehdy nebyl žádným Westminsterem a jak prokázal převrat v roce 1958, irácká demokracie byla křehká. Přesto každý, kdo se Irákem poctivě zabývá, ví, že významné segmenty populace zažily více než špetku demokratických aspirací moderního světa. Pro důkaz stačí pohlédnout na bohatou literární a uměleckou produkci Iráčanů jak před převratem v roce 1958, tak i po něm. Je pravdou, že během následných diktátorských režimů převládlo přesvědčení, že demokratické principy neměly v Iráku žádnou budoucnost - přesvědčení, které bylo z velké části zodpovědné za úprk téměř 5 milionů Iráčanů, čtvrtiny populace, do exilu mezi lety 1958 a 2003 -, nicméně dnes přesně opačné přesvědčení přitahuje velkou část tehdejších uprchlíků a jejich dětí do Iráku zpět.

Souvisejícím argumentem využívaným ke zpochybňování iráckých demokratických vyhlídek je tvrzení, že je to "umělá" země, kterou dokáže udržet pohromadě pouze diktátor. Spadl ale nějaký stát z nebe? Všechny bez výjimky jsou do určité míry umělými výtvory, Spojené státy obzvláště. Pravda je taková, že Irák, jeden ze třiapadesáti zakládajících členů Organizace spojených národů, je starší než většina ze 198 současných členských států této organizace. V rámci Ligy arabských států není žádný z jejích 22 členů, když nepočítáme Omán a Jemen, starší. Dvě třetiny ze 122 zemí označovaných organizací Freedom House za demokracie začaly existovat až poté, co se Irák objevil na mapě.

Kritici iráckého demokratického projektu také tvrdí, že z důvodu multietnického a multikonfesionálního charakteru Iráku je tato země odsouzena k despotismu, občanské válce či dezintegraci. To samé by ovšem mohlo být řečeno v podstatě o všech blízkovýchodních státech, z nichž většina není ani multietnická, ani multikonfesionální. Navíc všichni Iráčané bez ohledu na etnické, lingvistické a sektářské rozdíly sdílejí pocit národní identity uruqa ("iráctví"), jenž se vyvinul v posledních osmdesáti letech. Jednotný federální irácký stát nemusí dojít naplnění - historie není psána s předstihem -, ale i kdyby se stal v určitém bodě rozpad země nevyhnutelným, demokratický Irák by byl v lepší pozici ho úspěšně zvládnout.

Jinak řečeno, narozdíl od obecně rozšířeného názoru je patrné, že operace Svoboda pro Irák nebyla pokusem o nastolení demokracie silou. Spíše šlo o pokus využít sílu k odstranění překážek demokratizace skrze sesazení tyrana, který zcela potlačoval vlastní identitu této země. Možná to potrvá roky, než budeme s jistotou vědět, zda si osvobozený Irák definitivně zvolil demokracii. Jedna věc je ovšem jistá: bez užití síly k odstranění baasistického režimu by neměli obyvatelé Iráku příležitost o demokratické budoucnosti ani uvažovat.

Nová realita

Zhodnocení pokroku iráckého demokratizačního projektu není jednoduchou záležitostí. Nahlížíme-li však podle jakýchkoli rozumných měřítek, vidíme, že Iráčané učinili mimořádný progres. Několika obecních a dvou všeobecných voleb se v posledních třech letech účastnilo až 70 procent oprávněných Iráčanů. Novou demokratickou orientaci země dokazuje i vznik více než 60 politických stran a organizací, první skutečně svobodné odborové svazy v arabském světě, narůstající počet profesních sdružení jednajících nezávisle na státu a více než 400 nevládních organizací, jež reprezentují rozličné segmenty občanské společnosti. Nová, Iráčany sepsaná ústava, jež reprezentuje celé spektrum politických, etnických a náboženských rozlišností, byla přesvědčivě schválena voličstvem v referendu loni v říjnu.

Nová irácká realita se mimo jiné odráží i v politickém slovníku, užívaném na všech úrovních společnosti. Mnoho nových slov, jako jsou zodpovědnost, transparentnost, pluralismus a názorová odlišnost, vstoupilo do iráckého politického diskursu až nyní. Ještě významnější je skutečnost, že zřejmě všechny strany a osobnosti v současnosti zapojené do demokratického procesu se zavázaly dodržovat princip, že o moc by se mělo usilovat pouze ve svobodných a spravedlivých volbách.

Demokratizační úspěchy Iráku vypadají obzvláště působivě, když je srovnáme s deklarovanými cíli nepřátel nového Iráku, kteří proti němu vstoupili do rozhodného boje. Odhaduje se, že od osvobození země zabili během mnoha náhodných útoků a sebevražedných operací džihádisté a zbytkoví baasisté zhruba 23 000 Iráčanů, z nichž většinu tvořili civilisté. Nepřímo způsobili smrt tisíců dalších, když vyprovokováním sektářských odvetných útoků zničili vodovodní a elektrickou infrastrukturu. Jejich schopnost způsobit vzpouru a vraždění se jim nicméně nepodařilo přetavit v politický úspěch. Povstalecká kampaň neuspěla ve znatelném zpomalení či dokonce zastavení demokratizačního procesu země. Ve skutečnosti byly džihádisty a bássisty deklarované cíle během každého dalšího kroku na demokratizační cestě zmařeny.

Po invazi se vzbouřenci nejprve pokoušeli zabránit zformování Vládní rady, výrazu pokračující existence Iráku coby suverénního státu. V roce 2003 se jim podařilo zavraždit několik členů Rady včetně jejího prezidenta, nedokázali však zabránit ani jejímu zformování, ani jejímu fungování a plnění jejích úkolů. Dalším cílem povstalců bylo zastavení průběhu obecních voleb. Jejich zpráva byla jednoduchá: budeme zabíjet kandidáty i voliče. Avšak i tentokrát selhali: tisíce mužů a žen vystoupily jako kandidáti a více než 1,5 milionu Iráčanů se voleb tam, kde probíhaly, zúčastnilo.

Podobnými hrozbami strašili povstalci i před prvními všeobecnými volbami a výsledek byl stejný. Přes zabití 36 kandidátů a 148 voličů se jim nepodařilo volby, v nichž počet hlasujících vzrostl na více než 8 milionů, vykolejit. Stejně tak rebelie nezabránila ani sepsání nové demokratické ústavy, a to i přes kampaň atentátů na její tvůrce. Text byl včas připraven a postoupen ke schválení v referendu přesně podle plánu. Počet voličů v ústavním referendu opět vzrostl - na více než 9 milionů.

A co vztahy mezi šíity, sunnity a Kurdy? Po téměř tři roky povstalci tvrdě pracovali na tom, aby udrželi arabskou sunnitskou komunitu, jež odpovídá 15 procentům irácké populace, mimo politický proces. Tato kampaň ovšem zkrachovala, když miliony sunnitů šly volit v ústavním referendu a druhých všeobecných volbách, kdy k volebním urnám přišlo na 11 milionů Iráčanů. Ve chvíli, kdy píši tento text, se všechny politické strany reprezentující arabskou sunnitskou minoritu zapojují do politického procesu a mají silné zastoupení v novém parlamentu. Díky svolání parlamentu a dubnové nominaci nového premiéra a tříčlenné prezidentské rady se otevřela cesta ke zformování vlády národní jednoty s širokou základnou pro vedení Iráku v následujících čtyřech letech.

Co se týče vzbouřeneckého cíle rozdmýchávat sektářské násilí, strategie poprvé soustředěně rozvinutá ke konci roku 2005 rovněž selhala. Nadějí povstalců bylo, že vyprovokují celonárodní válku mezi arabskou sunnitskou minoritou a arabskými šíity, kteří představují přibližně 60 procent populace. Tato strategie, stejně jako ty předešlé, způsobila mnoho smrtí. Avšak i přes řadu případů sektářského zabíjení takzvanými milicemi se nezdá, že by se šíité jako celek smířili s rolí, kterou jim přiřklo povstání, a že by organizovali koordinovanou kampaň celonárodní msty.

Rovněž se nepodařilo zastavit fungování základních vládních služeb. Doposud byly zabity stovky učitelů a školáků, ale již v září 2004 byla většina škol včetně univerzit otevřena a plně funkční. V září 2005 navštěvovalo více než 8,5 milionů iráckých dětí a mladých lidí nějakou školu či univerzitu, což je vůbec největší číslo v dosavadní historii země.Podobný příběh se týká i iráckých klinik a nemocnic. V období od října 2003 do ledna 2006 bylo vzbouřenci zavražděno více než 80 lékařů a přes 400 zdravotních sester a dalších pracovníků ve zdravotnictví. Džihádisté také vyplenili několik nemocnic, kde zabíjeli pacienty ležící v postelích. Avšak i zde v naplnění svých cílů selhali. V lednu 2006 fungovalo všech 600 státem vlastněných nemocnic a soukromých klinik na plný výkon.

Dalším strategickým cílem povstalců bylo zastavit irácký ropný průmysl a narušit export této stěžejní suroviny. Od července 2003 se stala irácká ropná infrastruktura cílem více než 3000 útoků a pokusů o sabotáž. Ale i v této oblasti nedokázali povstalci dosáhnout svých cílů. Irák obnovil své členství v Organizaci zemí vyvážejících ropu (OPEC) a navrátil se na světové trhy jako klíčový ropný exportér. Podle současných odhadů by měl na konci roku 2006 plně produkovat svou kvótu 2,8 milionů barelů denně.

Pozůstatky baasistů a džihádistické elity připomínají hazardního hráče, který v ruletě vyhraje hromádku žetonů jen proto, aby zjistil, že je na pokladně nemůže vyměnit za skutečné peníze. Nepřátelé nového Iráku úspěšně zruinovali životy desítek tisíc Iráčanů, k dosažení jejich hlavních cílů se jim však v posledních třech letech podařilo přiblížit jen velmi málo. Místo toho jsou znovu a znovu vojensky potlačováni a politicky poráženi.

Tři důvody

Nic z toho neznamená, že je Irák z nejhoršího venku. Zdaleka ne. Úspěch demokracie stále vyžaduje notnou dávku trpělivosti, rozhodnosti a štěstí. Koalici vedené Spojenými státy se podařilo dosáhnout hlavních politických cílů, tento zisk však zůstává ohrožen a mohl by být vystaven značnému nebezpečí, kdyby se USA z jakéhokoli důvodu rozhodly učinit z jasného vítězství porážku.

Současný mandát Američany vedené koalice vyprší na konci roku 2006 a je nepravděpodobné, že by Washington a jeho spojenci chtěli udržet svou vojenskou přítomnost v zemi na současné úrovni. V posledních několika měsících byla více než polovina ze 103 využívaných základen převedena pod správu nové irácké armády. Nejpřesnější odhady říkají, že počet amerických a koaličních vojáků by mohl být do konce roku 2007 snížen ze 140 tisíc na 25 nebo 30 tisíc. Proč potřebují USA udržovat svou vojenskou přítomnost v Iráku přinejmenším dalších 10 let, když byla jejich vojenská mise tak úspěšná? Existují pro to tři důvody.

Prvním je odrazení predátorských sousedů Iráku, obzvláště Íránu a Sýrie, kteří by mohli usilovat o prosazení vlastní agendy proti zájmům nové bagdádské vlády. Írán již obnovil některé nároky vyplývající ze smlouvy z roku 1846, podle níž by měl mít Írán právo na droit de regard nad šíitskými svatyněmi v Iráku. V Sýrii se zase někteří z vládních kruhů - ve jménu arabské jednoty - dovolávají možnosti anexe takzvaného sunnitského trojúhelníku. Turecko se pro změnu vyjádřilo ke Smlouvě z Lausanne (1923), která mu dává nárok na ropná pole v severním Iráku. Všechny tyto nároky musí být odmítnuty.

Druhý důvod pro prodloužení americké vojenské přítomnosti je politického rázu. USA v zemi totiž působí jako arbitr mezi různými iráckými etnickými a náboženskými komunitami. USA jsou svým způsobem dopravním policistou, který Iráčanům rozsvěcuje zelené, nebo červené světlo v situacích a v době, kdy je to potřeba. Je důležité, aby USA pokračovaly ve vykonávání této role po dobu roku nebo dvou let, kdy bude fungovat nově zvolený parlament a vláda.

Konečně hrají USA a jejich spojenci klíčovou roli ve výcviku a testování nové irácké armády a policie. Na tomto poli již bylo dosaženo působivých úspěchů. Nová irácká armáda nicméně stále potřebuje minimálně jeden až dva roky, aby mohla vyvinout adekvátní logistické kapacity a naučila se správně koordinovat průběh rozličných operací.

Udrží USA současný kurz? Mnozí sází na to, že ne. Poté, co baasisté a džihádisté zjistili, že jejich dosavadní snahy vykolejit iráckou demokracii přišly vniveč, vložili nyní veškeré své naděje do vytvoření takového množství chaosu a zabíjení, které by přesvědčilo Washington o marnosti jeho úsilí. V tomto směru mají tichou podporu nejen lokálních arabských a muslimských despotů, kteří se obávají nového demokratického ducha, ale i všech ze Západu, kteří ustavičně poukazují na jistotu americké prohry. Mezi odpůrci George Bushe a antiamerikanisty po celém světě předpovědi občanské války v Iráku, zvyšujícího se nepřátelství v regionu a obnoveného globálního terorismu v dohledné době stěží utichnou.

Střízlivější pozorovatelé však znají skutečný konečný účet pro Irák. Demokracie prospívá. Co víc, díky iráckému úspěchu dochází k posunům i jinde v regionu. Mimo hojně zmiňované volební ústupky autoritářských vládců Egypta a Saúdské Arábie se celou oblastí šíří nový demokratický diskurs. Prázdné ideologie včerejška (nacionalismus a panarabismus) uvolňují prostor nové "velké myšlence" velmi odlišného druhu. Debata a rozdílnost názorů se dostaly tam, kde nebyly nikdy před tím - to je vývoj, za nějž významným dílem vděčíme americké kampani v Iráku a - i přes stálou proměnlivost - též výborné irácké reakci na ni.

Jinými slovy, sázky by nemohly být vyšší. A o to větší máme důvod oceňovat, stavět na tom a konsolidovat to, čeho bylo doposud dosaženo. Americké elity by udělaly lépe - a zároveň i ukázaly větší respekt k sobě samým -, kdyby místo proklínání Bushovy administrativy zaměřily svůj hněv tam, kam patří - na násilné a ničím neomezené nepřátele demokracie v Iráku, kteří jsou stejně tak i nepřáteli demokracie v Americe jakož i všeho, za čím, kdy Amerika stála.

Je Irák močálem, katastrofou, selháním? Zcela jistě ne. Nic z toho. Jediné ze všech přídavných jmen užívaných skeptiky a kritiky k popsání dnešního Iráku, které se blíží pravdě, je "špinavý". Ano, situace v Iráku je dnes špinavá. Narození jsou vždycky taková. Odkdy je to ale důvod pro označení dítěte za nehodné života?

Z časopisu Commentary, červen 2006, přeložil Jan Klusáček.

Amir Taheri je bývalým šéfredaktorem nejprodávanějšího íránského deníku Kayhan a častým přispěvatelem řady blízkovýchodních a evropských periodik. Jeho práce pravidelně vycházejí v deníku New York Post.